Chrudim - 20. února začínala divadelní sezona předplatitelů, abonentů, čili skalních milovníků divadla, skupiny B. V loňském divadelním roce se mi zdálo, že předplatné této skupiny mělo šťastnější ruku.

Jenom život, které uvádí divadelní Studio bouře, v překladu Jaromíra Janečka v Pippichově divadle, konečně zahájila divadelní jaro. Igor Bareš, coby hlavní představitel (dříve první milovník), své fanynky ani snad zklamat nemůže. Některé však listovali v programech, kdy se vlastně narodil. Nekonečné dialogy k tomu dávaly dost prostoru. To je však cena herců, kteří chybí v málokterém televizním seriálu. Trochu neurotické zahájení Antonie Talackové možná ovlivnilo mnohé diváky. Že je to vlastně Igorova manželka jsem se dozvěděl od vedle sedících divaček o přestávce.

Dramatička Veronigue Olmi v roce 1998 debutovala na Avignonském festivalu se svou hrou Chaos debut. V té době jsem se po Róně plavil ke Středozemnímu moři. Zažil jsem  města Avignon, Arles, žijí v létě divadlem. Hraje se všude na nábřežích, ulicích, v římských amfiteátrech. Co město, to festival. Scéna měla osobité řešení. Jan Schindler na malém prostoru vytvořil zdání, neustále se měnícího se děje. I když někdy bylo třeba velké fantazie. Třebaže je to věznice, tomu už věřil málokdo. Na chrudimské jeviště byla však malá.

Zívající divačky by určitě uvítaly, kdyby se hrálo bez přestávky. Někdy byly nekonečné dialogy nudné. Scéna s mrtvolou, byla srandovní až trapná. Nakonec jsem se nemohl ubránit dojmu, že mi hra připomíná pouťové maňáskové divadlo, kdy se maňásci mlátili paličkou a padají ruce a nohy. A neustále se otáčející scéna byla jen kolotoč, kterým otáčejí herci. Na poutích ho poháněli kluci na šlapacích kolech. Malé dětičky seděli v autíčkách, nebo na koníčcích. Že to bylo celé uzívané, jsem se přesvědčil u šatny při odchodu. Taková trochu slavnostní nuda. Upravené, elegantní dámy, které vydávaly kabáty, mě však utvrdily v tom, že naši měšťané udělali dobře, když toto divadlo postavili.