Kdyby mi ve čtvrtek 2. března dopoledne nezavolal galerista, že bychom se mohli sejít na vernisáži v divadle, ani bych o ní nevěděl. Do Škrovádu ještě kulturní program Chrudim Dnes nedorazil. Na vernisáž nakonec nedorazil ani galerista, a tak dlouho odkládaná schůzka se stejně neuskutečnila.

Chrudimská výstavní síň byla zaplněna zhruba necelou padesátkou diváků. Možná by lépe znělo, takřka půl stovkou diváků. Každopádně na Chrudim slušná návštěva. Je skoro pravidlo, že na vernisáže chodí pan starosta. Tentokrát tam přišel i se svými pobočníky, Čechlovským a Málkem. Na nedávnou moji výstavu nepřišel ani jeden. Nezahajovala ji také Kateřina Tučková. S Kateřinou mě před léty seznámila dcera Markéta na své výstavě v Praze. Kateřina coby kurátorka plní výstavní síň v Chrudimském divadle několik let. Je vidět, že se jí zde líbí. Já sám tvrdím, že patří k nejlepším v naší zemi. Kateřina Tučková se v ní cítí také dobře. Je známou spisovatelkou a autorkou divadelních her. Není to tak dlouho, co zde podepisovala svoje Žítkovské bohyně. Především je krásná žena, která zraje jak víno.

Protože mistr měl neplánované zpoždění, bylo dostatek času si Kateřinu chvíli užít. Menšina přítomných, muži, sledovali její puštěné oko na punčoše pravého stehna s velkým uspokojením. Chodíme sem především  pro vizuální zážitky. Málokdy se je podaří tak dokonale  naplnit. Bohužel jsem tak dlouho váhal, až ji to řekl někdo jiný. Chvíli jsem dokonce uvažoval, zdali to není nějaký nový módní trend. V době mobilních telefonů se rychle šířily zvěsti, mistr je nalitej a zapomněl na to. Stalo se neštěstí, vykolejil vlak. Vlak musel být odkloněn a mistr jede do Budějovic. Při představě Švejkovy Budějovické anabáze jsem si byl jist, že mistra už neuvidím. Nakonec byl ve zdraví přivezen z Rosic. Takovéhle dramatické zahájení výstavy se jen tak nezažije. Zkrátka, kdo umí.

Roman Trabura se malbou zabýval už v devadesátých letech. Později studoval na akademii u profesora Načeradského a Veselého. Nejlépe komentovala autorovo dílo v katalogu Lucie Šiklová. V osobitém specialisticko-luminstickém rámci umocněném posedlostí, vypravěč Trabura promýšlí dualismus dobra a zla, parafrázuje, odkazuje do dějin i do časnosti. Glosuje. Konstruuje hádanky, dualistické hříčky. Přesněji to snad vyjádřit nemohla.

Před tímto jasným a srozumitelným výkladem se mě ptali některé návštěvnice, proč strkají rybičky, asi mečouni, své meče těm před sebou, do ocasu. Snažil jsem se vysvětlit, že i lidské tělo má omezený počet otvorů, kam se dá něco strčit. Já jsem si třeba představoval ryby na rožni. Však také jsem byl upozorněn, abych tolik nežral. 

Ono to sice začíná dotazem, kdy budu mít nějakou výstavu, ale končí to doporučením, kolik mám zhubnout. Bylo to od třiceti do šedesáti kil. Těm vzkazuji, že výstava bude až zhubnu. Jedné dámě se to zdálo celé takové ploché. S tím bych i souhlasil. Líbily se mi muchomůrky, taky je rád maluji. Některé tváře na obrazech mi připomínali Muncha a jeho výkřik hrůzy. Zhruba v letech, kdy se autor narodil, jsme se ho také snažili napodobit. Při zpáteční cestě jsem se stavil u kamaráda, lékaře a jeho ženě jsem ukazoval katalog. Když si ho prolistoval pan doktor, určil diagnozu naprosto jednoznačně. Myslím, že bude dobré výstavu navštívit a v klidu si vše znovu  prohlédnout. Alespoň tam nebude paní uvaděčka tak sama.