Druhé kolo přímé volby prezidenta je za dveřmi, kampaň obou kandidátů - Karla Schwarzenberga  a Miloše Zemana, vrcholí. Pokud však to, co v posledních dnech sledujeme v médiích a na nejrůznějších sociálních sítích, má být vrcholem, pak mi nezbývá, než konstatovat: „Děkuji, nechci.“

Přehlídka lidské ubohosti, zbabělosti a metod, za něž by se nestyděli ani nechvalně proslulí příslušníci StB, se na nás valí ze všech stran. Ten zpronevěřil tolik, onen podvedl toho a má podporu této šedé eminence. Táta manželky onoho ukazoval svého času, jak vysoko napadl sníh na horách, a druhý bez frťana nevstane z postele...

Smutný pohled je na tu naši třiadvacetiletou slečnu demokracii. Spíš než krásnou dívku, připomíná prodejnou poběhlici, která je sice hezky namalovaná, ale jakmile se trošku napije, stane se z ní prachsprostá - však víte co.

Příznivci Karla i Miloše se přísně kastují, rozdělují a třídí. Za veřejnou podporu se dokonce vyhazuje z práce, jak nám ukázali antikomunisté Hynek Bočan a Jiří Stránský. Kde je nadhled, kde je humor, kde je noblesa? Urážky prší jako podzimní deštík, jakmile se na facebookových stránkách jednoho nebo druhého objeví byť jen zpochybnění čistého štítu potenciálního prezidenta.

Monarchista ve mně by se mohl radovat, jak se ti republikáni hezky znemožňují a hrají mi do karet. Přesto se neraduji. Je mi smutno a stydno zároveň. Jsem totiž Čech a svou zem miluji. Příšernost předvolební kampaně ukazuje světu, že stále ještě patříme tam někam na východ, mezi Ukrajinu, Uzbekistán, či Turkmenistán...

Asi to souvisí s celkovým stavem společnosti. Hrubost, ostré lokty a rychlá rozhodnutí jsou dnes ceněny jako hodnoty, bez nichž se úspěšný člověk neobejde. Chvilku se zastavit a podívat na sebe z odstupu je luxus, jenž si dopřává málokdo. Možná je to tak i pohodlnější, protože mnohý by se musel zhrozit. V zrcadle svého svědomí by neviděl člověka, ale karikaturu, pokroucený obraz sebe samého. A to je pohled, jemuž se každý z nás vyhýbá.