Když opravené hřiště za milion a půl nevydrží po pár dnech první nápor dospívající mládeže, je něco v nepořádku. Jestliže na tuto možnou újmu upozorňují obyvatelé sídliště U Stadionu už dlouho dopředu a město je neposlouchá, je také něco v nepořádku. A pokud zde kamera městského kamerového systému namísto bedlivého sledování společného majetku občas jen pomrkává, je na průšvih přímo zaděláno.

V případě nového dětského hřiště U Stadionu se tedy seběhly hned tři faktory, které nikdo z odpovědných lidí nevzal v úvahu. Sídliště je za prvé generačně úplně někde jinde než lokality s mladými rodinami. Mezi obyvateli U Stadionu převažují v drtivé většině vitální penzisté a lidé střední generace, kteří potřebují zaparkovat před svými domy, aby si mohli pohodlně vyložit z auta nákup a nemuseli se s ním táhnout přes půl sídliště. Jenže tomu brání už řadu let úzká nevyhovující parkoviště ohraničená lípami. A aby toho nebylo málo, tak jsou zdejší chodníky natolik nerovné, že se po nich musí chodit jen s nejvyšší opatrností. Proto málokdo z místních chápe opodstatněnost tak grandiózního a drahého hřiště mezi jejich domy, když zde lidé potřebují úplně něco jiného, než si venku zaskotačit.

Že je střed sídliště považován za ráj záškoláků, mladých výtržníků a vyznavačů nevázaného života, se ví už poměrně dlouho. Zdejší trafostanice v sousedství nového hřiště by o tom mohla vyprávět, stejně tak mnozí důchodci, kteří se tu snažili hlučící mládež umravnit a byli nakonec rádi, že z toho vyvázli se zdravou kůží. No, řekněte, investovali byste na takovém místě miliony do tak pěkného hřiště? Navíc v době, kdy je obtížné jej uhlídat? Toť otázka, na kterou si musíš, milý čtenáři, odpovědět sám. Za sebe mohu však konstatovat, že se v tomto konkrétním případě názorně ukazuje, jak mezi sebou některé městské složky nekomunikují a nechávají věcem volný průchod namísto toho, aby je korigovali a termín otevření hřiště sladili s funkčností městského kamerového systému. Vždyť jedna špičková kamera s bezdrátovým přenosem se dá pořídit do padesáti tisíc korun a tuto investici lze zahrnout do celkového projektu hřiště. Nebo, jak doporučila v diskuzi jedna naše čtenářka, zrušit jedny kýčovité květináče ve městě a namísto nich pořídit kameru. Je to tedy otázka priorit a koncepčnosti. Zatím jsme ale svědky zbytečných chyb, za které musíme v důsledku platit všichni.