V pátek se v pražských Strašnicích uskutečnilo poslední rozloučení s režisérkou Věrou Chytilovou, první dámou českého filmu, která proslula při režírování svých děl až cholerickou důsledností a ironickým sarkasmem. Bolek Polívka, Miroslav Donutil i další by mohli povídat, co všechno si od ní museli "na place" vyslechnout, než dosáhla svého. Jedním dechem ale dodávají, že byla jednou z největších režisérek, které kdy tato země měla, a že nebýt jí, nikdy by nedosáhli ve svém profesním životě takového úspěchu.

Měl jsem v životě to štěstí, že jsem mohl okusit její sarkasmus na vlastní kůži, a to na jaře 1985 v Praze na Karlově náměstí, kde jsem jí, co by tehdejší dopravní policista, nevědomky dal za stěrač parkovačku, neboť její auto stálo v zákazu. A to jste měli vidět, jak jsem dostal vičiněno. "Soudrrruhu (paní Věra silně ráčkovala), to nemůžete dělat prrrospěšnější věci, než otrrravovat lidem život!?" Uniforma, neuniforma, zkrátka si nebrala servítky. Jak o ní prohlásil její kolega Zdeněk Svěrák, ona byla v některých chvílích větší chlap než my, všichni muži dohromady. A právě to na ní bylo obdivuhodné. Nikdy nestahovala kalhoty dřív, než přišel brod.

Za čas jsme se s paní Věrou skamarádili. Parkovala totiž na "Karláku" často a zásadně v zákazu, protože tam bylo vždy volné místo. Jezdila sem totiž do nemocnice na dlouhodobou rehabilitaci po ošklivém úrazu nohy, takže chodila nějaký čas o berlích, a už z principu se odmítala belhat přes celé Karlovo náměstí, když byla před nemocnicí spousta volných míst k parkování pro prominenty tehdejšího režimu - řezníky, zelináře, veksláky... A tak, když jsem si s ní chtěl popovídat, dal jsem jí za stěrač onu nenáviděnou parkovačku a pokaždé, když mi ji nesla a uviděla mě, prohodila sice něco ze svého sarkasmu, avšak tón jejího hlasu byl vždy o poznání smířlivější. Už jsem najednou pro ni nebyl "soudrrruh", ale mladý muž, kterému z ničeho nic vtiskla do ruky volňásek na její film Panelstory, který byl satirou na život v prostředí panelákových králíkáren a který "soudrrruzi" odmítli v kinech promítat. Naštěstí už tehdy fungovaly filmové kluby, které tu a tam Chytilovou v Praze promítaly a tohle byl ten případ.

Škoda jen, že už jsem si s paní Věrou nemohl o tomto filmu nikdy popovídat. Na svou dobu byl totiž velmi odvážný. Někdo o něm kdesi napsal, že to byl nekompromisní úder na solar plexus tehdejší socialistické chlouby - výstavbu velkých panelových sídlišť, kde uprostřed bahna, špíny a nepořádku žijí lidé lhostejní k tomu, co se kolem nich děje. Byl jsem toho tehdy plný a s kým jiným si o tom promluvit, než s paní Věrou. Jenže mě mezitím převeleli do jiné části Prahy a Věra Chytilová se za tu dobu uzdravila. Už nikdy jsem ji nespatřil stát v zákazu, přestože zákazy tak ráda a často porušovala - narozdíl od ostatních ale takřka vždy ve prospěch věci, což prokázala na filmovém plátně hned několikrát. Takhle jsem si ji také zapamatoval, jako svéráznou postavu, které pod zdánlivě tvrdou neústupnou slupkou bije citlivé srdce, které se dalo obměkčit vždy, když poznala, že je člověk naladěn na stejnou strunu. I díky tomu přerostlo naše špičkování postupně ve vzájemný respekt a několik měsíců trvající přátelství, na jehož konci mi paní Věra darovala volňásek na "biják", zdánlivě nevinný dárek, který mi v životě pomohl ještě více otevřít oči. A taková byla i paní Věra, která rozdávala svoji upřímnost měrou vrchovatou. Ne každý ale umí přijímat srdce na dlani a mít otevřené oči, a při první sarkastické poznámce se raději uzavře do sebe. Snad i proto je stále tolik lidí ve své sebestřednosti a ke své škodě slepých a nikdy nepochopí, že je upřímnost, i když někdy jedovatá, méně nebezpečná, než "mazání medu kolem huby"... Díky za tohle poznání, paní Věro, nechť je vám nebe, nejen to filmové, nakloněno.