Bezdomovci jsou součástí našeho města. Každý Chrudimák některého z nich zná a dokáže vyjmenovat jejich přezdívky. Málokdo už je ale schopen pochopit jejich osudy. Většina ani netuší, proč se na ulici ocitli, jak se vlastně živí a co si o nás myslí.

Velké diskuse vyvolal článek, který jsem napsal na základě tipu jednoho z našich čtenářů. Živě se o osudu dámy v Lázeňské ulici debatí přímo pod jeho textem, další z rozhovorů jsem měl o vyznění textu se samotnou manažerkou prevence kriminality Radkou Pochobradskou. Je jasné, že se jí článek nelíbil. Co se dá ale dělat.

Pokud čtenářovi něco vadí a v redakci usoudíme, že je jeho námět dobrý, vrhnu se na něj bez ohledu na dlouhé přednášky o koncepci, kterou manažerka v práci s lidmi bez domova dozajista má a nese jí své výsledky. Chci slyšet, zda o osudu ubohé, životem zkoušené ženské ví něco víc. Jakou pro ni plánuje město budoucnost, protože přebývat v podmínkách polorozbořené barabizny je nedůstojné i pro člověka, který nemá skoro žádný majetek.

Možná působím jako chytrolín bez praktických zkušeností a možná to tak opravdu i je. Při svém pobytu v Praze jsem před lety působil jako kostelník u svatého Františka. Hned u Karlova mostu. Tam nám na ranní mši svatou chodil špinavý, opilý a často i pomočený chlap. Spal v zadní lavici a po mši chtěl pokaždé něco na přilepšenou. Peníze ale nikdy nedostal. Časem se nám podařilo vychovat ho k tomu, že dostane tašku jídla na celý den. Jasně, někdy se za prodaný kus žvance ožral do němoty. Jindy ale ne. Nechali jsme ho vykoupat, oholit. Časem zmizel, začali ale chodit jiní.

Nebudu tu popisovat zážitky, které má každý, kdo cestuje vlakem a občas ho nějaký ten „dobrák“ požádá o peníze na lístek, dejme tomu třeba do Košic. I tito lidé ode mne dostanou jídlo, nic víc. Jsem asi ze staré školy, v níž se v klášterních fortnách chudákům dávala teplá polévka a něco k tomu.

Někteří z nich si svůj osud zvolili dobrovolně, jiní už tak moc svobodně ne. Přesto se domnívám, že jim naše společnost obecně nepomáhá správně. A to vzkazuji i paní Pochobradské, která se na mě zlobí. Možná trochu po právu. Možná ne. To nechť rozsoudí někdo jiný. Nechtěl jsem se rozhodně chvástat a byl bych skutečně velmi nerad, pokud by někdo můj text pochopil v tomto smyslu. Chtěl jsem se zamyslet a vysvětlit, proč bych situaci bezdomovců řešil trochu jinak.