Po napsání článku o narozených dětech v Chrudimi jsem naplněn optimismem. Podle všeho se zdá, že ta rezignace na tradice, jak ji často ve svých postřezích zmiňuji, tak žhavá nebude. Alespoň pokud jde o vybírání jmen nově narozeným obyvatelům našeho města.

Stále ještě vítězí Honzík na Johnym a Adéla, která válcuje všechny Kasandry a Esmeraldy. Někdy se říká, že jméno určuje svého nositele. Především křesťanství tento rozměr našich životů akcentuje. Každý pokřtěný dostává nové jméno, které mu má zajistit především mimořádnou přímluvu světce, který ho kdysi také nosil.

Všechna jména mají své významy, skrývají v sobě dávno zapomenuté příběhy a osudy lidí, kteří se jako úplně první jmenovali...třeba Jakub. Přestože se Jakub překládá doslova jako „ten, jenž se drží za patu“, jinými slovy „druhorozený“, málokdo zná příběh vychytralého Jakuba ze Starého zákona, nebo dva apoštoly, po nichž se má tu čest nazývat i autor tohoto zamyšlení. Já sám však druhorozený rozhodně nejsem:-) Často si vůbec neuvědomujeme, že seriálový James je vlastně ruský Jakov, skotský Hamish, český Jakub. Nahrazujeme českou tradici tradicí cizí, šidíme vlastní děti o možnost ztotožnit se se svým hrdinou stejného jména. Ještěže Václava máme jen my...

Líbí se mi návrat ke kořenům. Kvituji všechny Korduly, Boleslavy, Ctirady i Zdislavy. Přestože se to dnes často považuje za výstřednost a nepopírám, že mnohdy i s tímto záměrem jsou stará česká jména dávána. Jak ale budeme na své potomky volat, je důležité. Ne však nejdůležitější. Daleko podstatnější se jeví, aby bylo děťátko zdravé, mělo milující rodiče a mohlo si dopřát „luxus“ vyrůstat v úplné rodině. Potom ať se jmenuje klidně Angus Horáček.