Astrolife.cz - Je 30. dubna a na kopcích i kolem měst a vesnic se rozhoří ohně; nastane večer čarodějnic. Kdo se trochu zajímá o tradice Keltů ví, že tento večer začíná svátek zvaný Beltine. A víte o tom, že ohně zapalované 30. dubna jsou pokračováním tradic starých již několik tisíc let?

Nejstarší dochované zprávy o svátku ohňů vítajících příchod léta pocházejí z doby halštatské. Ve skutečnosti jde nejspíš o tradici mnohem starší, jen důkazy již nejsou k dispozici.

Cože to naši předkové vlastně slavili? Na přelomu končícího jara a začínajícího léta je příroda již zcela probuzená, vše je jakoby čisté, neomšelé, probouzejí se touhy milovat a plodit potomstvo; je čas lásky.

Svátkem Beltine začíná v keltském kalendáři světlá polovina roku (větší slunce – an ghrian mor); pro většinu tvorů ta lepší, vždyť je to období tepla, růstu a sklizně. Světlá polovina roku předá vládu období tmy (menší slunce – an ghrian beag) až svátkem Samain, začátkem listopadu (na naše Dušičky) … ale to je ještě daleko.

Teď začíná období tepla, plodnosti, vegetace – není tedy divu, že Beltine je svátek radostný. Jeho noc je třeba prozpívat i protančit, ale je to také doba očistných obřadů. Pro Kelty začíná čas Rohatého Boha a Paní ze Zelených Lesů.

Právě nyní je ta nejvhodnější doba pro magii, pro zakládání lesních a zahradních svatyní. Na Beltine byste také měli odměnit strážné duchy vašich domovů. Teprve v dalších dnech začnou válečná tažení, dobytek bude třeba vyhnat na letní pastviny, osít pole, ale dnes je ještě čas na zábavu a veselí.

Nejsilnějším očistným médiem je oheň. Právě ohně pálené na Beltine mají všechny živé tvory zbavit všeho nečistého, co se nashromáždilo v temném zimním období a zároveň jim dodat ochranu pro období nadcházející.

Noc patří ještě k vládě temnot a následující den již patří světlé polovině roku. Půlnoc je hranicí mezi dvěma polovinami roku. V noci je zapalována dvojice ohňů a předěl mezi nimi symbolizuje hranici mezi temnou a jasnou částí roku.

Mladí lidé ohně mohou přeskakovat, ostatní se spolu se zvířaty očistí tak, že budou mezi ohni procházet. Dobytek provádějí mezi ohni za současného zaříkávání druidové.

Tento zvyk se mezi irskými rolníky mnohde dodržuje dodnes. Symbolika hranice mezi dvěma částmi roku se v Irsku, kde se keltské tradice zachovaly nejvíce, zrcadlí v tradičním opravování plotů.

Před svátkem Beltine se mají uhasit stará ohniště. Znovu se zapálí právě až od toho čistého posvátného ohně páleného v předvečer svátku. Vedle popisů veselí, tance a zpěvu se zachovaly zprávy o některých tradičních zvycích.

Patřily mezi ně třeba soutěže mládenců ve vyhazování zapálených březových, košťat do výše (bříza je slavnostní strom Galů), stavění a hlídání májek, což se udrželo dodnes, očistné koupání či alespoň symbolické namáčení do potoka, čištění chlévů, řezání proutků jívy a polykání květů kočiček i další.

A lidé určitě jen tak neskákali a nechodili dokolečka kolem ohně; jedli k tomu pečené maso a pili medovinu a pivo; to Keltové opravdu uměli dělat a zřejmě tak i rádi činili  )). Vinná réva se v té době ještě u nás téměř nepěstovala. Ohně ovšem neměly jen účel očistný, ale také ochranný.

Noc toho dne patřila obyvatelům Jiného světa – vílám, elfům a čarodějnicím. Jejich moc v těchto dnech roste a poroste i nadále, až do letního slunovratu. A také proti nim měly ohně zapalované na návrších lidi a zvířata chránit; ochrannou funkci mají také větve jeřábu.

V den svátku Beltine prý Keltové losovali tak zvaného Zeleného krále. Ten vládl buď celý rok nebo do podzimního Samainu – či jen jednu noc. Na závěr své vlády si král vybral ze svého kmene pannu, a tu učinil ženou. Podle nejstarších pověstí pak byl zabit a jeho krví si všichni připili.

To je mělo očistit a zajistit na celý rok pevné zdraví. Krvelačné obyčeje Keltů však pravděpodobně vznikly až jako „ideologická propaganda“ církve.

Ve skutečnosti si Keltové lidských životů vážili a člověka, který pro komunitu představoval cenného bojovníka či pastevce nebo jinou pracovní sílu by nezabili zbytečně. Proto je možné, že keltská dívka sice o panenství přišla, ale krev (a také maso) pak dodal rituálně obětovaný mladý býk.

Snoubenci a dvojice zamilovaných se vydávali v předvečer svátku do lesů. Měsíc květen se pak následně stával symbolem sexuální volnosti na počest Velké matky a Rohatého boha lesů, sexuálního zasvěcování a milostných her.

V tomto období se prý uzavírala zkušební manželství na „dobu určitou“ – na rok a jeden den. Pokud svazek nefungoval, partneři se po tomto období postě rozešli.

A určitě vás teď nepřekvapí, že svátek Imbolc, který je slaven o devět měsíců později, býval spojován s rozením dětí… Děti počaté na Beltine prý byly velmi šťastné. Z těch dob nám zřejmě zbyl zvyk líbat se na prvního máje pod rozkvetlou třešní, břízou či jiným stromem.

Ještě se podívejme, z čeho název svátku, o kterém si tu povídáme, vlastně vznikl. Název se nepíše jen ve tvaru Beltine (Bel-tine), ale často také Beltene nebo Beltain, irsky Bell´tejn. První část slova, bel znamená „jasný, zářící“. Druhá část, tine, označuje oheň. Takže jasný (zářící) oheň… hezké, ne?

Data vedlejších keltských svátků, připadající na jarní a podzimní rovnodennost a letní a zimní slunovrat šlo určit na základě pozorování nebeských těles poměrně přesně. Data hlavních svátků, mezi které patří i Beltine, jednoznačná nejsou.

Nejsou to přesné poloviny období rovnodennost – slunovrat a opačně. Kdo a podle čeho datum svátku určil? Zřejmě to byla jedna z povinností druidů. Postavení nebeských těles při tom mělo význam orientační, hlavní význam zřejmě měly skutečné děje v přírodě.

Tak třeba Beltine mohl být slaven v okamžiku, kdy druid nalezl první kvítky na větvích hlohu. Dovedete si představit, milé hospodyňky, jak by vás to dneska rozhodilo? Máte napečeno, naklizeno – a hloh si klidně rozkvete až za týden…

Jenže tehdy by si nikdo netroufl honit druida válečkem na nudle po posvátném háji… V současné době se slaví Beltine 1. května (svátek sám ovšem začíná večer 30. dubna) nebo, což se v našich poměrech praktikuje poměrně méně často, v den prvního úplňku ve znamení Býka. Ten letos připadne na sobotu 27. dubna, přesněji na 5:01 ráno (letního času).

Problémy se stanovením dat keltských svátků nejlépe ilustrují odstavečky, které si dovolím ocitovat ze stránek Virtuálního Nemetonu:

Zbývá mi na konec konstatovat dvě protichůdné pravdy.

Tvrzení, že Beltine připadá každý rok na 1. květen, pokud jej definujeme (zřejmě v souladu s tvůrci tohoto svátku – Kelty) astronomicky nebo agrotechnicky, je nesmysl.

Nemáme rozumnější možnost, než s naprostou upřímností a touhou po dosažení čehosi magického tento svátek slavit všichni i nadále, (pokud se nějací celosvětově uznávaní druidi nedohodnou na jiném datu, které by bylo obecně přijato) neboť jen budeme-li jej slavit, tento svátek nastane a obohatí nás.

Noc ze 30. dubna na 1. května je také svátek i germánský – možná jste již slyšeli pojem Valpružina noc. Valpurga byla saská bohyně, které tradice připisuje patronství nad čarodějnicemi.

Zajímavé je, že slovo Valpurga znamená staročesky čarodějnice. A další zajímavost – 30. duben je ve Španělsku a Portugalsku slaven jako svátek mrtvých.

Od Keltů se přenesme trochu blíže. Církev nazývá noc ze 30. dubna na 1. května nocí Filipojakubskou, na počest svátku apoštolů Filipa a Jakuba. Je tu však jistá nesrovnalost – svátek svatého Filipa a Jakuba totiž připadá až na 3. květen.

Podle některých historiků však byl svátek na toto datum přesunut relativně nedávno. Po staletí se slavíval 1. května , a to zřejmě proto, aby mocní světci chránili tento den před temnotou pohanských obřadů.

Apoštol Jakub byl jeruzalémským biskupem, který si svou svatost vysloužil svržením z věže jeruzalémského chrámu. Svatý Filip z Betsaidy také nedopadl nejlépe – byl totiž současně ukřižován a ukamenován.

Během filipojakubské noci se měly čarodějnice slétat na kopcích a tam provozovat spolu se silami temnot nečisté, dokonce sexuální orgie.

Čarodějným dopravním prostředkem bylo samozřejmě populární koště. Do vzduchu se na koštěti nedostanete jen tak, musíte si připravit magickou mast a tou si natřít tělo, zejména oblast podpaždí, krku a břicha (tedy zřejmě místa, kde jsou soustředěny mízní uzliny).

Recept z knihy Magia Naturalis z roku 1560 uvádí, že tato mast se skládá z tuku nevinného hocha, aloe, oměje, durmanu, rulíku, topolového listu a kadidla. Kde se dá sehnat tuk nevinného hocha, to vám nepovím, ale pokud vím, tak za „letecké vize“ prý může právě ten rulík zlomocný.

Proti čarodějnicím se vrcholky kopců blokovaly účelově pálenými ohni. Ty měly osvětlit co největší část krajiny a tím čarodějnicím překazit jejich plány.

Kdyby snad nějaká čarodějnice na kopci u ohně přece jen přistála, mohla být okamžitě v ohni upálena; z toho také pochází dnešní tradice „pálení čarodejnic“. Bylo také zvykem, skákat přes žhavé uhlíky a tropit co největší hluk – čarodějnice se křiku a povyku bály a nepřiblížily se.

Původní slavnosti k oslavě svátku Beltine představovaly pro církev všechno, co se snažila potlačovat nebo alespoň „nevidět“ – lásku, sex, tanec a zpěv. Tohle všechno tradiční církevní slavnosti postrádaly.

Zelenou barvu, kterou lidé dříve v tomto období oblékali na počest Matky Země, křesťanská církev označila jako nešťastnou, protože se snažila vymýtit vše, co jen trochu zavánělo něčím, co považovala za sexuální nevázanost.

A na závěr se přenesme do doby těsně nedávné. „Váš občanský průkaz…!“ – tuto pavětu slýchala od příslušníků VB na čarodějnice generace dnešních čtyřicátníků a padesátníků velice často.

Pálení ohňů spojených s nějakými divnými slovy o čarování bylo solí v očích vládnoucí kliky minulého režimu. Zvyky téměř „vpálené v genech“ se však nedají jen tak zakázat, proto komunista máchl kyjem nad hlavou a vzpomněl si na metodiku úspěšně praktikovanou katolickou církví po staletí.

Prostě ohně čarodějnic překřtil na „ohně míru“ pořádané pod záštitou SSM v předvečer 1. máje (nebo 5. května) – a vše bylo ideologicky v pořádku.

Martin B. Vraks, věštec a vykladač run