Mám rád přírodu. Dokonalé fungování všech organismů ve vzájemné harmonii nepřestává člověka fascinovat ani po letech. Není to tak dávno, co jsem vypomáhal ve stanici pro zraněné živočichy v Pasíčkách. Člověk se tu setkal se spoustou děsivých příběhů, které až příliš často neměly dobré konce.

Hrůzně zranění ptáci tiše trpěli poté, co je srazilo auto, špatně usedli na sloupy s vysokým napětím, pomatený myslivec vyslal broky ze své zbraně směrem k nenáviděnému predátorovi. Byly okamžiky, kdy jsem, navzdory svému křesťanskému pohledu na svět, skutečně uvažoval o tom, že kam vstoupí člověk se svou civilizací, všechno je rázem zničeno - vytrháno i s kořeny. Vzápětí mi ale došlo, kde vlastně jsem.

Stanic, jako jsou Pasíčka u Proseče, je po České republice několik. Fungují jako memento špatného svědomí těch, kdo svým necitlivým zásahem přírodě ublížili. A právě proto má smysl udržovat při životě dravce s jedním křídlem, poloslepou lišku. Zvířata, která se už do volné přírody nikdy nevrátí, protože by nepřežila ani den.

Ve středu se v městských lesích konalo navracení dravých ptáků a sov do jejich přirozeného teritoria. Byla to radostná událost, která je dalším důkazem potřebnosti záchranných stanic. Jen díky péči obětavých lidí, kteří neznají pojmy jako „pracovní doba“ nebo „odpočinek“, jsme mohli pozorovat kroužení káňat nad Bárou a zběsilý úprk sov do lesního pološera.

Mám rád přírodu. Lesy, louky, zarostlé stráně. Je mi jasné, že pokud se projdu po kvetoucí louce, budou moje nohy plné klíšťat. Co mi už jasné není, proč si musím na tyto přenašeče choroboplodných zárodků dávat pozor i v samotném centru našeho města. Rád bych si vzal někdy knížku a po vzoru mladých lidí třeba z Anglie, posadil se na úhledný trávník. Jenže to právě u nás nelze.

Snad všechny parky, kterými se zelená Chrudimi tak pyšní, připomínají džungli. Ne jen diskutované Klášterní zahrady. Rozdíl je asi v tom, že Klášterní zahrady měly po rekonstrukci připomínat barokní krajinu, jak správně podotýká jeden diskutér pod článkem. A barokní krajina byla upravená, plná stromořadí, zámky se vyznačovaly úžasnými zahradami, kam panstvo chodilo pořádat své dýchánky. Myslíte, že se přitom brodili plevelem? Starali se snad kapucíni o svou zahradu tak, že nebylo možné se na ni podívat bez studu? Pochybuji.

Jednou bych si přál, abychom našli ztracený cit pro věci krásné, oku lahodící a zároveň fungující. V mém světě se totiž podle vkusu pozná oduševnělý člověk, jemuž záleží na tom, v jakém prostředí se pohybuje. Protože prostředí vychovává.