Nejlevnější nabídka nemusí být nutně nejvýhodnější. S tímhle úskalím se teď v praxi potýkají Pardubice, kde odstoupila od smlouvy na revitalizaci Tyršových sadů za 84 milionů korun stavební firma DIS Brno. Podle všeho svoji nabídku výrazně podhodnotila a snažila se dodatečně na městu vymoci navýšení koncové ceny zhruba o dalších 12 milionů Kč. Odstoupení nakonec zdůvodnila nepřipraveností projektu ze strany radnice.

Pro Pardubice je to teď velmi nepříjemné zjištění - jsou limitovány termíny zahájení a dokončení projektu, aby mohly uplatnit "přiklepnutou" 60milionovou evropskou dotaci. V případě zpoždění o ni přijdou. Radnice se proto snažila s firmou nejprve vyjednávat, ale neuspěla, a tak podle všeho skončí tento spor u soudu, v němž budou Pardubice uplatňovat po stavební společnosti náhradu vzniklé škody. Otázka je, zda ji někdy vymohou a zda bude vůbec uvedená firma v době konání soudního sporu ještě existovat.

Připomínám tuhle kauzu ve spojitosti s Chrudimí, která se stala pro Pardubice v případě zadávání veřejných zakázek s nejnižší nabídkou jistým vzorem, a ráda a dost často se tím před médii pochlubí. Je totiž vcelku jedno, kteří představitelé radnice mají tuto problematiku nejčastěji ve svém repertoáru, protože vysoutěžená cena je pokaždé nižší než ta vyprojektovaná, a každá takto prezentovaná "úspora" je spíše politickým populismem než ukazatelem úspěšnosti radnice. 

Podstatná ale je, a z posledního případu v Pardubicích přímo odstrašující, ona bezmoc města, pokud vybere nejnižší nabídku, za kterou není později ochotno pod nátlakem vítězné firmy "připlatit", a dostane se tak do kleští, ze kterých není úniku - prosoudí nejen kalhoty, ale ještě přijde o dotaci. I takové konce může mít "cenově nejvýhodnější" nabídka, a to je pro Chrudim a další varováním.