Evropu podle ní čekají kvůli řízené invazi muslimských imigrantů nepřekonatelné potíže. Je strašné mít strach ve své rodné zemi a bát se o osud svých potomků. Jen naivní člověk se může domnívat, že tomu v Čechách bude jinak. Jsme nepoučitelní a budeme muset prchat ze svých domovů, jako tomu bylo v Belgii. Nechci to zažít tady znovu a budu se bránit třeba se zbraní v ruce, tvrdí zpěvačka a fotografka Zuzana Novotná, která žila jen pár kroků od místa, kde před několika dny policie dopadla nejhledanějšího teroristu v Evropě Abdeslama.

Spojení evropské kultury s kulturou muslimských imigrantů valících se na Evropu nemůže fungovat, říká žena, jejíž předek byl předsedou agrární strany. Doma se podle jejího názoru prostě chovají jinak než mezi křesťany. Když to bude nutné, je třeba odejít kvůli bezpečnosti i z Evropské unie.

Žila jste dlouhá léta v Bruselu. Byly už v té době s muslimy v hlavním městě Evropské unie nějaké problémy?

Žila jsem v Bruselu, dokonce přímo v centru města, kde jsme tehdy s manželem koupili menší činžovní dům. Vlastně jsem se ocitla v Belgii náhodou. Tehdejší režim nebyl příliš shovívavý k Západu a vzhledem k tomu, že jsem kdysi zpívala i v AUS VN, ba dokonce jsem odmítla spolupráci, k níž mě STB marně přemlouvala, nedostala jsem vízum a bylo mi řečeno, že mě režim nepustí ani na návštěvu. Po delším zvažování jsem nakonec opustila kariéru zpěvačky a provdala jsem se za svého přítele. Říkám to proto, že je to trochu náhoda, ale pokud tu hovoříme o emigraci a imigrantech, tak něco o nich vím a považuji to za důležité, ba dokonce podstatné. Člověk pak mnohem lépe dokáže posoudit, jak k emigraci přistupovali Češi, jak je nám teď občas předhazováno, nebo jiné evropské národy a jak k ní přistupují dnešní imigranti, především z muslimských zemí. Ten rozdíl je obrovský, nejen v přístupu k zemi, kam přicházíte vlastně jako host, a měl byste tedy respektovat její podmínky, zvyky a zákony. Posuzovat situaci bez osobních zkušeností a navíc o něčem tak důležitém rozhodovat, je velmi náročné a politici by měli k imigraci podle mého názoru zaujmout mnohem opatrnější postoj, mnohem důslednější, vzhledem k její závažnosti.

Ptáte se na problémy s muslimy. Musím zdůraznit, že Belgie patřila a patří k možná nejtolerantnějším zemím v Evropě, co se týče vstřícnosti nejen k jiným národům, ale i k různým, dokonce velmi odlišným kulturám. Nerada soudím, jen naslouchám a vnímám, co se děje kolem mě, a dovolím si mluvit jen o tom, co jsem osobně zažila já nebo moji přátelé a nejbližší. Samozřejmě, že už tehdy s nimi poměrně velké problémy byly a s postupem času přibývaly, úměrně s narůstajícími počty nově příchozích do země.

Vzpomenete si nějaký konkrétní případ rozdílnosti kultur?

Popsat případ rozdílnosti kultur nebude tak jednoduché, protože rozdíly jsou snad od A až do Z, řekla bych. Ale pokusím se. Začněme těmi viditelnými na první pohled, což je oděv. Už i u nás všichni zaznamenali, že evropské odívání téměř žádný muslim nikdy nebude a ani nemůže respektovat, nebo praktikovat, protože jim to jejich víra nedovoluje. Dokonce dostávají měsíční příspěvky za to, že muslimské ženy budou nosit jejich tradiční oděv i v Evropě, což je řízeno z mešit. Pro mne bylo možná šokující i to, že většina žen muslimů nikdy nechodila po ulicích v závěsu, ale pár kroků za manželem. Řeklo by se maličkost, ale tím to všechno začíná. Musím zmínit i ramadán, muslimský svátek, jeden z nejdůležitějších pro ně. Tady bych citovala pár nejdůležitějších informací pro osvětlení, protože to absolutně ovlivní chování muslimů a zcela naruší jejich zaměstnání v našich evropských zemích, které tento svátek neslaví. Dokonce s tím mají problémy děti ve školách stejně jako jejich učitelé. Dochází tak k absurdním situacím a nejen v Belgii je ramadán považován za obrovský problém v soužití našich zcela odlišných kultur. Samozřejmě na druhou stranu muslimové naše svátky ani neslaví, ani neznávají. Ze svých postřehů a z rozhovorů s Belgičany vím, že mnoho z nich bylo právě v souvislosti s tímto svátkem nuceno opustit své domovy ve městech, odstěhovat se a prodat domy, které vlastnilo i několik generací.

Soužití se sousedy, kteří po celý měsíc v noci slaví, modlí se a jsou při tom velmi hluční, přijímají návštěvy a nedodržují noční klid, je skutečně nemožné. Stejně tak i tím narušené bezpečí a klid v nočním městě donutí nakonec většinu domorodců, aby to vzdali a odstěhovali se. Nemluvě o počtu obyvatel v jednom domě, který se výrazně liší. A pozor i na muslimské teenagery, kteří celé dny vysedávají v parcích, kde často kšeftují s drogami. Na schodech našeho domu i naproti v parku jsme toho byli svědky. Denně. Nás naštěstí tolerovali a respektovali o něco lépe než Belgičany, protože i my jsme byli pro ně cizinci, ale potyčky s místními končila běžně až policie. Nejvíc šokující byla přestřelka mezi dvěma takovými dětskými gangy před naším domem. Ne v noci, ale ve dne, kdy bylo na náměstí rušno. Nechtěla bych to zažít znovu a tady.

Znamená to, že policie, zpravodajské služby, imigrační a sociální úřady Belgického království nedělaly dobře svoji práci, jak to konečně dnes v reakci na masakry v Bruselu prohlásil i bývalý šéf českých civilních špionů Karel Randák?

Pan Randák má úplnou pravdu. Zpočátku byla situace ještě zvladatelná a podmínky pro přijetí jasně dané imigračním zákonem. Možná proto dnes nedokážu pochopit, co způsobilo takové změny a umírněnost úřadů v celé západní Evropě. Tehdy byl každý povinen požádat o azyl v první zemi. A ne si vybírat stejně jako volně a bez víz pobíhat přes hranice, kde se mu zrovna zachce. I policie měla větší pravomoci při kontrolách občanů a musím dodat, že ti první příchozí zpočátku spolupracovali, pracovali a nedovolili si to, co dnes. Můj názor a osobní postoj je tedy naprosto jasný a jednoznačný. S přibývajícím množstvím imigrantů roste násilí, nechuť respektovat pravidla, drzost a neposlušnost. Dnes mají policisté i úředníci v Belgii strach zakročit, použít v případě obrany zbraň. Jen pro zajímavost, při své poslední cestě jsem v přeplněném vagonu metra byla jediná, kdo měl bílou barvu pleti – a to si nedělám legraci. Nechtěla bych dnes být zaměstnána u tamní policie. Je to o strach a k udržení pořádku už nemají ani dostatečné kapacity. Při demonstracích a nepokojích v Bruselu byla policie nucena používat nejen vodní děla a obrněné vozy, ale běžné v Belgii bylo i to, že jste ve městě potkávali policejní hlídky na koních, obzvláště v muslimských čtvrtích, jako jsou například Molenbeek či Ixelles.

Co je podle vás třeba omyl, pokud se to tak dá říct, médií, politiků a politologů ve vztahu k imigrační krizi?

Nedovolím si vyhodnotit omyly, kterých se dnes dopouštějí ti, kteří by měli v zájmu nás všech zaujmout ke každé situaci objektivní postoj, podložený nejen zkušenostmi a znalostmi tak závažného problému. Dovolím si ale vyslovit názory, které tu už mnoho let prezentuji a jsou absolutně konzistentní. Pokud se podíváte do historie lidstva, ať už hodně dávné, nebo i nedávno minulé, mnoho se nezměnilo. Stejně jako není možné soužití některých druhů živočichů, těžko, a to ani při nejlepší vůli, nedokázaly vycházet dvě zcela odlišné kultury, dva různě hovořící národy v jedné zemi, dva sousední státy s odlišnou vírou. Podívejte se namátkou na Izrael a Palestinu. Zrovna Belgie se odjakživa potýkala s podobným problémem a mezi Valony a Vlámy rivalita nikdy nepřestane. Jak si někdo může vůbec myslet, že příchozí imigranti budou v této neřešitelné situaci obohacením nebo přínosem? To je přece absurdní. Nejen Belgie v minulosti podcenila tuto skutečnost a dodnes se mnohé země včetně České republiky z ní nedokázaly poučit. To je podle mého názoru omylem nejzásadnějším.

Druhý z velkých omylů vidím v našem postoji k muslimům – k jejich rozdílnému chování tam, kde jsou doma, a naproti tomu v zemích, kde jsou vlastně hosty, protože tam emigrovali. Dnes a denně se tu setkávám s názory, jak jsou přátelští, pokud k nim zavítáte coby turisté, jak jsou bezproblémoví a pracovití, když tu v Čechách žijí, a tak dále. V podstatě by člověk řekl, že jim ubližujeme a náš negativní postoj je hloupý a zlý. Není tomu tak a hned vám vysvětlím proč. V Belgii, ale i například na dovolených v Tunisu jsem měla možnost nejen s nimi často hovořit, ale zároveň si všimnout i rozdílu v chování tam a tady v Evropě. U nich jsou milí, usměvaví, pohostinní. Samozřejmě, turisté je živí. V soukromém rozhovoru však náhle změní tón a najednou se dozvídáte, v jaké bídě žijí a jak si zámožní turisté nechají sloužit a vyhazují plné talíře. Zjistíte, jak nás v podstatě nesnášejí, zejména Rusy a Brity. Dovolím si ale tvrdit, že oni nás vlastně nesnášejí všechny. My si to ale zvnějšku neuvědomujeme. A stejně tak odmítáme uvěřit, že pouze „nové koště dobře mete“ a že se jejich chování k nám zcela změní, až jejich počty v Evropě narostou. Je to zcela logické. Vzkazy jejich vůdců Belgičanům přitom byly podobného rázu už před lety a vůbec se netajili tím, že nakonec snadno převezmou vládu v zemích, kam v co největším počtu přijdou, protože Belgičané tak rychle nestihnou zvýšit počet obyvatel o takové množství narozených dětí, kolik jich běžně mají oni. Právě v tom je jejich největší síla, kterou neuvěřitelně podceňujeme. Naši politici zcela určitě. Pro důkazy k mému tvrzení nemusíte zacházet až tak daleko, pokud si vzpomenete na nedávnou střelbu na turisty v Tunisu; o Egyptu ani nemluvě. Bude jich přibývat a dnes už bych neriskovala odletět s rodinou do těchto destinací, přestože se tam k nám chovali dobře.

Máte tedy strach z budoucnosti? Jak podle vás změní současná imigrační krize podobu „staré Evropy“ a jak bude vypadat Evropa za 10 let?

Strach z budoucnosti samozřejmě trochu mám, protože jsem matkou tří dcer a jako každé mámě mi nemůže být lhostejné, kde a jak budou žít naše děti i vnoučata. O sebe strach nemám, protože jsem se dokázala domluvit všude, kam jsem přijela, a snad bych to dokázala i doma. Je smutné vidět, jak mizí původní obyvatelé tak staré čtvrti, jakou jsou právě Marolles v centru města, a nejen tam. Je strašné vidět ve starých belgických čtvrtích jen zahalené muslimské ženy a připadat si jak v Orientu. Je strašné mít strach ve své rodné zemi a bát se o osud svých potomků. Jen naivní člověk se může domnívat, že tomu v Čechách bude jinak. Jsme nepoučitelní. Stará dobrá Evropa už dávno neexistuje, stejně jako neexistuje demokracie. Můj rod má moravské kořeny a můj praděd byl nejen předsedou agrární strany, ale i poslancem a senátorem, který toho hodně pro svoji zemi udělal, a přátelil se s prezidentem Masarykem. Dědeček za války pomohl mnoha lidem z okolí, když za ně odevzdával povinné odvody Němcům. Neumím si vůbec představit ani připustit, že moji předkové by jen tak přihlíželi s rukama v klíně něčemu, co by ohrozilo jejich blízké i spoluobčany. V poslední době na ně často myslím – také na druhého dědu, puškaře. Jsem sice žena, ale jsem připravena chránit své děti a zároveň pokračovat v jejich odkazu. Dokonce to považuji nejen za občanskou, ale i za nepsanou morální povinnost. To je i odpověď na další vaši otázku, jak bude vypadat naše Evropa za deset let. Bude taková, jakou ji budeme chtít mít, jak dalece my sami dokážeme uchránit naše hodnoty před těmi, kteří je nikdy uznávat nebudou. Zřejmě to bude i o tom, jestli převládne strach a nedokážeme se ubránit lidem, kteří nepřicházejí zrovna s nejčistšími úmysly. Nikdy neuvěřím tomu, že je to jinak a že potřebují azyl. Možná hrstka z nich ano, ale většina těch mladých, silných mužů rozhodně ne. Nebuďme tak naivní.

Mnoho lidí je nazýváno sluníčkáři, fašisty, rasisty, xenofoby – to abych uvedl jen pár těch nejfrekventovanějších "nálepek". Považujte se vy sama za člověka s extrémními názory?

Škatulkování je novodobý fenomén, mnohdy úsměvný, ale v podstatě velmi nebezpečný a tristní. Stejně jako dnes pomalu nepoznáte, kdo smýšlí levicově a kdo naopak, stejně tak se neustále mění postoje ohledně multikulturalismu se vším, co s sebou přináší. Přijde mi to nejen hloupé, ale zbytečné z jednoho prostého důvodu. Oslabený a rozdělený národ hraje vabank stejně jako imigranti. Pokud si neuvědomíme toto, ztratíme vše. Všimněte si, jak se v minulosti dařilo národům, které byly jednotné, jak se u nás daří Vietnamcům, jak si pomáhali Židé a co díky tomu dokázali. My tento fakt až neuvěřitelně podceňujeme, dohadujeme se, nesnášíme, škatulkujeme a přitom jsme všichni na jedné lodi, která následkem nejednoty může klesnout až na dno. Všichni víme, že nejen víra, ale i politika je pouze prostředkem k udržení moci a dnes ještě nemáme jasno, proč a kdo stojí za tím, co se dnes děje. Inteligentní člověk chápe, že nic není náhodné a pokud došlo ke stěhování národů do Evropy, že to nebylo na základě rozhodnutí jednotlivců. Stejně tak bychom byli velmi naivní, kdybychom uvěřili mediálním masážím a slovům některých politiků, že se u nás vlastně nic neděje, nic nám nehrozí a že kdo nemá podobný názor, ten je rasistou a xenofobem, pokud odmítá pomáhat a přijímat uprchlíky.

Ptáte-li se, jestli jsem radikální a zda se považuji za rasistku či xenofoba, jednoznačně říkám, že v žádném případě! Jak už jsem řekla, vždy jsem se snažila domluvit s každým, vždy jsem respektovala zákony v zemi, kam jsem přišla a kde mě přijali. Stejně jako respektuji práva a svobodu člověka všude na světě. Něco jiného je ovšem situace, kdy pocítím ohrožení, a k této situaci dochází, zatím v Belgii, jejíž občankou jsem. Pokud budu mít pocit, že totéž hrozí i mé rodné zemi, kde žijí moje děti, budu nucena k tomu zaujmout samozřejmě i radikálnější postoj. Na tom neshledávám nic divného a už vůbec ne nepochopitelného. Stejně jako by si nikdo v minulosti nedovolil nazývat například partyzány radikálními agresory, stejně tak nemá nikdo právo označovat naše občany za rasisty či xenofoby. Nejsme v pozici útočníků. Jsme v postavení ochránců našich práv a to je setsakra velký rozdíl. Ti takzvaní „sluníčkáři“ by se měli zamyslet nad úplnou podstatou toho všeho. Pomáhat ano, samozřejmě, ale s rozvahou a s rozumem. Neupřednostňovat kabát před košilí a mít zodpovědnost, nejen za sebe.

Zrovna v okamžiku našeho rozhovoru se objevily zprávy o pumových útocích v bruselském metru a masakru na tamním letišti. Nepřekvapuje vás, že se právě Brusel, kde se plánovaly všechny poslední masakry ve Francii a Belgii, stal centrem muslimského terorismu v západní Evropě?

Nevím, zda je Brusel centrem muslimského terorismu, a to ani v případě, že se jeden z teroristů ukrýval zrovna tam, v nechvalně proslulé čtvrti Molenbeek, blízko které jsem po příchodu do Belgie shodou okolností žila i já, a tak ji docela dobře znám. Ten problém se netýká jedné čtvrti stejně jako se netýká jen Bruselu a Belgie jako takové! Kde jinde by se mohl skrýt lépe než mezi svými, ve čtvrti, kde už původní obyvatele téměř nepotkáte? Situace v Bruselu je stejná jako v jiných velkých městech západní Evropy, kde žije už několik generací muslimů, které jsou propojeny nám doposud neznámými, a tudíž i nepochopitelnými vlákny pospolitosti, kde je život cizinců nebezpečně řízen z mešit, které v Evropě vyrostly jako houby po dešti a Evropané podcenili jejich pro muslimy zcela fatální význam a smysl. Mám velké obavy, že až se nám podaří rozkrýt vše, bude už pozdě s tím cokoli udělat. My v Čechách máme ještě šanci, pokud nebudeme slepí a hluší, což se například o Belgii už nedá tvrdit.

Apelovala bych tudíž na všechny, aby – nejen z obav před terorismem – otevřeli konečně oči a učinili všechny možné kroky k záchraně naší kultury. I za cenu takových ztrát, jako je například vystoupení ze svazků, jako je EU. Jsem sice i občankou Belgie, ale jsem především Češka a slovo vlast pro mne znamená nejen to slovo. Předpokládám, že to tak cítí každý Čech i Evropan. Domov je jen jeden a je velmi důležité, aby zůstal klidným a bezpečným domovem nejen pro nás, ale i pro generace příští.