Stížnost obyvatele paneláku ve Vlčnovské ulici a lékaře Jaroslava Zemka na postup heřmanoměsteckých dobrovolných hasičů při evakuaci jejich domu bezprostředně po vichřici je nyní ve stadiu tvrzení proti tvrzení, protože se přirozeně hájí i hasiči. Nutno však dodat, že proti sobě stáli na jedné straně nahý bezmocný člověk pouze v promočených trenýrkách, který musel přihlížet ničení svého těžce nabytého majetku, a na straně druhé početný tým, který měl na sobě "suché ponožky" a byl v plné výzbroji.

Už to v dané chvíli znamenalo jistý nepoměr sil co do počtu i vybavení, natož v psychickém rozpoložení všech zúčastněných. Nebylo tedy divu, že to mezi nimi zajiskřilo a jedna ze stran měla v tomto sporu evidentní převahu. Z toho také může (neříkám, že musí) pramenit zoufalý čin osamoceného lékaře, který, když zjistil, že jeho stížnost na "pomoc - nepomoc" hasičů nemá příliš šancí na úspěch, přistoupil k tomu, že vyzval některé svoje pacienty z SDH Heřmanův Městec, aby se přeregistrovali jinam, protože ztratil chuť je dál léčit.

A co následovalo? Doslova hon na čarodějnice v podobě otevřené masáže doktora Zemka na facebooku a stížnosti na něj u České lékařské komory. To je totiž na celé této věci to nejsmutnější, že se někdo dokáže cíleně trefovat do člověka, který se ocitl v životní krizi a v důsledku toho v něm vzplály saze. Smutnější je to o to víc, že se k tomu snižují lidé, kteří mají být nad věcí a tyto vypjaté chvíle zvládat s bravurou profesionálů, kteří požívají všeobecné vážnosti. Leč nestalo se a následovala z mého pohledu trochu hloupá odplata, která konflikt s pomocí některých médií ještě více vyostřila. To už je opravdová demonstrace síly a nikoli jednání hodné chlapů, kterých si jinak za jejich obětavost vážíme.

V tomto konfliktu nejde totiž jmenovitě o doktora Zemka nebo dobrovolné hasiče z Heřmanova Městce, ale o princip, který má být zárukou rovnoprávného postavení v jakémkoli sporu v této zemi. Proto je smutné pozorovat, kteří lidé se na stranu toho silnějšího, známějšího a vlivnějšího přidávají, aniž by byli incidentu přítomni, a přiživují tak ducha tragických 50. let minulého století, kdy bylo veřejné lynčování v módě. Smutnější je to o to víc, že takové nálady veřejně přiživují i někteří místní politici, kteří se jinak navenek od těchto nekalých praktik distancují. Možná si ani neuvědomují, že z nich doba, ve které vyrostli, stále ještě nevyčpěla a proto jim není pranýřování jinak nejspíš slušného člověka cizí, pro kterého může být takové spojení síly společensky a zejména profesně zničující.