„Nevíte někdo o zubaři, který ještě přijímá?“ Tuhle větu člověk dnes slyší docela často. Na Facebooku, mezi známými, v hospodě. Ordinace jsou plné, nový pacient je skoro podezřelý živočišný druh a když už se někam dostane, často zjistí, že část péče stojí tisíce a větší rekonstrukce chrupu klidně statisíce. Není tedy divu, že se nadává na stát, vládu, pojišťovny, nedostatek lékařů a zdravotnictví vůbec. Dlouho jsem tomu vlastně také nijak zvlášť neoponoval. Jen mi na tom něco nesedělo.

V posledních týdnech mám navíc tu pochybnou zálibu, že čtu chrudimské volební programy. Pokud patříte ke stejnému druhu sebemrskačů, možná jste si všimli, že se tam objevuje i docela sympatická nabídka: pojďme získat další lékaře, nabídněme jim ordinace, výhodný nájem nebo profesní byt. Kdo by byl proti? Více doktorů, více stromů a čistší vzduch se před volbami odmítá opravdu těžko. Jenže právě u těch zubařů mě najednou napadla poněkud kacířská otázka: potřebujeme jich opravdu víc?

Začal jsem úplně banálně. Chrudim má necelých čtyřiadvacet tisíc obyvatel a když člověk jde po městě, zubařská ordinace je skoro na každém rohu. Tak jsem si je začal počítat. Pak jsem se podíval do dat ÚZIS a zjistil, že ani širší Chrudimsko nevypadá jako krajina bez zubařů. Na jeden přepočtený stomatologický úvazek připadá kolem patnácti set registrovaných pacientů, tedy žádný ráj lékařů s prázdnými čekárnami, ale ani důkaz, že by tu zubaři prostě nebyli. A právě tady mě napadla jiná otázka: co když problém není jen v tom, kolik máme zubařů, ale také v tom, kolik práce s našimi zuby mají?

Můj spolužák z gymnázia Honza Kopecký je zubař. Když jsem k němu před lety začal jezdit, řekl mi větu, kterou jsem tehdy považoval za další z těch doktorských pouček: když budeš dělat, co ti řeknu, udržím ti zuby do konce života. Co přesně mám dělat? Čistit si zuby, čistit mezizubní prostory a chodit na kontrolu. Samozřejmě jsem to ze začátku nedělal pořádně. Jednou za čas jsem mezi zuby symbolicky projel nejtenčím kartáčkem, při další návštěvě tvrdil, že používám mezizubní hygienu, a Honza okamžitě poznal, že kecám. Je to jinak mimořádně hodný člověk, ale v tomhle umí být nesnesitelný. Seřval mě, poslal na pořádné vyčištění, krev, kámen, nic příjemného, jenže za dva tři dny jsem najednou zjistil, že mám v puse úplně jiný pocit. A teprve tehdy mi něco seplo.

Stejně ale trvalo snad dva roky, než se z toho stal skutečný návyk. Ne informace, návyk. To je rozdíl, který podle mě ve všech řečech o prevenci zoufale podceňujeme. Plakát na chodbě může říkat, že si máme čistit mezizubní prostory, zubař to může jednou vysvětlit, škola může rozdat leták, ale člověk může deset let přesně vědět, co má dělat, a stejně to nedělat. Dnes mám mezizubní kartáčky tam, kde pracuju, kde sedím, někdy u televize; když cítím mezi zuby kousek jablka nebo kmín z chleba, automaticky po nich sáhnu. Ne proto, že se bojím Honzy, ale protože mi vadí, když to neudělám. To je možná teprve okamžik, kdy prevence opravdu začala fungovat.

Posledních deset let k němu většinou přijedu, sednu si, on se podívá, někde mě pochválí, jinde mi řekne, že mám lépe čistit, a ukáže mi přesně kde a jak, a za chvíli jdu domů. Vedle mě může sedět jiný pacient, který potřebuje výplň, další návštěvu, kořenové ošetření, korunku nebo extrakci. V evidenci jsme oba jeden pacient. Pro zubaře ale představujeme úplně jinou pracovní zátěž. A najednou mi došlo, že počítat jen počet pacientů na jednoho lékaře je skoro stejně hrubé jako počítat, kolik aut projede servisem, aniž bychom rozlišovali, jestli přijela na výměnu oleje, nebo s rozpadlou převodovkou.

Německá čísla jsou v tomhle docela poučná. Za poslední dvě desetiletí tam výrazně klesl počet výplní, kořenových ošetření i extrakcí přepočtených na pojištěnce. Neznamená to, že Němci objevili tajemství nesmrtelnosti chrupu, ale znamená to jednu podstatnou věc: stejný zubař dnes může trávit menší část času opravováním škod, které dříve vznikaly častěji. Zdravý pacient totiž zubaře nepotřebuje nutně méně často. Jen od něj potřebuje méně práce.

Jenže nebylo by fér udělat z toho další českou disciplínu: všechno hodit na jednotlivce a říct mu, že si měl lépe čistit zuby. Návyky nevznikají ve vakuu. Vznikají v rodině, ve škole, v obchodě, v reklamě, v tom, co dítě vidí každý den kolem sebe. A právě tady začíná odpovědnost společnosti. Stát velmi dobře chápe, že prevence kouření je levnější než léčba rakoviny; u zubů je princip stejný, jen méně dramatický a proto méně viditelný.

U dětí je to celé ještě nepříjemnější, protože tam osobní odpovědnost začíná až někde v druhém plánu. Pětileté dítě se nerozhoduje, zda bude pít vodu nebo kolu, kolikrát denně dostane sladkost a jestli půjde k zubaři. Rozhoduje prostředí, které mu vytvoří rodiče, škola a společnost. Moje dcera do deseti let prakticky neznala sladké pití a McDonald’s pro ni byl něco, o čem věděly ostatní děti a ona ne. Nebylo to její hrdinství ani naše genialita, prostě takhle jsme to doma měli. Později samozřejmě přišla škola, kamarádi, Mekáč a celý normální svět, ale základní návyk už existoval.

Rodina může dítě naučit pít vodu, ale společnost mu pak dalších deset let vysvětluje, že štěstí má chuť koly a čokolády.

Možná je právě tady kus odpovědi. Ne v zákazu cukru, to by byla pitomost, ale v pochopení, že prostředí formuje návyk. Anglie už například omezuje umísťování potravin s vysokým obsahem cukru právě u pokladen a na dalších místech, kde jsou vystavené nejagresivněji. Bonbon se nezakáže, jen se přestane dítěti věšet před nos ve chvíli, kdy se nudí a rodič skládá nákup na pás. To mi připadá jako podstatně chytřejší zásah než další plakát se zubním kartáčkem.

Do toho patří i samotný zubař. Nechci nikomu podsouvat, že lékaři chtějí vrtat jen proto, že na tom vydělávají, to by nebylo fér. Rozdíl ale určitě je mezi doktorem, který řekne „čistěte si zuby“ a dál to neřeší, a doktorem, který považuje zdravý chrup pacienta za svůj výsledek. Honza mi jednou řekl něco, co mi zůstalo v hlavě: „Já se uživím, i když budou mít lidi zdravý zuby.“ Je to jednoduchá věta, ale možná je v ní kus zdravotní politiky.

Takže ano, možná opravdu sháníte zubaře a možná ho nemůžete najít. Možná potřebujeme další ordinace, další lékaře a možná lepší rozložení péče. Jen bych k otázce, kolik zubařů potřebujeme, přidal ještě jednu, protože bez ní se možná pořád budeme honit za vlastním ocasem: kolik zubařské práce si jako společnost vyrábíme sami?

A možná bychom si mohli říct ještě jednu, mnohem méně pohodlnou větu: když už svého zubaře mám, měl bych dělat všechno pro to, aby se mnou měl co nejméně zbytečné práce.

Možná mě na tom nakonec nejvíc zaujalo něco jiného: jedna obyčejná věta o zubařích mě přiměla znovu otevřít volební programy a začít se dívat, kolik je v nich řešení problémů, u kterých jsme ještě nezjistili, jestli je opravdu máme.