Kdysi v dobách Československa měla naše tehdy lidová armáda 16 pozemích divizí, které čítaly 130 tisíc vojáků. Při přepočtu na Česko - bez Slovenska - by to bylo asi 10 divizí a asi 87 tisíc vojáků. Pro případ války se počítalo s 34 pozemními divizemi do nichž bylo možno povolat až půl milionu vojáků. Pro každého z nich měla armáda ve skladech zbraň, munici, výstroj a další vybavení.Tehdy ovšem stát povolával do armády mladé muže na dobu dvou let prezenční vojenské služby. Ta byla mnoha lidmi nenáviděna a považována za ztrátu času. Po rozpadu Československa a vstupu ČR do NATO byla Armáda ČR plně profesionalizována. Rozhodnutí o profesionalizaci armády padlo v roce 2000 a bylo přijato s téměř všeobecným souhlasem.

Dnes má Armáda ČR tabulkově 25 tisíc vojáků. Včetně generálů, kuchařů, skladníků a „papírových válečníků“ (těch co na Generálním štábu a nižších velitelstvích válčí s papíry). Z tabulkového počtu je však téměř čtvrtina míst neobsazena. Nechybí papíroví bojovníci. Chybí samozřejmě dělostřelci, tankisté a hlavně pěšáci. Z části si za to armáda může sama. Koho čeká, že se jí přihlásí na inzerát, že hledá dělostřelce do Jinců? Nepřihlásí se samozřejmě nikdo. Žádný civilista totiž není dělostřelec. Takže nemá potřebnou kvalifikaci. Dělostřelcem se člověk může stát jedině v armádě. Takže armáda má hledat vojáky a pak jim nabídnout příslušný výcvik. Třeba na dělostřelce. Druhým problémem je, že dnes už ani profesionální armáda negarantuje jistotu zaměstnání. Vojáci jsou rekrutování na smlouvy na dobu určitou. Bez jistoty prodloužení, pokud voják bude své povinnosti plnit řádně. K čemu je potenciálními zájemci vidina, že po deseti a více letech bude mít nárok na výsluhu. Když všichni vědí, že těsně před třetím kontraktem nejsou smlouvy vojákům obnovovány. Proto, aby stát ušetřil tisíce na výsluhách, zahodí statisíce až miliony investované do výcviku každého zkušeného vojáka, kterému neprodlouží smlouvu.

 

Ostatně i to číslo 25 tisíc je velmi pochybného původu. Jak vzniklo? Ne na základě nějaké analýzy, která by spočítala, kolik potřebujeme vojáků k obraně země. Prostě se škrtalo tak dlouho, až zbylo to, co dnes máme. Pro informaci - policistů je tabulkově 45 tisíc. Včetně kriminálky, dopravky a papírových čertů na policejním prezidiu a krajských ředitelstvích. I policisté mají podstav. Chybí samozřejmě ti v pořádkové službě a na kriminálce. Papíráků je dost. Po letech decimování prováděné všemi těmi Rumly, Langry, Grossy, Johny, má policie problém obsadit rozpisy služeb.

Armáda je na tom po všech těch Baudyších, Tvrdících, Parkanových a Bartácích ještě hůř. Je fakticky rozkradená a vytunelovaná. Dnes už není schopna ani mobilizace. Z dřívějších kasáren jsou hotely nebo nákupní centra. Pro případně povolávané vojáky nemá armáda ani uniformy ani zbraně a munici.. Samopaly vz. 58 byly rozprodány po 3 tisících Kč za kus. Dnes jsou sklady prázdné. Přesněji – armáda už nemá ani ty sklady a musí si je pronajímat od civilních firem. Dokonce i prvorepublikové pohraniční pevnosti byly rozprodány. Dnes patří soukromníkům a většinou se v nich pěstují žampiony. Občas je některý z nich používán partou nadšenců jako muzeum.

Takže - jestli s tím rychle nezačneme něco dělat, tak až se ilegální imigranti rozhodnout přijít k nám krást, vraždit a znásilňovat, tak s tím nic nebudeme schopni dělat.

Opačným příkladem je Švýcarsko. Země se sedmimilionovou populací má armádu o síle 1.365.220 vojáků (údaj z roku 2010). Profesionálních je z nich pouze 3,600 příslušníků letectva, speciálních jednotek a výcvikových instruktorů. Ostatní jsou příslušníci milice. Každý dospělý muž při dosažení věku 19 let „vyfasuje“ od státu erární automatickou útočnou pušku SiG 550 nebo SiG 751 a pistoli Glock 21a k ním tisíc kusů nábojů. K tomu kompletní výstroj. Od uniforem, bot, stanu, lopaty až po kolo. Tuto základní výzbroj a výstroj má doma každý voják, který absolvuje základní výcvik v délce 18 až 21 týdnů (podle druhu zbraně).

 

Více než milion tři sta tisíc vojáků jsou Švýcaři schopni mobilizovat do plné bojové pohotovosti během 12 hodin. Což je světový unikát.

Pro netrestané muže je služba povinná. Pro ženy je otevřená dobrovolně. Ten, kdo sloužit ve zbrani odmítne nebo nemůže (ze zdravotních důvodů nebo proto, že byl trestán pro úmyslný trestný čin) musí počítat se službou v civilní obraně a dvouprocentní přirážkou k platným sazbám daně z příjmů. Aby platil na ty, kdo slouží vlasti.

Kromě základního výcviku se každý Švýcar ve věku 19 až 42 let musí zúčastňovat cvičení nebo bojového nasazení v rozsahu 3 týdnů každý rok. Již druhým rokem se v rámci tohoto systému Švýcaři střídají ve třídenních až týdenních intervalech při ochraně svých hranic. Hranice Švýcarska jsou fakticky obloženy vojáky v palpostech. Zastavují všechny, kteří by chtěli hranici překročit jinde, než je legální hraniční přechod. Každého, kdo by chtěl nelegálně proniknout do Švýcarska „po zuby ozbrojená“ skupina vojáků vykáže. A troufám si říci, že by neváhali střílet ani vteřinu. A v případě střelby by za vojákem stál celý národ.

Na vlnu migrantů se Švýcaři jako jediní v Evropě začali připravovat již v roce 2012. Jejich zpravodajské služby vyhodnotily toto riziko jako akutní. Což ostatně služby dalších zemí taky. Na rozdíl od nás a celé EU, však Švýcaři jako jediní adekvátně zareagovali. V roce 2012 uspořádali cvičení Stabilo Due v rámci něhož cvičně uzavřeli hranice s Francií. Tehdy Francie vznesla diplomatickou cestou protestní nótu. Z níž si ovšem Švýcaři nic nedělali. V roce 2013 již cvičili uzavření veškerých hranic v rámci akce Duplex Barbara. Opět za hlasitého brblání – tentokrát z Bruselu, že to narušuje Schengenský prostor jehož je Švýcarskou součástí. A pak to přišlo. V roce 2014 se počet ilegální imigrantů proudících ročně do Evropy přehoupl do statisícových hodnot. V rámci série cvičení Conex Švýcaři zřídili soustavu palpostů, které jsou schopny pokrýt palbou celou hranici. Když loni na pozvání německé kancléřky Merkelové vyrazili do Evropy miliony imigrantů, tak Švýcaři přešli na trvalé střežení hranic. Všichni příslušníci armády se při tom střídají. Brusel a okolní státy raději „drží hubu“. Protože mají svých starostí dost. Právě s těmi miliony migrantů, z nichž mnozí znásilňují, kradou a vraždí.

Švýcaři se nespoléhají ani na EU ani na NATO, ale pouze sami na sebe. A svoji zemi si brání. Ukazuje se, že obě uvedené organizace jsou v tomto ohledu k ničemu. EU, která chce všechny občany v rámci nové směrnice odzbrojit, je spíše na škodu.

Jedině švýcarská cesta se ukázala jako účinná. Ano, je drahá. Švýcaři dávají na obranu 1% svého HDP, které je ale šestkrát vyšší než to naše. Ale dávají do toho hlavně sebe a svůj čas. Asi jako jediní v Evropě totiž chápou, že nikdo jiný to za ně neudělá. Každý Švýcar se zapojuje. Protože žádný z nich nechce, aby jim kdokoli nezvaný přišel vykrást dům nebo znásilnit ženu či dceru, tak se střídají, aby je vůbec nepustili do země. Jiná účinná cesta není. Je ale pravda, že tam nemají žádného Sobotku, Prouzu, Dienstbiera, Stropnického, Pelikána nebo Merkelovou. Nebo možná právě proto je tam nemají. A mají doma klid.

Martin Kunštek, asistent poslance Bublana