Ufa (Rusko) - Na přelomu loňského a letošního roku se redaktor Chrudimských novin Petr Dejnožka účastnil jako novinář Mistrovství světa hokejistů do 20 let v ruské Ufě. Přímo z dějiště šampionátu přínáší svoje postřehy.

Sedím v letištní hale v ruském městě Ufa, které leží jen několik desítek kilometrů před pohořím Ural a až nyní, přesně den po skončení šampionátu, mám čas se nad celou akcí pořádně zamyslet. Světová hokejová federace IIHF svěřila pořadatelství Mistrovství světa hokejistů do 20 let na přelomu roku právě do Ruska a já měl to velké štěstí, že jsem se ho mohl aktivně zúčastnit.

Třináct dní strávených na úplném východě evropské části Ruska bylo pro mne obrovskou zkušeností a absolutním vrcholem v mé zatím dosavadní novinářské práci. K práci novináře jsem se dostal doslova jako slepý k houslím zhruba před pěti lety. Od té doby jsem se účastnil už čtyř světových šampionátů, konajících se na území České republiky, konkrétně v Plzni, Berouně, Pardubicích a Písku.

Loni v červenci jsem dostal nabídku pracovat ještě se třemi kolegy právě v ruské Ufě. Rozhodování pro mne nebylo vůbec složité, na akci tohoto typu jsem chtěl být vždy přítomen. A tak jsem 25. prosince zvedl kotvy a letadlem přes turecký Istanbul zamířil do Ufy. Hned po příjezdu mě překvapily místní nehostinné podmínky, protože v době přistání letadla ukazoval teploměr okolo -30 °C.

Ač jsem přesné představy o Rusku doposud neměl, právě město Ufa mi připadá jako typický příklad ruské pohostinnosti, ztráty v čase, ale také nedokonalosti a zmaru. Ruští obyvatelé při svých každodenních činnostech vypadají velmi unaveným dojmem a o jejich chuti a elánu do života zde nemůže být řeč. Možná je to také tím, že slunečných dnů si tu zde příliš neužijí. V zimních měsících se rozednívá až okolo desáté hodiny dopolední a o pět hodin později se začne opět pomalu stmívat.

Dalším trnem v oku je jednoznačně stav dopravy. Téměř 24 hodin denně, sedm dní v týdnu jsou zde silnice ucpané k prasknutí. Jako doklad mohu doložit fakt, že vzdálenost mezi dvěma zimními stadióny, která činí něco málo přes čtyři kilometry, jsme autem cestovali zhruba hodinu. I místní o těchto problémech ví, už několikrát se městu snažili ulevit, jejich snahy jsou ale spíše k pousmání. Vedení tohoto miliónového města se snažilo už třikrát postavit metro, jejich účel vždy ztroskotal po pádu jednoho z panelových domů. Ufa tedy na své metro stále čeká a podle mého názoru se ho ještě dlouho nedočká.

Ač se snažím na tomto městě najít něco ryze pozitivního, příliš věcí mě nenapadá. Za zmínku rozhodně stojí non-stop potraviny, které jedou bez přestávky celý den a noc, avšak kvalitu potravin raději zmiňovat nebudu. Museli byste mít opravdu velké štěstí, abyste narazili na něco neprošlého či na potraviny bez plísně či jiné nepěkné přísady.

Hlavním důvodem návštěvy byl však hokej. Ač se to příliš nezdá, časový posun pěti hodin dokáže udělat své, a tak musím uznat, že jsem toho za posledních čtrnáct dní příliš nenaspal. Náročnost situace byla umocňována prací pro mnoho médií. Jelikož jsme zde byli téměř jediní novináři z České republiky, o naše služby byl velký zájem. Zřejmě nejvíce mě těšila spolupráce s Českou televizí, slovenskou Markízou a nebo švýcarským televizním programem TV Blick. Naše práce byla ulehčována sličnými dívkami z tiskového střediska, které by pro naši spokojenost udělaly vše, za což jim patří velké díky.

Velké plus tohoto „výletu“ vidím i ve zlepšení mé jazykové vybavenosti, a to právě ruského jazyka. Jelikož nikdo z naší výpravy ruštinu neovládal, jako hlavní překladatel jsem sloužil já. Rozmluvy s místními, hovory s taxikáři či spory s revizory v tramvaji mi rozhodně přijdou k duhu. Přátelské ruské „děvušky“ vás bez drobného rozhovoru odejít nenechají a úplně nejvíc je potěšíte, když si u nich zakoupíte nějaký tradiční ruský výrobek. Nejvíce nabízen je tradiční Baškirský med či další pochutiny, o matrjoškách nemluvě.

Dnes jsme měli ještě dobrou příležitost se více podívat pod pokličku tohoto města, navštívili jsme asi nejtypičtější místo v Ufě. Socha Salavata Julajeva, zakladatele Ufy, je největším znakem tohoto města a z jejího nejvyššího bodu na ni dohlíží. Ač nás čeští hokejisté svými výkony na turnaji příliš nepotěšili, konečné páté místo se dá považovat za splněný cíl. Já jsem si ten svůj splnil. Přičichl jsem k vůním východní kultury, poznal nové lidi a mám ze své práce dobrý pocit.

To je tedy z Ufy vše, za chvíli mi letí letadlo a od zítřka budu zase reportovat sport z Chrudimi!