Forbes - Izrael se vzpírá přírodním zákonům - pouštní šeď narušují zelená pole, a i když židovskému státu vysychají zásoby vody, přesto ji vyváží. Říká se mu startupový národ, ale je to také vodohospodářská velmoc, kam si pro rady jezdí Číňané i Američané. A začínají také Češi. 

Teploměr ukazuje 37 stupňů Celsia, ve stanu z bílé síťoviny je jen nepatrně chladněji, pár seschlých keříků už dávno rezignovalo a jejich listy se zplihle opírají o zem plnou hlíny a písku. Něco tu ale nehraje – na pásech umělé trávy stojí prosklené stěny, za nimi pobíhá několik chlapíků s počítači v ruce, všude se povalují kabely a klávesnice. Připomíná to hi-tech terárium, kde se místo leguánů prohánějí programátoři.

Vtom jeden z nich vyjde ven a zamíří k labyrintu trubek s chytrými vodoměry, několika dotykovými obrazovkami, kontrolními senzory a spoustou dalších hýblátek. „Tohle odpovídá 300hektarové instalaci,“ směje se padesátiletý Ram Lisaey, když na tu změť nevěřícně koukám. Stojíme v izraelském kibucu Magal, který se nachází asi 50 kilometrů severně od Tel Avivu. 

Všude kolem jsou pole nebo relativně nehostinná krajina, v podstatě polopoušť, kde občas zaprší jen během dvou tří měsíců v roce a kde ročně spadne o třetinu méně srážek než na nejsušším místě Česka. Kodérské doupě by tu čekal málokdo. 

„Tohle je budoucnost zemědělství,“ zdůrazňuje Ram. A pokračuje: „Náš systém se postará téměř o vše.“ V kostce to funguje tak, že pole je protkané sítí hadic, které ovládá centrální počítač, jenž dostává instrukce ze senzorů rozmístěných v terénu. Ty sledují vlhkost půdy i vzduchu, množství živin, předpověď počasí a dávají pokyny, kdy je třeba závlahu pustit či vypnout, kdy přidat hnojiva. Farmář vše kontroluje přes aplikaci v mobilu.

Ram i počítačoví experti – kteří zrovna přijeli, aby přímo na místě viděli, co dělají jejich řádky kódů – pracují pro společnost Netafim. Ta má dnes hodnotu více než miliardy dolarů a zdejší kibuc, tedy zemědělská kolektivistická osada, byl historicky jedním z jejích podílníků. Ačkoli společnost momentálně většinově ovládá mexický agrární koncern Mexichem, i nadále tu má část výrobních kapacit a také své vývojové středisko.

Netafim není jen tak obyčejná firma – je do značné míry paralelou izraelské historie a ukazuje, proč je židovský stát, rozlohou i počtem obyvatel menší než Česko, světovou velmocí v péči o vodu a proč si od něj nechávají radit v Indii, Číně i Kalifornii. Netafim je průkopníkem zdánlivě nenápadné technologie – kapkové závlahy.

Hodně zjednodušeně to je hadice s otvory, které po kapkách a průběžně zavlažují rostliny, přičemž voda včetně živin proudí rovnou ke kořenům a rostliny pak více plodí. A oproti záplavovému zavlažování se tím radikálně sníží spotřeba vody, což je v polopouštní zemi obklopené nepřáteli zásadní argument. Zemědělství je všude na světě, Izrael ani Česko nejsou výjimkou, největším konzumentem vody, mnohem větším než průmysl nebo domácnosti.

Od 60. let se tak díky vynálezci kapkové závlahy Simchi Blassovi a trojici kibuců, které založily Netafim, začalo dařit plnit vizi zakladatele moderního Izraele Bena Guriona o zelené, nikoli vyprahlé zemi. 

Dnes je tato technologie v Izraeli naprosto běžná, používá ji přes 90 procent farmářů, a s tím, jak sucho zasahuje v čím dál větší míře i jiné části světa, proniká Netafim a jeho hlavní konkurenti (třeba další původem izraelský podnik Rivulis) daleko za hranice Blízkého východu. „Poptávka ve světě roste velmi rychle. Výborně se nám daří v Číně, v Austrálii nebo v USA,“ dodává Ram Lisaey.

Samotné hadice, ať by byly sebechytřeji vymyšlené, by ovšem izraelskou soběstačnost nezajistily. Na tu je potřeba mít dost vody, což byl a do určité míry pořád je v regionu zásadní problém. Pro pochopení toho, proč to je problém všude kolem, jen ne v Izraeli, je potřeba přejet ze severu do centrální části, pár kilometrů pod Tel Aviv. Tam se nacházejí dvě obří fabriky, díky kterým má židovský stát přebytek vody, a může ji dokonce vyvážet do Jordánska.

Tím prvním místem je čistička odpadních vod Šafdan, která leží ve čtvrtém největším izraelském městě Rišon le-Cijon, kde mimochodem vznikla na konci 19. století úplně první židovská osada v tehdejší, ještě Osmany spravované, Palestině. Šafdan se od čističek, které známe z Evropy, liší tím, že používá více stupňů čištění včetně filtrace přes písečné duny.

Tím hlavním rozdílem ale je, že recyklovanou vodu nepouští do řeky, jak to je běžné jinde ve světě včetně Česka, ale posílá ji odděleným vodovodním systémem právě do trubek s kapkovou závlahou. „Izrael zpětně využije více než 80 procent splaškové vody, používají ji zemědělci jako závlahu. To mu pomohlo zásadně snížit spotřebu pitné vody z přírodních zdrojů,“ píše americký novinář a právník Seth Siegel ve své knize Budiž voda, již deník New York Times zařadil na seznam mezinárodních bestsellerů a kterou i sami Izraelci berou jako takovou bibli popisující jejich vlastní vodní úspěch.

Izraelské ministerstvo zemědělství užití recyklované vody odhaduje na 87 procent, přičemž průměr v EU je kolem pěti procent. V Česku se zatím objevují jen pilotní projekty, třeba golfová hřiště zavlažovaná vyčištěnými splašky. 

Druhý pilíř vodohospodářského úspěchu Izraele leží hned vedle Šafdanu – největší továrna na odsolování mořské vody na světě Sorek. Za den zvládne vyrobit až 200 tisíc kubíků pitné vody a jde o nejmodernější a nejúspornější projekt svého druhu. Podél pobřeží Středozemního moře je celkem pět velkých odsolovacích stanic, které nechala izraelská vláda postavit v posledních 20 letech a které pokrývají spotřebu domácností z 80 procent.

„Odsolovací továrny zásadně změnily situaci, lidé už vědí, že vody je dost,“ říká Delana Mikolášová, česká vědecko-technická velvyslankyně v Tel Avivu. Není to samozřejmě zadarmo – jen Sorek vyšel v přepočtu na 10 miliard korun a lidé platí v Izraeli za vodu řádově víc než většina Evropanů nebo Američané. Zatímco průměrný Čech dá ročně za vodu asi 2500 korun, Izraelci platí dvojnásobek. Ale i to je součástí jejich vodohospodářské politiky: kdo zbytečně neprotahuje svůj pobyt ve sprše a nemyje nádobí pod tekoucí vodou, má výhodnější tarif než ten, kdo má nadprůměrnou spotřebu.

Jak získávat pitnou vodu z té mořské, bylo jedním z klíčových témat, která vědcům zadal první premiér Izraele Ben Gurion. Dokonce kvůli tomu v 50. letech nechal zřídit speciální výzkumný ústav. On sám se sice masového rozvoje odsolování nedožil, ale z ústavu, jejž nechal založit, je dnes mezinárodní koncern IDE, který nejenže postavil a provozuje továrnu Sorek a další dvě v Izraeli, ale měl na starosti například i odsolovací fabriku v kalifornském Carlsbadu u San Diega, která vyšla na miliardu dolarů a je největším takovým zařízením na západní polokouli.

Izraelci totiž pochopili ještě něco – že jejich zkušenosti z budování efektivní a vynalézavé vodohospodářské infrastruktury můžou být skvělým exportním artiklem. A to nejen byznysovým, ale také reputačním a geopolitickým. Jestli Jeruzalém, dlouhodobě čelící kritice řady států kvůli konfliktu s Palestinci a úzkým vazbám na USA, něco na mezinárodní scéně potřebuje, je to šance ukázat, že umí pomáhat.

A péče o vodu v době, kdy Světová zdravotnická organizace odhaduje, že do 10 let budou 2,5 miliardy lidí žít v místech se ztíženým přístupem k pitné vodě, tento potenciál má. V menším měřítku je to ostatně vidět i v Česku, kde pražská zemědělská univerzita začala pracovat na projektu s výzkumným ústavem Volcani Center a na Křivoklátsku vytváří experimentální území, kde testují různé přístupy k zadržování vody v krajině. 

Když jdete do kanceláře gruzínsko-izraelského podnikatele Michaela Mirilašviliho ve třetím patře nenápadné administrativní budovy na okraji izraelského technologického uzlu Herzlija, nejprve vás zkontroluje bodyguard a pak vás ještě čekají dvoje dveře se snímačem otisků prstů. Za nimi je protáhlá klimatizovaná místnost, jejíž zdi zdobí hebrejské náboženské knihy a masivní dřevěný nábytek.

„Jsem silně věřící člověk, to definuje i můj přístup k byznysu,“ usmívá se 59letý muž, který má pro silné zabezpečení svých kanceláří dobrý důvod: v roce 2000 mu v Rusku unesli otce, za což byl pak za podivných okolností odsouzen a odseděl si sedm let. A tak raději přesídlil do Izraele, i když pořád má hodně byznysových vazeb v Petrohradě.

Izraelský deník Ha’arec jmění jeho rodiny odhaduje na 1,8 miliardy dolarů, dlouho měla mimo jiné kontrolní balík akcií v nejpopulárnější ruské sociální síti Vkontakte, investuje do nemovitostí, patří jí televize v Izraeli a podniká v energetice. 

„O tohle všechno se ale starají mí obchodní partneři, já většinu času věnuji téhle firmě,“ ukazuje rukou na karafu s vodou, když rusky popisuje, co ho momentálně nejvíc baví. Mirilašvili, který patří k nejštědřejším izraelským filantropům (ale také kontroverzním, část peněz v minulosti skončila u nadace napojené na rodinu vlivného politika), je majitelem firmy Watergen.

Tu uvádějí i oficiální materiály izraelského ministerstva zahraničí jako příklad progresivních inovátorů, kteří mohou zlepšit svět. A jen tak mimochodem u toho vylepšit izraelskou pověst. „My v podstatě děláme zázraky, měníme vzduch na vodu,“ usmívá se miliardář, který neopomene zmínit, že rád a často jezdí do Karlových Varů a že Miloš Zeman je skvělý člověk a prezident, na něhož by Češi měli být hrdí.

Jeho firma, již koupil před lety jako startup od někdejšího armádního důstojníka, už po světě instalovala několik tisíc zařízení, která dokážou vyrobit až pět tisíc litrů vody denně. Princip je prostý: větrák nasaje vzduch, který se nejdřív zahřeje, pak ochladí a pomocí kondenzace přemění na vodu, jež následně putuje do rezervoáru, v němž průběžně cirkuluje, aby se zabránilo rojení bakterií. Klienty jsou prý jak neziskové organizace, které stroje o velikosti jedné až dvou toitoiek umístí do oblastí postižených přírodní katastrofou, tak lokální úřady, které mašiny dají třeba do škol.

„Najdete nás v Chile, ve Vietnamu, v Indii, pomáhali jsme v USA po řádění hurikánů,“ doplňuje Mirilašviliho jeho dlouholetý spolupracovník Michael Rutman, který má na starosti obchod a marketing. 

Watergen se může pochlubit řadou cen, technologický časopis Fast Company ho zařadil mezi 50 nejinovativnějších firem světa, mezi technologické lídry ho vybrali na Světovém ekonomickém fóru v Davosu i na veletrhu spotřební elektroniky CES v Las Vegas.

To, že firma všude vyvěšuje izraelské vlajky, přesně pomáhá tomu, oč usiluje Izrael – aby byl vnímán nejen jako „startup nation“, ale také jako „water powerhouse“. 

Ostatně i Michael Mirilašvili, který se při rozhovoru několikrát odvolává k Bohu a k tomu, že Nejvyšší vede jeho ruku, nakonec připouští, že to všechno může jednou být i moc dobrý byznys. 

Watergen chce ještě letos uvést na trh malé zařízení pojmenované Genny, které by mělo v kancelářích a domácnostech nahradit dávkovače a barely s vodou (které jsou podle Rutmana, majícího vždy po ruce nějaký marketingový slogan, hotovým semeništěm bakterií a infekcí). Navíc firma, jež má přes 300 zaměstnanců a výrobny v Izraeli i USA, vyvíjí zařízení, ze kterého pro cestující v autě poteče čerstvá voda.

 To už úplně jako humanitární záchrana světa nezní, namítám a Michael Mirilašvili se souhlasně zasměje: „Někde musíte vydělat, abyste jinde mohl rozdávat. Tak to chodí.“

Luboš Kreč, Forbes