Velikonoce jsou za dveřmi, přestože se obyvatele většiny měst, Chrudim nevyjímaje, snaží provozovatelé supermarketů přesvědčit, že jsou dávno tu. Nejsou. Mystérium Velké noci teprve čeká na své odhalení a před moderního člověka klade něco, co mu bytostně chybí – naději.

Pro velkou část nevěřící společnosti je nesmírně obtížné důvěřovat a doufat. Svět se zdá být stále temnější a jistoty berou s každou další zajisté „výhodnou“ půjčkou za své. Do společnosti, jež si zakládá na poměřování úspěchu ziskem a vším, co lze označit za materiální, přichází Muž bolesti. Zdánlivě prohrávající svůj boj se světskou mocí a odevzdávající život do rukou těch, kdo v něj nevěří a věřit nebudou.

Už od svého narození v chlévě před 33 lety položil před tehdejší i dnešní lidstvo neřešitelné dilema. Jak může toto nejprve bezmocné dítě a později odevzdaný trpitel kohokoliv zachránit? Židé před dvěma tisícovkami let očekávali vojevůdce, který vypráská nenáviděné Římany z Judeje. Dostali však rabiho, jenž učil pravý opak militantních myšlenek utiskovaného národa. Jednoznačné zklamání. A to tak velké, že i sami učedníci a apoštolé se od svého mistra odvrátili a první papež ho dokonce třikrát zapřel. Výjimku tvoří samozřejmě svatý Jan, který jediný našel odvahu a podpíral trpící Kristovu matku pod křížem. Jaká je bolest maminky, jež musí pochovat své mrtvé dítě? Kdo ji pochopí v době, kdy matky dobrovolně zabíjejí své děti, nenarozené děti při potratech?

Jakého spasitele očekáváme dnes? Chceme vůbec spasit, nebo vyznáváme oblíbené „carpe diem“, po nás potopa? Stačí se rozhlédnout po svém nejbližším okolí a je jasné, kam lidé směřují a co od dnešních vůdců očekávají. Přijmout/odmítat, přikazovat/nenutit, ano/ne, pravda/lež, peníze/chudoba. Společnost se nikdy většinově neshodne na tom, co je dobré a co nikoliv. Protože masa lidí je snadno manipulovatelná. A ne jen koblihami a sliby. Stačí být ve vhodný čas na vhodném místě a popularita je zajištěna.

I do našeho světa, jenž dávno zapomněl, z jakých pramenů krvácejícího Spasitele čerpali jeho předkové, přichází umučený Bůh. Možná se nám jeho kříž zdá vzdálený a v podstatě i zbytečný. Máme blahobyt, košíky přetékají jídlem a zbytečnostmi, vlastníme auta, tablety a názory. Jsme individualisté, jimž nikdo do života kecat nemá. Běda, jak se o to pokusí!

Velikonoční Kristus nám do života nemluví. Tiše stojí a korunován hložím trpělivě vyslechne Pilátovo „Ecce, homo“ - „Hle, člověk“, muž bolesti. Velikonoční Kristus, obětovaný beránek hovoří svými skutky. Bere svůj kříž, přestože zná svou nevinu. Kdo z nás by tak ochotně přijal nespravedlivý trest a dokonce smrt? Nechává se zabít, přestože by stačilo jedno jeho slovo a celý svět i se svým utrpením by přestal existovat. Jako lusknutí prsty.

Smrtí na kříži jeho pouť zdaleka nekončí a právě o tom jsou Velikonoce, největší křesťanské svátky. Po uložení do hrobu přichází slavné vzkříšení těla Syna Božího. A v něm je prazáklad vší naděje. Smrtí nic nekončí. Naopak. Začíná jí to nejkrásnější, nebo také nejpříšernější. Záleží na nás, jakou cestu si zvolíme. Zda cestu falešných mesiášů, kteří hovoří tak, jak naše změkčilé ego vyžaduje, nebo tu cestu trpícího a přece triumfujícího Krista, jehož řeč je někdy tvrdá, jindy pohladí. Volba je na nás.