Chrudim se už druží s holandským Ede, slovenským Svidníkem a polskou Olešnicí, přičemž nyní se na scéně objevily další možnosti spolupráce s novými partnery. Doslova na spadnutí je tak patrně podpis o "družbě" s chorvatským městečkem Motovunem, kde zanechal svůj otisk nejvýznamnější chrudimský rodák Josef Ressel, který zbavil svět vesel. Prostě tu nějaký čas žil, protože se za svůj život poměrně často stěhoval. A pokud bychom se drželi jen této linie, měli bychom partnerských měst tolik, že by je nestačila chrudimská delegace během jediného roku všechny objet.

A co čert nechtěl, do těchto námluv vstoupil nečekaně ke zděšení některých občanů města také palestinský Tubas, kterému imponovala spanilá jízda starosty Petra Řezníčka napříč kontinenty, odkud přivezl diplomy a poháry za některé místní projekty, například za Muzeum barokních soch, za které dostal navrch ještě nějaké ty dolary. Sešlo se toho tedy v poslední době na dvacetitisícovou Chrudim, pokud jde o partnerská města, až přespříliš, což v mnohých vyvolává otázku, včetně mne, kam až sahá ona zdravá míra prospěšnosti kontaktů Chrudimě se zahraničím. Lépe řečeno, zda klady těchto vzájemných kontatků převažují nad vynaloženými náklady z městské kasy, anebo jsou alespoň v rovnováze, a především, zda z nich profitují samotní občané města.

Mnozí zasvěcení nad tím pochybují, protože jakékoliv styky se zahraničím vyžadují vlastní agendu, která v sobě skrývá peníze vyčleněné za tímto účelem z rozpočtu města, placené zaměstnance na radnici, výdaje za tlumočníky, diety, cestovní náklady, za ubytování a pohoštění zahraničních návštěv v Chrudimi, případně za příspěvky do fondů programů, jichž se město účastní, atd. A co další výdaje spojené s konáním akcí pro zahraniční hosty, které pořádá Chrudimská beseda? Není toho zrovna málo. Jde finančně o poměrně náročnou agendu. Nedávno si to obdobně vyhodnotil také Pardubický kraj, který významně pokrátil svoje výdaje na provoz vlastního "ministerstva zahraničí" a zrušil v souvislosti s tím vlastní zastoupení v Bruselu. A Chrudim? Chystá se svoje zahraniční aktivity ještě více rozšířit.

Zahraniční kontakty či výměnné pobyty jednotlivých kolektivů jsou bezesporu užitečné a mohou inspirovat k mnoha podnětným nápadům a jejich realizaci v našem městě. Stačí si jen připomenout čilé kontakty Chrudimě a Ede a projekty, které z těchto kontaktů v minulosti vzešly. To, že tohle přátelství postupně vychladlo a ustálilo se do formální podoby, je věc jiná, Ede je však připomínkou toho, jak by to mělo a mohlo fungovat. Jenže kdeže loňské sněhy jsou. Podmínky pro spolupráci se dramaticky změnily, protože všeobecně ubylo všude peněz. Proto je z mého pohledu nadbytečné, aby zahraniční kontakty vymýšlelo, organizovalo a draze platilo město. Tato iniciativa by měla přicházet ze zdola, tak jako v úplných počátcích. Naštěstí ani tady nemusíme chodit pro příklady příliš daleko. Stačí si totiž v Chrudimi připomenout vznik projektů Šance pro Tebe nebo klubu Agora, které odstartovaly na konci 80. let výměnné pobyty prostých Chrudimáků s tehdejšími západními Němci. Právě na těchto příkladech lze vypozorovat, jak se časem proměnily dobrovolné a takřka bezplatné aktivity v administrativu, která vyžaduje stále více peněz na svůj provoz. A to jen proto, že za nimi stojí město.

Za sebe proto říkám kontaktům se zahraničím jednoznačné ano, ne je však rozšiřovat na politickou objednávku, nýbrž na základě skutečného zájmu občanů tohoto města. A ty nejlepší a nejsmyslupnější projekty pak přirozeně formou dotací podpořit, ať už jde o sportovce, umělce, dobročinné či neziskové organizace. Jen takováto živá spolupráce dává smysl a je pro Chrudim a její občany přínosem, nikoli přítěží, jejímž němým svědkem jsou vitríny plné zaprášených a podle některých naprosto zbytečných trofejí, z nichž se těšil jen úzký okruh lidí na radnici.