Zemanova duševní prázdnota, pramenící z letité izolace, alkoholu a schémat odkoukaných z televizní obrazovky, není odhalena hlavně proto, že většina voličů žije v zajetí schémat úplně stejných.

Politická filmová satira „Přímá volba prezidenta“, se zapíše do zlatého fondu české kinematografie. Miloš Zeman v ní exceluje v roli zatrpklého důchodce, žijícího na prahu stáří, v uzavřeném prostoru domu na Vysočině. Opuštěný manželkou i přáteli se stará o malou zahradu a drobnou květenu, objímá stromy, na rybníku se nechává kolébat v nafukovacím člunu. Jeho největší zálibou je televize, která mu zprostředkovává styk s vnějším světem, i když je přirozenou otázkou, nakolik dokáže vysílaným obrazům porozumět. Styk se světem vnitřním mu zprostředkovává alkohol. Jeho poklidný život naruší až příchod dávného přítele Šloufa. Ten stvoří ďábelský plán, jak z penzisty udělat prezidenta. Zeman, jenž nemá žádnou osobní integritu, ochotně souhlasí. Shodou absurdních náhod se ocitá uprostřed volební kampaně. Omylem je považován za zkušeného vysloužilého politika a dostává se do televize. Jeho vystoupení, při nichž opakuje několik primitivních bonmotů, jsou voliči přijímána jako hlubokomyslné metafory a sklízejí fenomenální úspěch. Zemanova strnulá gesta, prozrazující letitou oblibu v alkoholu, jsou považována za projev velebné duševní vyrovnanosti, dlouhé tisknutí rukou za utajovanou srdečnost, společenská neomalenost a hulvátství za výraz upřímnosti. Mohlo by se zdát, že nemůže být nic jednoduššího než zahrát roli retardovaného idiota, ovšem pravdou je přesný opak, kdy herci mají sklon k přílišnému přehrávání, příliš zdůrazňují vnější gesta a zcela zapomínají na to, že autentická idiocie musí být hrána zevnitř, tak, aby na diváka namísto gest zírala naprostá mentální prázdnota. A právě v tom je Zeman nepřekonatelný.

„Novináře dělím do dvou skupin. Tou první skupinou jsou normalizační komunistická práčata. Tento typ pokládám za novinářské prostitutky a hluboce jimi pohrdám. A pak je druhý typ novinářů. A to nejsou jen hlupáci, to jsou sebevědomí hlupáci, kteří píší o všem a nerozumějí ničemu. A tito hlupáci spolu s novinářskými kurvičkami vytvářejí mediální prostředí v této zemi.", hřímá na adresu žurnalistů. A ti vůbec netuší, s kým mají tu čest. „Jste informován jako průměrný český novinář, tedy špatně. Jinak byste věděl, že už pět let piji slivovici. A po ledvinové kolice mi lékaři nařídili hodně pít. Naštěstí ale neřekli co, takže kombinuji víno a pivo.“, nechává se dál unášet rolí. „Prezident je v české politické džungli něco jako oleandr, okrasná rostlina. Já jsem ale masožravá rostlina s trny. To je dobré možná pro premiéra, ale ne pro prezidenta.", vyráží voličům dech další hláškou.

Je brilantním mystifikátorem a improvizátorem, schopným bleskově reagovat tak, aby z dané situace vyždímal maximum. Jeho projev je postavený na konfrontaci výstřední osobnosti s problémy reálného světa. Je drsný, absurdní, hulvátský, populistický a občas sarkastický, až mrazí v zádech. Je korektně nekorektní. Jeho bonmoty by byly vrcholně vtipné v jakémkoliv žánru a jsou o to vtipnější, že nikdo, kromě Zemana, Šloufa a ruských producentů, netuší, že účinkuje v hraném filmu. Spontánně odhaluje omezenost běžných voličů, jimž přijdou nesmysly, které hlásá dokonale logické, rozumné a správné. Na Zemanově vystupování je sympatické, že se ani nesnaží dělat hlupáky z voličů. Naopak. Hlupáka dělá sám ze sebe. Jeho humor je postavený na tom, jak ostatní na jeho nesmyslné výroky reagují. Výsledkem jsou přirozeně vtipné situace, vycházející z autentické lidské hlouposti a ignorantství.

Politické podobenství „Přímá volba prezidenta“ je ironickým průhledem pod povrch mocenskopolitických mechanizmů české konzumní společnosti a dotýká se i nejobecnějších paradoxů současného lidství. Zemanova duševní prázdnota, pramenící z letité izolace, alkoholu a schémat odkoukaných z televizní obrazovky, není odhalena hlavně proto, že většina voličů žije v zajetí schémat úplně stejných. Média totiž zprostředkovávají jazyk povrchního dorozumění a modelů odosobněného chování, které mohou z bezcenného jedince za určitých okolností vytvořit živoucí zkamenělinu, triumfující díky nenormálním společenským poměrům.

Volně podle Hala Ashbyho: Byl jsem při tom

Jan Hnízdil