Posledním představením letošního divadelního podzimu v Chrudimi byl Princip náhody, komorní hra Divadla Ungelt z Prahy. Hru Simona Stephense zrežíroval Vít Venci, který také navrhl scénu. Ta, s kterou přijeli do Chrudimi, by možná zaujala v nějakém hospodském sále. Autor se pravděpodobně zhlédl v sekáči. Věšák, na kterém visely kostýmy, byl doplněn skříňkou a rádoby hospodským stolečkem. Dojem second handu se tím nesmazal. To, že se herci převlékají na jevišti, by přineslo trochu vzruchu jen v případě, že by praskla guma na některém z kostýmů. Zajímavější by to pro pány bylo u Georgie, kterou hrála Alena Mihulová. Známe ji ze Sestřiček. Na rozdíl od svých vrstevnic je stále jaksi neopotřebovaná. Zřejmě si jí pan režisér Krejčík dobře opečovával. Její dialogy táhly celé představení, i když byly trochu zbytečně upovídané. Navíc, proč tolik vulgarit.

Jan Vlasák v roli řezníka Alexe se dokňoural až do konce představení. Takový řezník by to zabalil i u nás, natož v Londýně. Popravdě musím uznat, že jsem v krámu již řezníka dlouho neviděl. Asi nastala éra řeznic. Jeho neustále padající sárí zabralo jen jednou, než  divačky zjistily, že má trenky. Mně spíše připomínal nervózního Dalajlámu. Hra byla slaboučká a tak není divu, že to někteří nevydrželi do konce. Že by se u nás nenašel někdo, kdo dokáže napsat hru ze současnosti?

Ti co nevydrželi, přišli o nejlepší. Při děkování předávali kytice hezky upravení mladí lidé a scéna jakoby se rozjasnila. Ono totiž při návštěvě divadla to mnohdy vypadá, že v Chrudimi není nikdo mladší než čtyřicet let. To neněmí nic na tom, že je vždy čisté, uvaděčky upravené a milé. Nesmím zapomenout na ty, kteří nejsou vidět, techniku, osvětlovače, zvukaře a v neposlední řadě uklízečky, zkrátka partu kolem divadelního mistra. Těm všem se patří na konci roku alespoň poděkovat.