Čtenář Chrudimských novin Tomáš Velendorf mne před víkendem vyzval, abych napsal postřeh k vyjádřením současného prvního místostarosty města Miroslava Tejkla (ČSSD), v nichž své spoluobčany nabádá, že už nejsou komunisté dávno těmi bolševiky, kterými bývali v letech 1948 až 1989. Tomáš přitom patří k jedněm z těch mála, kteří se dokáží pod svůj příspěvek podepsat a přestože to není v tomto případě nijak jednoduché, po svém bych řekl - černobílé, pokusím se hozenou rukavici zvednout a postřeh, i když se mi do toho původně vůbec nechtělo, na dané téma zpracovat.

Komunistou bylo přes milion občanů naší země
A proč se mi do toho nechtělo? Je totiž těžké soudit dobu, v níž si víc než milion občanů této země zadal s komunistickým režimem tím, že vstoupil přímo do KSČ. A když k tomu ještě připočteme, že průměrnou rodinu tehdy tvořili čtyři lidé, z nichž jeden byl alespoň komunista, dostaneme se k číslu, které musí leckomu vyrazit dech. Zkrátka, KSČ řídila po celou dobu, kdy byla u moci, životy většiny lidí v našem národě a vyjma několika stovek statečných s její politikou tiše souhlasila ona zmíněná většina, která se snažila těmto poměrům přizpůsobit cestou nejmenšího odporu. Taková byla prostě realita a ne náhodou přišel převrat poměrů v tehdejším Československu, které bylo součástí tzv. socialistického tábora, až jako poslední.

Stalo se tak až poté, co se začal ekonomicky hroutit Sovětský svaz, který přestal vyvíjet tlak na své satelity a ve vzduchu byla cítit pozvolna přicházející svoboda, jež 17. listopadu 1989 probudila na základě notoricky známých událostí onu mlčící většinu, která povzbuzena pády komunistických režimů v NDR, Polsku nebo Maďarsku konečně vyšla do ulic a projevila nahlas svoji touhu žít v jiném politickém zřízení než doposud. KSČ tak byla nucena opustit pod tlakem těchto událostí během několika týdnů roli rozhodující politické síly a předat moc ve státě. Tou dobou, kdy se lámaly ledy, mi bylo pouhých pětadvacet let a pocházel jsem z rodiny, která byla komunistickými perzekucemi postižena asi jako každá druhá - jedna větev naší rodiny přišla znárodněním o zavedený obchod s motocykly a jízdními koly a můj děda s pradědou byli ještě na sklonku roku 1948 kvůli tomu zavřeni na pár let do kriminálu, protože měli údajně "vykořisťovat" své zaměstnance a učně. A druhá větev naší rodiny spřízněná s chrudimským starostou a ředitelem zdejší spořitelny Václavem Káškem (1927 - 1938), který mimo jiné stál u založení Divadla Karla Pippicha v roce 1931, byla po únorovém převratu zbavena starobní penze a kdysi populární starosta Kášek si musel už jako hodně starý pán přivydělávat na chrudimském železničním nádražím tím, že nosil cestujícím zavazadla. A to nemluvím o jeho zeťovi, exministrovi průmyslu Bohumilu Laušmanovi, který jako politický vězeň zemřel v komunistickém lágru za dosud nevysvětlených okolností.

Chrudim byla před rokem 1989 rudější než Praha
Zmínil jsem to jen pro vaši lepší představu, v jakých poměrech jsem zhruba vyrůstal, protože i v naší rodině stejně jako ve většině ostatních se později vyskytli také komunisté a já sám jsem byl s nimi některými škarohlídy občas spojován, protože jsem od svých dvaceti let sloužil v tehdejším Sboru národní bezpečnosti (dnes Policie ČR) a začínal zde jako regulovčík dopravy, který řídil provoz na křižovatkách v Praze. Přiznám se otevřeně, šel jsem tam z "vyčůranosti", protože jsem čekal rodinu a nechtělo se mi trávit zbytečně dva roky někde na vojně, když jsem mohl za čtrnáct stovek hrubého alespoň jednou za tři týdny jet domů za rodinou. Takových nás tam byla drtivá většina, zatímco těch "kovaných" bolševiků jen hrstka, kteří byli ostatním pro smích. Proč to říkám? Protože taková situace panovala snad ve všech odvětvích v této zemi a podílelo se na ní víc než 90 procent všeho obyvatelstva. To je důležité si uvědomit a nestrkat před tím hlavu do písku. Ne všichni byli disidenti, ne všichni měli odvahu režimu otevřeně vzdorovat, což dneska slyší rád jen málokdo. Když jsem byl pak dva roky před sametovou revolucí přeložen do Chrudimi, bylo naše město daleko rudější než na svou dobu mnohem liberálnější Praha. Tady musím dát Miroslavu Tejklovi za pravdu. Sám jsem z toho byl tenkrát nešťastný a uvažoval často o návratu do Prahy. Leč osud to nechtěl a já už zde zůstal.

Krátce po dalším převratu v roce 1989 jsem byl pak natolik "drzý", že jsem začal k nelibosti některých ostatních policistů vydávat časopis a zakládat policejní odbory, což mi vzápětí pomohlo k místu v nově se rodící Bezpečnostní informační službě, kde jsem měl možnost dostat se k mnoha zajímavým spisům, zejména spolupracovníků Státní bezpečnosti. Nestačil jsem se divit, kolik vážených občanů města bylo tenkrát aktivními agenty. Většina spisů byla však z rozhodnutí tehdejšího ministra vnitra Sachera (KDU-ČSL) zničena a prohnána komínem současného policejního ředitelství v Chrudimi stejně jako na mnoha dalších místech České republiky. Tím se některým agentům, dnes ctihodným občanům města, otevřely dveře k podnikání a získání poměrně velkého majetku, protože byli napojeni na zdroj potřebných informací. Také v rámci vedení města převzali otěže bývalí komunisté, dokonce ti, kteří patřili do tzv. kádrových rezerv KSČ a přešli pouze z jedné vysoké funkce do druhé, tentokrát už ale zaštítěni pravicovou stranou, která byla právě "in". Proto se dnes musím usmívat nad prohlášeními "ještě pravicovější strany" v Chrudimi, která uvádí, že má tyto lidi dokonce za vzor a tvrdí, že to s nimi jde i jinak. Nechci se ale do někoho trefovat, jen přiblížit situaci, která uzrála v současný pat na politické scéně v Chrudimi a která dokáže rozpálit doběla takřka všechny, jen co uslyší něco o komunistech.

Co je větší zlo? Současní nebo bývalí komunisté?
Ono je totiž velmi těžké rozlišovat, kdo je ve skutečnosti větší zlo - jestli bývalí komunisté, kteří si teď jako kdysi já zvolili z pouhé "vyčůranosti" pohodlnější způsob života a přijde jim vhod, když se může ukazovat na jiné viníky, než jsou oni sami, anebo ti, kteří vytrvali a 25 let na sebe nechali ukazovat jako na ty největší lotry, kteří mohou za všechny zločiny v této zemi. Ano, většinou všechna hnutí, která končí na příponu -ismus, jsou zločinná a moje babičky vždycky říkaly, že nejvíce lidských životů mají na svědomí komunisti, nacisti a katolická církev. Jsou to silná slova, ale opírají se o konkrétní fakta a čísla, při kterých se může udělat jednomu tma před očima. Nemají však faktický dopad na praktickou lokální politiku města, která potřebuje spíše odborníky a pracanty, než prospěcháře a ideology. A v tom podle mne tkví při pohledu na chrudimskou komunální politiku kámen celého úrazu. Zákopy jsou totiž vykopány ideologicky a především osobně už pěkně hluboko a dají se propojit pouze dvěma způsoby - buď smířením, vzájemnou tolerancí a spoluprací mezi znesvářenými tábory, anebo přizváním komunistů do městské rady.

A co vidíme? Největší z antikomunistů v zastupitelstvu vysílá za komunisty tajně svého zvěda, navíc s pochybnou minulostí, vážnost zastupitelského sboru znevažuje plyšovými hračkami a růžovými brýlemi, když ho požádám slušně o odpověď, napíše mi, že jsem děvka... Další strana chce bourat ve městě dílo za sto milionů korun jen proto, že dosud neporozumněla jeho konceptu, hartusí stále dokola personálními čistkami na radnici a obviňuje úspěšnější trojkoalici z toho, že drží při sobě. Nejsilnější strana na tomto křídle pak pořád taktizuje a stává se pro mnoho lidí ve městě nečitelnou, co vlastně chce získat, když se odmítá podílet se silnější trojkoalicí na řízení města. Pokud snad chtějí tyto strany získat větší podíl na moci, měly se v lepším světle předvést ve volbách, ale zkrátka nepředvedly, a tak by se měly nyní naučit přijímat realitu a politicky jednat a vystupovat - tedy slušně a konstruktivně v rámci nějakého kompromisu, nikoli nekompromisně a bez ústupků, protože takhle se kompromis nikdy nedojedná a komunistům se stále více začnou otevírat vrátka na radnici. Jen s tím rozdílem, že ti bývalí komunisti tam už v posledních pětadvaceti letech byli, zatímco teď by přišli ti, kteří kabát nikdy nepřevlékli.

Pokud přejímáme pravdu druhých, stáváme se ovcemi
Tolik tedy můj ryze osobní názor na komunisty, bolševiky a celý ten humbuk, který vyvolala slova místostarosty Tejkla v našich novinách. Není tedy názorem celé redakce. Je mi teď jasné, že budu všemi těmi jízlivými anonymy, kterými se komentáře pod články jen hemží, nejspíš ukamenován. Musím ale trvat na tom, že jsou politici naším věrným zrcadlem, jenom my se pořád bojíme do toho zrcadla podívat a nazývat věci pravými jmény. Že mám pravdu, jistě ukáže debata, která bude plná anonymů, nikoli těch, kteří si dokáží za svými slovy stát a hezky se pod ně podepsat. Tak dalece bohužel ještě nejsme. Možná až s příští generací a novým stylem politického vládnutí, který nebude pokračovat v zajetých (starých) vzorcích. Zatím se jimi ale řídíme a rozčilujeme se nad tím, čemu můžeme všichni společně zabránit. Ptáte se jak? Jednoduše - nedávat na odiv své ego, respektovat názor druhého, nekrást, nepodvádět, mluvit pravdu, vyjadřovat druhým úctu a v politice sloužit lidem nikoli jen sobě. Ne, nespadl jsem z Měsíce, to vše by mělo být samozřejmostí. A dokud si tyto vlastnosti opět neosvojíme, budeme dál vidět za vším jen bubáky, jako jsou bolševici, kterými nás ti, co jsou u moci, rádi straší. Strach je totiž nástroj k ovládání ovcí, jimiž se stáváme v momentě, kdy přejímáme pravdu druhých. Nikoli tu vlastní, které každý věříme nejvíc a kterou se máme v životě řídit. Svět tedy není černobílý, stejně jako není černobílá historie této země ani našeho města. Proto nakonec zvítězí ten, kdo se v této partii dokáže rozhodnout podle toho, jak to cítí bez ohledu na emoce ostatních. V tom ostatně spočívá velikost každého politika.