Pokud se dá jmenovat věc, na níž jsou všichni místní patrioti náležitě pyšní, jde jednoznačně o charakteristické panorama města. Tomu nikdo neřekne jinak, než „Malé Hradčany“ a obsahuje kromě „minaretu“ Mydlářovského domu samozřejmě dvě věže kostela Nanebevzetí Panny Marie. Ne vždy je však pohled na toto panorama hezký.

Toho, kdo přijížděl od Pardubic, již ze silnice u Medlešic vítalo dvojvěží arciděkanského chrámu. Situace se však postupně měnila. Nejprve přibyly „Havlovy prsty“ Na Větrníku, později se s výstavbou obchvatu města zjevila i „slavobrána“ přeložky horkovodu, jež utopila kostel v trubkách.

V nedávné minulosti využili prostory bývalého vojenského depa v Pardubické ulici podnikatelé a začali budovat své výrobní haly. Snad chtěli napodobit obrovitou stavbu sladovny, která také statečně zakrývá chrudimskou dominantu milou ne jen katolíkům. Obrovské haly se opět pustily do nerovného boje s kostelem a ten tiše kapituloval. Průmyslová zóna podle všeho musí být vidět a lidé vlastně ani příliš neprotestovali. Zvykli si, protože záplava nevkusných novostaveb a plastových truhlíků je postupně vychovala k netečnosti, v níž se zajímají jen o slevy v obchoďáku a večerní program v televizi. Estetické cítění je slovem takřka vulgárním.

V minulosti tomu však bylo jinak. Příjezdová trasa od Čáslavi a smutný Hotel Bohemia, jehož stavbu kdysi navrhla předsedkyně svazu rumunských architektů, je ukázkovým příkladem, jak lze respektovat výrazné dominanty města a citlivě začlenit i takové budovy, jako je přímořský hotel ve východních Čechách.

Někdy to zkrátka jde...