Astrolife.cz - Když se vysloví název republiky Ukrajina, tak si každý u nás doma okamžitě vybaví levnou pracovní sílu, pracovitost, houževnatost, ale na druhé straně i problémy jako alkohol, kriminalita, násilnosti a vzdorovitost. Nikdo si už ale neuvědomuje, že na Ukrajině žijí stejní lidé jako my.

Lidé, kteří mají stejné, ne-li větší problémy než my. Lidé, kteří mají stejné právo na lásku, rodinu, děti, práci, zábavu, sport a radosti i strasti běžného života. Je také pravdou, že mají jiný potenciál i možnosti na vzdělání a práci. Jsou totiž svou náturou jiní, než jsme my. A o to právě jde.

Tamní společnost a kultura se od té naší liší, a rozdíl mezi vládnoucí politickou garniturou u nás a tamními „oligarchy“ (oligarcha je prominentní osoba z bohaté vrstvy, která ovlivňuje životy chudých lidí, hospodářství, politiku a vládnoucí moc v zemi) je víc než markantní. Podle toho vypadá i stav této země, která je značně nestabilní, protože uvedené prvky způsobu života spolu nekorespondují. A právě tady začíná celý problém. Počet obyvatel, který činí něco přes 46 milionů, ovlivňuje mnohonárodnostní rozdělení – Ukrajinců zde žije zhruba 36 milionů, Rusů okolo devíti milionů, mezi další významné menšiny patří Poláci, Maďaři, Rumuni, Moldavané, Bělorusové, ale třeba i Češi. Potom tu jsou i místní etnika jako třeba Tataři nebo Krymští kozáci.

Vraťme se ale o nějaké to staletí či desetiletí nazpět a podívejme se na dějiny Ukrajiny. Přestože je to zdlouhavé, je dobré to znát už kvůli tomu, co se tam děje nyní. První zmínka o osídlení této oblasti je od řeckého historika Herodota (5. stol. před n. l.), a to z doby, kdy zde bylo království Skytů (Skytové byly kočovné kmeny íránského původu). Až v druhé polovině devátého století se na východě zformoval první východní stát – tzv. Kyjevská Rus, kde její nejvýznamnější panovník Vladimír I. přijal roku 988 n. l. křestanství. Po rozpadu tohoto prvního státu se na území Ukrajiny usídlily kočovné kmeny Polovců.

Okolo 13. století došlo k obsazení Ukrajiny tatarskými nájezdníky a oblast se stala součástí Osmanské říše, po jejím rozpadu se pak část dostala pod Litevské velkoknížectví, východní část pod Moskevskou Rus a jižní pod Krymský chanát. Tzn., že většina dnešní Ukrajiny přešla pod polskou moc a správu. Při dělení Polska v letech 1793 – 1795 byla k Rusku připojena i většina pravobřežní (střední a západní) Ukrajiny kromě Haliče a Bukoviny, které získala Habsburská monarchie. Ukrajina tak postupně ztratila byť i jen náznak jakékoliv autonomie.

Koncem 18. století byla zlikvidována také tatarská a turecká moc na jihu. Carevna Kateřina II. Veliká a její rádce kníže Potěmkin založili v nově dobyté tzv. Nové Rusi několik významných měst: mimo jiné Oděsu, Dněpropetrovsk, Simferopol nebo Sevastopol. 19. století bylo dobou tvrdého národnostního útlaku Ukrajiny ze strany Ruské říše a zároveň dobou ukrajinského národního obrození, zprvu kulturního, později také politického. Tyto snahy se po carských represích a zákazu užívání ukrajinštiny (1876) soustředily především do habsburské části země, kde byl na tu dobu mnohem liberálnější režim.

Roku 1929 se ve Vídni uskutečnila konference Ukrajinců, kteří emigrovali z vlasti a na této konferenci založili Organizaci ukrajinských nacionalistů, jež usilovala o samostatný ukrajinský stát (často násilnou formou) a významně zasahovala do dalšího osudu Ukrajiny. V letech 1921-1923, 1932-1933 a 1946-1947 postihl Ukrajinu hladomor, který si vyžádal podle odhadu dva až dva a půl milionu mrtvých. V letech 1941 – 1944 byla Ukrajina okupována Německou říší; po německé porážce byla k Ukrajině připojena její západní část (západní Volyň a východní Halič), jež před válkou patřila Polsku (krátkodobě obsazeno sovětskými vojsky už v září 1939 a v zimě 1939/1940, poté se uskutečnila zfalšovaná referenda o připojení těchto území k SSSR), a dále Podkarpatská Rus, předválečná součást Československé republiky. V roce 1954 se stal součástí Ukrajinské SSR i poloostrov Krym, jenž byl do té doby součástí Ruské SFSR. Předání tohoto převážně ruskojazyčného, a kdysi Ruskem na Tatarech dobytého území, vyvolalo napětí, přetrvávající dodnes, prosadil jej tehdejší sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov. V roce 1990 vyhlásila Verchovna rada (ukrajinský parlament) suverenitu Ukrajiny, nezávislost byla pak vyhlášena 24. srpna 1991 při rozpadu Sovětského svazu.

Vím, bylo to zdlouhavé, vyčerpávající a nudné, ale velice potřebné pro další popis a vývoj současné situace na Krymském poloostrově a Ukrajině. O co tu tedy jde v konečném důsledku? Evropská unie se snaží začlenit Ukrajinu do evropské integrity, a to z několika důvodů. Zaprvé jde vůči Rusku strategicky o přístup k Černému a Azovskému moři. Kdo by si ale nechal vpadnout na své teritorium cizí vojska? Berte to z pohledu Ruska, kdyby se Ukrajina začlenila do Evropské unie a NATO by okamžitě po celé Ukrajině a hlavně na Krymu rozmístilo svoje vojenské základny. Pak by mělo pod kontrolou část Ruska a přístup k Marmarskému moři a tím pádem i ke Středozemnímu moři. Prostě šílenost v pomyslných strategických plánech na globalizaci. Jde tu rovněž o Černomořskou flotilu, kterou spravuje Ukrajina. No panečku, to by byl pro Evropskou unii kauf! V tu chvíli by nebylo ohroženo jen Rusko, ale i Turecko, kde má mimochodem tato země také nemalé válečné loďstvo, stejně tak Bulharsko a Rumunsko. Co tím chci naznačit? To, co teď napíšu, bude hodně kontroverzní.

Myslíte si, že jde Evropské unii a USA o tamní obyvatele? Když se nad tím zamyslíte, možná mi dáte za pravdu. „Bůh lidi nemiluje, jde jim jen o jejich duše, které miluje, to znamená, že je mu naprosto jedno, jak a jakou cestou k němu dojdeme.“ A když to vezmeme v přeneseném slova smyslu na dění na Ukrajině, tak Evropské unii a USA nejde o lidi, ale o území a nerostné bohatství. Co vlastně ukrajinští obyvatelé chtějí? Podle mého názoru to sami neví. Vzpomeňme si před několika málo lety na tzv. Arabskou revoluci, která zasáhla takřka v jeden čas státy jako Tunisko, Egypt, Libye, Bahrajn, Jemen a o něco později také Sýrii. Kým zde byla revoluce vyvolána? Myslíte si, že tamním obyvatelstvem? Tak na to, prosím, hodně rychle zapomeňte! Šlo o mocenské kruhy, které se snaží dostat pod svou kontrolu nejen tato území, ale kompletně globalizovat celý svět, kde cítí kořist. Ukrajina je na tom naprosto stejně, jako jsme byli my, když u nás probíhala tzv. Sametová revoluce… Naštěstí jsme byli jediným státem, kde revoluce proběhla v relativním klidu.

Vraťme se ale na Ukrajinu. Kdo má vlastně na tento stát nárok? Pokud jste četli nudný úvod, postřehli jste tu skutečnost, že území dnešní Ukrajiny bylo součástí Ruska, a to díky osvobození od nadvlády jak Polska, tak Osmanské říše. Takže největší nárok na Krym a potažmo i na celé území dnešní Ukrajiny mají, ať se to někomu líbí nebo ne Rusové. A jak známe ruský národ, chová se nevybíravě, nadřazeně, egocentricky, hrubě a násilnicky. Celá ta léta od roku 1917 mu bylo vštěpováno do hlavy, že je vyvoleným národem a podle toho se bude chovat. Je hrozbou pro celý svět. Jak bychom chtěli, aby Rus začal přemýšlet v jeho aroganci? Ne, Rusa nezměníme. Budeme se muset naučit žít vedle něho a učit jej, jak respektovat zbytek světa.

Abychom ale pochopili i věci, které jsou za tímto projevem násilí, musíme pokračovat. Tajná společnost, která pochází z USA z města Yale a jmenuje se Lebky a Kosti (Skull and Bones), má nemalé ambice nejen v Americe, ale v celém světě. Jak je možné, že člen tohoto spolku vystupuje jménem EU a USA a přiváží na Ukrajinu miliardu eur? Jmenuje se John Kerry a je současným, v pořadí už 68. ministrem zahraničních věcí USA. Mimochodem jeho původ je v Čechách, kde jeho praděda Benedikt Kohn žil a pracoval v Horním Benešově. Odstěhoval se do USA v roce 1905, ale to už si přejmenoval příjmení na Kerry. Proč tato organizace, či chcete-li společnost, která má ve svých řadách mocné lidi, včetně prezidentů USA, má eminentní zájem právě o ukrajinské území včetně jejího nerostného bohatství a v neposlední řadě také o strategické postavení? Jde o globalizaci a jejím prostřednictvím také o získání moci nad světem. Nic víc, nic méně…

Dovolím si teď popsat jeden z možných scénářů – představte si, že jsou USA na pokraji bankrotu – prosím, jde o skutečnost, nikoli vizi, a svůj státní dluh a jiné aktivy prodají Číně. Kdyby byl Rus chytrý, tak osloví Čínu a tyto dluhy od ní odkoupí a kdo by potom koho bojkotoval a měl v hrsti? Nedej Bože, kdyby se Rus dohodl s Číňanem. To bychom to mohli zabalit, uzavřít veškeré továrny a pohřbít naši ekonomiku, protože naklonované a okopírované bychom měli i sebe samotné. Platili bychom v rublech a úředním jazykem by byla čínština… Hrozná představa! Tak co teď? Represe, bojkot a izolace Ruska? Nenechte se vysmát! Premiér našeho malého státečku Bohuslav Sobotka se nechal slyšet, že budeme bojkotovat vztahy s Ruskem, ale probíhající obchodní styky a fúze budou i nadále pokračovat. Co je to tedy za blokádu? Tomu nějak nerozumím, ale trochu vlastně ano. Ona uklidňující zpráva a prohlášení, že máme zásoby ropy a plynu na devadesát dní je natolik do očí bijící, že se mi chce plakat. Strach z uzavření kohoutků ze strany Ruska je evidentní. Tak na co si vlastně naše politická elita hraje? Je to v podstatě parta kluků, která z ničeho nic přišla k moci a teď neví, jak s ní naložit.

Ale znovu zpět k Ukrajině. Nevidím průběh Krymské krize vůbec dobře. Sice to vypadá v těchto dnech velice napjatě, to ale není zdaleka všemu konec. Někdy na konci dubna a začátku května tato situace teprve vyvrcholí. Tady už ale nepůjde jen o Krym, nýbrž o celou Ukrajinu… A toho se bojím a mám z toho strach. Nechme se tedy vést vývojem událostí a doufejme, že můj katastrofický scénář nedojde naplnění. Chrám duše je jen v nás…

Luděk Krátký, věštec, mág a hermetik
Publikováno v časopisu Ve hvězdách & Lidový léčitel
Zdroj: www.astrolife.cz