Mandarinková izba v podání Bratislavského hudebního divadla, zahájila jarní sezonu skupiny B v Pipichově divadle. Francouzský dramatik Robert Thomas umístil svoji hru do Pařížského hotýlku. Hotelová postel tvořila střed scény. Nad ní byla mohutná japonérie. Pod skalnatým pohořím bylo několik pomerančovníků. Vše ve stylu secese. Stolek a bar jen dokresloval hotelovou atmosféru. Scéna byla stavěná na mnohem menší jeviště, než je v Chrudimi.

Hra se skládá z několika samostatných příběhů. Tato roztříštěnost nebyla na závadu. Samozřejmě, že většina divaček šla především na Mároše. Nezklamal, nepřehrával a táhl celé představení. Zuzana Tlučková mu znamenitě sekundovala a v některých chvílích se mu i vyrovnala. Možná byla i lepší.

Pavol Topoľský spolehlivě dokázal hlediště vždy rozesmát. Bibiana Ondrejková to měla těžké a hlavně neměla tolik prostoru. Na hercích bylo vidět těch patnáct let, co tuto hru hrají. Stále je to baví a některé chvíle si přímo užívají. Slovenský humor se mi zdál mnohem jemnější a hlavně se herci do děje nesnažili cpát za každou cenu současnou politiku jako některá pražská divadla. Mladší diváci asi v některých chvílích lovili slovenská slovíčka. Ti starší je sice znali, ale měli problém s ozvučením. To by se nechalo představení vytknout.

Při děkovačce věnoval Pavol Topoľský svoji květinu krásné divačce v první řadě. Bude to pro ni životní zážitek a hlediště gesto náležitě ocenilo. Byl to příjemný večer. V tom se všichni shodli.