Herec Jaroslav Dušek vystoupil v pondělí večer ve Východočeském divadle v Pardubicích se svým monologem Čtyři dohody, v němž se nechal inspirovat autorem stejnojmenného světového bestselleru, Mexičanem Donem Miguelem Ruizem. Obsahem tohoto sdělení je poselství starých Toltéků, kteří se snaží moderním lidem ukázat, jak žít šťastný život. Nebylo proto divu, že bylo představení už dlouho dopředu vyprodáno.

Každý chce být totiž šťastný a hledá recept, kudy ven z každodenní šedi a přetvářky, které je všude plno. O to víc v době, kdy se rozhodujeme, v čí prospěch vhodíme svůj hlas do volební urny. Už samotné slovo urna, jak by řekl Dušek, zní morbidně a nevzbuzuje v člověku žádný optimismus. Když to celé ještě umocníme vzpomínkou na vlastní zkušenosti se současnou politikou a politiky - na jejich četné skandály, aféry, korupci, manipulace s veřejným míněním či nedokonalé zákony, které vytvářejí, pak se člověku k volbám ani nechce, protože ztrácí smysl takového konání a nehodlá se na něm podílet.

Už dříve se tomu říkalo "blbá nálada". Jenže ta dnes přerostla v naštvanost a revoltu takřka většiny národa, v důsledku čehož se začínají pozvolna hroutit některé tradiční hodnoty a do popředí zájmu se dostávají zcela nové subjekty, tváře, programy i volební hesla, jež se snaží na tuto vlnu co nejvíce naladit. Nutno ale podotknout, že tyto sinusoidy kmitají historicky poměrně pravidelně a rozbalancují se vždy poté, když někdo prohospodaří svěřenou důvěru a ukrajuje ze společného krajíce víc, než je zdrávo. Právě to jsou nejzřetelnější slabiny a nedokonalosti demokracie, v nichž spočívá ona záludnost laciných řešení, která vzápětí nabízejí všichni populisté a demagogové.

Doma platím, co se týče politiky, za černou ovci rodiny, která má ještě předválečné kořeny v sociální demokracii. I přes tuto tradici jsem vždy smýšlel více volnomyšlenkářsky, protože vyznávám takové hodnoty, které se nejvíce blíží modelu svobodného občana, kterému stát poskytuje plnohodnotný servis a hlavně mu co nejméně mluví a zasahuje do života. A právě tohle je naprostý opak sociální demokracie, která má už ze své podstaty snahu co nejvíce lidi zdaňovat a od nás vybrané peníze dál přerozdělovat, což sice vede v důsledku k jakési pomyslné solidárnosti, ale především k omezování svobod těch, kteří vytvářejí skutečné hodnoty. Je to ale můj názor, který nikomu nevnucuji a úlohu levicově orientované soc. dem. ve společnosti respektuji. Odjakživa tam totiž patřila a i nadále patří.

Jde mi spíše o něco jiného, než o rozdělování na pravici nebo levici, které stejně už dnes tolik neplatí jako dřív, protože pravice paradoxně v posledních letech více zdaňovala a levice, protože jí nic jiného nezbývalo, proti tomu musela protestovat. Daleko více mám na srdci současný kvas ve společnosti, v jehož podhoubí se nebývale daří nejrůznějším heslům, které na sebe pod nejrůznějšími přísliby zajištění práce a peněz strhávají pozornost. Něco podobného zažíval svět naposledy ve 20. století, kdy se takhle narodil nacismus nebo komunismus, tedy ideologie, které slibovaly světlé zítřky, namísto kterých ale přišla tma.

Proto se vrátím obloukem zase na začátek k herci Jaroslavu Duškovi, který obecenstvu ve Východočeském divadle v Pardubicích vyprávěl o tom, jak prožít šťastný život. Evidentně se trefil do naturelu lidí, kteří ho dvakrát ve stoje vytleskali zpět na pódium. A nebyl by to ani Dušek, aby si z nás na závěr neudělal legraci. "To je povstání," žertoval při pohledu na stojící dav v narážce na pohnutá období v našich dějinách, kdy se lidé nechali zmanipulovat a vzali spravedlnost tzv. do svých rukou. Nejenže na ni později nikdy nedosáhli, ale především oni sami se za tu dobu nijak nezměnili. Opakují totiž stále stejné chyby - poukazují raději na druhé, aniž by se sami chtěli změnit k lepšímu.

A právě o tom je ono povstání, které měl herec Dušek ve skutečnosti na mysli, povstání lidského ducha i srdce, přestože dvojsmyslně narážel na pokleslé převzetí moci násilím. Proto, až budeme sami se sebou vyrovnaní a budeme volit podle svého srdce, nikoli podle planých slibů na bilboardech, pak teprve může zavládnout v této zemi spokojený život, řád a spravedlnost. Proto, prosím, nenadávejme na poměry, sami jsme jim svou netečností pomohli vyrůst. Běžme a vhoďme do urny svůj hlas, a věřme, že nezahyne jako pokaždé předtím, když jsme někteří z nás k volbám nešli a potom lamentovali v hospodě. Plakat na špatném hrobě si totiž nikdy nevyplácí.