Parlamentní listy - Pseudodemokracie spojila nejen Andreje Babiše s Milošem Zemanem, ale vytvořila širší provládní koalici, kterou tvoří prezident, ANO, SPD a KSČM. Tato zvláštní forma moci sice může být předstupněm k nejrůznějším nedemokratickým typům politického zřízení, ale prozatím jim brání celá řada vnějších i vnitřních okolností. Tak o současné politické situaci smýšlí teoretik chaosu, filosof a publicista Miroslav Vodrážka, jenž byl během osmdesátých let minulého století spoluorganizátorem občasných konspiračních schůzek mluvčích Charty 77.

Myslíte si, že by měl být v Česku omezen počet voličů podle výše IQ, jak to někteří po znovuzvolení Miloše Zemana prezidentem na facebooku navrhovali?

Vážnější je, že špatná politická volba se provozuje i v akademických institucích, a to za absolutního nezájmu médií! Akademický senát Filosofické fakulty Univerzity Karlovy si při listopadové volbě roku 2017 do čela instituce zvolil děkana historika Michala Pullmanna, který popírá zločinnost komunismu, zpochybňuje vliv disentu a marginalizuje moc represivních složek StB. Problém je, že k moci se často dostávají lidé, kteří jsou v sociokulturní terminologii označováni jako „sociálně adaptovaní psychopaté“ (SAP). Jsou patologicky závislí na moci a mají deficit empatie jako například bývalý agent StB a znovu trestně stíhaný Andrej Babiš, neofašista Tomio Okamura nebo stařecky konfrontační Miloš Zeman. Tito lidé nejsou lidově řečeno SOCky, ale SAPky.

Do jaké míry je Česko „ostalgick鐓, tedy jak moc tuzemští občané vzpomínají s láskou na staré časy socialismu, a proč?

České průzkumy veřejného mínění dlouhodobě potvrzují, že nostalgii k předlistopadovým podmínkám cítí jen menšina ve společnosti. Společnost není výrazně „ostalgická“, ale spíše pseudodemokratická, což dokazuje zejména narůstající intolerance a agresivita. Nárůst okamurovského neofašismu, xenofobie, rasismu, zpochybňování existence koncentračního tábora v Letech, zemanovská agresivní gerontokracie nebo babišovsky otevřeně „gansterský“ styl politiky, kdy označuje orgány činné v trestním řízení za součást „mafie“, jsou dokladem pseudodemokracie. Jen v pseudodemokracii se politická moc odvíjí od jednostranného prosazování vlastních zájmů, nectí se nestrannost, tolerance a respekt k zájmu druhých, čímž se neumožňuje distribuce spravedlivější společnosti.

Údajně se ta „ostalgie“ jednoznačně projevila ve vítězství Babišova ANO ve volbách do Poslanecké sněmovny a ve volbách prezidenta. Do jaké míry je spojení Babiš – Zeman nebezpečné a jak se může vyvíjet?

Jejich vítězství není výrazem „ostalgie“, ale pseudodemokratického politického primitivismu, tedy stylu, který kritizoval už T. G. Masaryk. Podle něj ho provozují strany, které nemají jinou politiku, než žít z chyb svých odpůrců a ignorovat politickou mravnost. To je případ protestní strany ANO. Pseudodemokracie spojila nejen Andreje Babiše s Milošem Zemanem, ale vytvořila širší provládní koalici, kterou tvoří prezident, ANO, SPD a KSČM. Tato zvláštní forma moci sice může být předstupněm k nejrůznějším nedemokratickým typům politického zřízení, ale prozatím jim brání celá řada vnějších i vnitřních okolností.

Pořád se spekuluje i o ČSSD. A co je větší zlo? Vládnutí ANO s ČSSD za podpory KSČM, anebo vláda ANO za podpory SPD a KSČM?

Pokud však v ČSSD převládnou hlasy typu Zdeňka Jičínského, který je typickým představitelem deprivanta a který otevřeně říká, že kdo se nechce spojit s Andrejem Babišem, má z ČSSD odejít, potom tato strana, která je na pokraji politického úhynu, pouze rozšíří existující pseudodemokratickou koalici a vládu politického primitivismu.

První ředitel ÚSTR, dnes poslanec ODS Pavel Žáček prohlásil, že si je u příležitosti sedmdesáti let od komunistického puče dobré připomenout, že vládní krize v únoru 1948 byla vyvolána snahou o odvolání nekomunistických velitelů bezpečnostních složek. Dal to do souvislosti se zprávami o nátlaku Andreje Babiše na ředitele GIBS. Ostatně i čištění státních úřadů se dá přirovnat k práci akčních výborů Národní fronty. Co si myslíte o tomhle historickém přirovnání?

Česká společnost se částečně posouvá spíše do třicátých let minulého století. Například podle nedávno zveřejněného průzkumu provedeného Ústavem pro studium totalitních režimů o vztahu Čechů a Moravanů k Židům a Romům narůstají etnické předsudky a stereotypy. I politické strany ANO nebo SPD jsou spíše vůdcovského typu a sjezdové konference těchto dvou stran připomínají houfování tupých ovcí v ohradě.

Jsme tedy na prahu přerodu demokratického režimu v Česku v autoritářský?

I když se společnost dostala do pseudodemokratické fáze a existuje provládní koalice tvořená SAPkami, přesto nelze technicky hovořit o přerodu v autoritářský režim, protože výkon moci není soustředěn v rukou jednotlivce nebo úzké skupiny, ani nejde o mimosprávné vládnutí. Na druhé straně bude klíčový zápas o veřejnoprávní a svobodná média. Andrej Babiš o novinářích sice hovoří jako o „zkorumpované pakáži“, na druhé straně dlouhodobě sponzoruje a vlastní média, v kterých si doslova „vyagrofertoval“ redaktory jako je Jan Schneider, který cíleně dezinformuje ve věci jeho spolupráce s StB a Andrej Babiš ho na svou obhajobu jako mediální samožer zpětně veřejně cituje.

Jaká by měla být v tomhle směru role Ústavu pro studium totalitních režimů, jehož jste stále zaměstnancem?

V letech 2013 až 2017 byl ÚSTR ideologicky podřízen revizionistické levicové ideologii a ČSSD. Tato strana se snažila prostřednictvím Michala Uhla, Lukáše Jelínka, Jana Bureše a dalších členů Rady ÚSTR společenský vliv této instituce co nejvíce eliminovat. Pokud na veřejnosti probíhaly spory například ohledně prezidentova jmenování bývalého spolupracovníka StB Karla Srpa do vládní Etické komise České republiky, ředitel Zdeněk Hazdra a jeho náměstek Ondřej Matějka v duchu politického zadání učinili ÚSTR indiferentní institucí, což je v rozporu se zákonem č. 181/2007 Sb., neboť ÚSTR má prostřednictvím poznání historických pramenů poskytovat veřejnosti informace, aby se upevňovala demokratická tradice a napomáhala se rozvíjet občanská společnost. V tomto smyslu současné vedení ÚSTR zcela selhalo.

Někteří novináři mi psali rozzlobené dopisy, proč instituce placená daňovými poplatníky neinformuje veřejnost. Jelikož jsem nesouhlasil s politikou indiference ÚSTR, rozhodl jsem se například adresovat dopis premiérovi Bohuslavu Sobotkovi, v němž jsem mu poskytl na základě historických dokumentů informace ohledně rozsahu tajné spolupráce Karla Srpa s StB a premiér i na základě dalších podnětů nekontrasignoval jeho jmenování do vládní Etické komise ČR. Aby se oslabily současné autoritářské a nedemokratické tendence ve společnosti, musí ÚSTR opustit doktrínu indiference a začít naplňovat zákon č. 181/2007 Sb., tedy sloužit veřejnosti, ať se to politikům líbí nebo nelíbí.