Rockeři neměli nikdy v této zemi na růžích ustláno. Ještě před rokem 1989 k nim jako k "vyvrhelům" společnosti přistupovala komunistická státní mašinérie, která je popotahovala buď za dlouhé vlasy, anebo v době "nové vlny britského heavymetalu" za pruhované kalhoty, a předtím či později i za další "výstřelky", ať už šlo o punk (číra na hlavě či spínací špendlíky) nebo novoromantismus (černé oblečení), kterými dávali zřetelně najevo, že nepatří do povrchní konzumní společnosti ani do žádné církve a že je pro ně smyslem života svoboda a volnomyšlenkářství. Tohle všechno se mi promítlo v hlavě během pátečního koncertu v pardubické ČEZ Aréně, kam zavítali na závěr svého turné k poslednímu albu Now What?! rytíři světového hard rocku - legendární, původně britská skupina, Deep Purple.

Vzpomněl jsem si při této příležitosti na rok 1983, kdy jsme seděli s kamarády v restauraci Chrudimka a společně se těšili právě do ČEZ Arény v Pardubicích na koncert Pražského výběru, který měl v té době slušně našlápnuto k tomu, aby ke zděšení "soudruhů" vyhrál v anketě o Zlatého slavíka. Jenže, než jsme stačili vyrazit do města perníku, donesla se k nám zpráva, že soudruzi kapelu nemilosrdně "zařízli" tím, že jí zakázali na neurčito vystupovat. Stačil k tomu jeden jediný očerňující tendenční článek v novinách Tribuna, které normální smrtelník běžně nekupoval, a po kterém nastala pro rockery v tehdejším Československu několikaletá doba temna. Namísto renomovaných uměleckých agentur a osvědčených promotérů začali do výběru toho, co se smí a nesmí hrát, mluvit svazáci a další s režimem spříznění ideologoví tajemníci, vrcholem čehož byla i krátkodobá, do té doby nemyslitelná prohibice při koncertech. Paradoxem pak v postkomunistické éře bylo, že se někteří z těchto bývalých svazáků svezli s uvolněním poměrů na vlně zájmu a hladu po západní hudbě, a vybaveni potřebnými kontakty se organizováním takřka nikdy nekončící šňůry koncertů finančně zajistili po zbytek života, zatímco odstavení promotéři a zasloužilí hudebníci nějaký čas doslova živořili.

A co na to pravověrný rocker? Už ho nehonili "komanči", ale byl pro změnu zase vystaven "honu na čarodějnice" ze strany katolické církve, která začala nabádat své ovečky, aby bojkotovali koncerty kapel Black Sabbath, Iron Maiden a jim podobným se zdůvodněním, že jsou to údajně služebníci samotného Satana. Tedy ti, kteří ve své hudbě hlásají svobodu, nespoutanost, lásku, rebelii proti prohnilému establishmentu a nabádají k vlastnímu názoru a zodpovědnosti za svůj osud. A to se přirozeně všem, kteří nám chtějí po svém organizovat život, nehodí do krámu, protože to jde proti jejich ideologii, jejímž jediným cílem je ve skutečnosti mít pod kontrolou co nejvíce lidských duší. A přesně tohle jsem vnímal v krásné poklidné atmosféře koncertu "párplů", o nichž oficiální média dokáží maximálně napsat, že jejich největší hit Smoke On The Water pojednává o požáru, už ale nevysvětlí čtenářům symboliku a hloubku tohoto prožitku. Naštěstí to ale vědí rockeři, z jejichž očí vyzařovala vášeň pro nesmrtelnost a nadčasovost této hudby, která je zřejmá už po několik desetiletí.

Každopádně "rockový svatostánek" u Labe došel po všech předchozích peripetiích přeci jen svého naplnění. Pražský výběr se sem vrátil po letech v původním složení a s nejsilnějším materiálem, ruce si tu podávají takové veličiny světového rocku jako Judas Priest, ZZ Top anebo naposledy právě Deep Purple, kteří jsou spolu s Led Zeppelin a již zmiňovanými Black Sabbath považováni už více než 45 let za průkopníky světového hard rocku, a kteří dokázali spojit klasickou hudbu, blues či folk s těžkotonážními riffy. A tohle všechno svedlo do kotle pardubické ČEZ Arény v pátek tisíce fanoušků, pro něž to byl opravdový svátek, ať už po stránce hudební, tak i mezilidské. Nikdo se nenechal otrávit povrchností některých celostátních médií, jež reagují jen na ty hudebníky, kteří jsou momentálně "in". Takřka všechny fanoušky, kteří přišli, spojovalo totiž "jejich" rádio a časopis, a především dobře promazaný hudební stroj, který vytvářel v zaplněné ČEZ Aréně pozitivně laděné napětí v očekávání toho, co přijde dál. A že přišly na závěr některé největší "pecky", i když se na všechny nedostalo, není třeba ani zdůrazňovat. Důležité však je, že rockeři nevymřeli a dokazují, že i když jim režimy moc nepřejí, drží pohromadě a vytvářejí jednu velkou hudební rodinu, pro kterou je rock´n´roll a svoboda projevu alfou a omegou jejich života. A to, přiznejme si, se dnes už moc nevidí.