Dostal jsem před lety auto. Bylo hezké, naleštěné, skoro nové. Mohl jsem ho tenkrát prodat, nebo dokonce někomu darovat, ale já jsem se rozhodl, že ho nechám stát v ulici za domem a nebudu ho používat. Jak léta běžela, auto pomalu přestávalo být tak krásné, jako v době, kdy jsem ho dostal. Tu praskla pneumatika, onde vandalové ukopli zpětné zrcátko. Okna zapadla podzimním listím a prahy začaly vinou solených silnic pomalu, ale jistě hnít.

Když se na svůj vůz podívám dnes, vidím vrak, který je zralý na sešrotování. „Co nám to povídá za blbosti,“ pomyslíš si, čtenáři, u monitoru svého počítače. „Je přece jasný, že když se o svoje věci nestaráš a necháš je bez potřebné péče, příroda se o ně postará sama.“ Bystřejším už jistě zapaluje.

V průmyslové zóně zmizelo několik desítek, možná stovek stromů z bývalých Vaňkových školek. Byly v majetku města a město na ně po dlouhá léta nemělo ani pomyšlení, přestože se objevily hlasy, které volaly po jejich využití tam i onde. Nic se však nedělo a stromy si vesele planěly. Až jednoho dne přišli japonští investoři a pozemky, pokryté kdysi ušlechtilými dřevinami, si vyhlédli pro svou činnost. Úředník zajásal. Přitečou nám do kasy peníze a přibudou pracovní místa! A že jsou na pozemku stromy? Koho to zajímá?!

Nic proti novým pracovním místům. Jsou nám potřebná jako sůl. O využití peněz v městské kase si myslím své, ale to se sem teď nehodí. Mám rád přírodu a vadí mi její devastace. Líbí se mi Londýn s jeho parky, mám rád Prahu s její zelení. Mrzí mne, že vinou laxnosti někoho „tam nahoře“ zcela zbytečně zmizelo tolik živých bytostí do nenávratna. Listnáče mohly zdobit některá ze sídlišť, nebo mohly být zasazeny otci, kterým se narodil syn. Stromky z bývalých Vaňkových školek mohly zkrátka tvořit další ze sklípků zelených plic našeho města.

Nestalo se. Jen metrové pařezy žalují z rozryté země zamračené obloze...