Hlídacípes.org – Více než polovina Čechů opakovaně uvěřila falešným zprávám, upozornil nedávno mezinárodní průzkum agentury Ipsos. Větší podíl lidí, kteří víckrát naletěli takzvaným fake news, má jen Egypt, Nigérie nebo Čína. Naopak špičkou v boji proti dezinformacím jsou pobaltské státy. „Používejte rozum,“ radí stručně Jānis Sārts, ředitel Strategického komunikačního centra při NATO v Lotyšsku.

V rozhovoru pro HlídacíPes.org vysvětluje, jak funguje propagandistická mašinérie, která se snaží zasáhnout celou Evropu.

Stratcom (NATO Stratcom COE) vznikl v roce 2014 a ne náhodou sídlí v lotyšské Rize. Pobaltské státy jsou v boji proti šíření ruské propagandy mnohem dál než zbytek Evropy.

Mnoho profesionálů, kteří se zabývají dezinformacemi, tvrdí, že Evropa je s Ruskem ve válce, v té hybridní. Jak se na to díváte vy?

Myslím, že v informačním prostoru se odehrává konflikt, kde figurují aktéři, kteří se snaží zvrátit demokratický vývoj, naše běžné vnitrospolečenské dialogy a zneužívají naše slabé stránky v jejich prospěch. Nevedeme tedy válku v pravém slova smyslu, nemá rozměry hororů skutečné války, ale rozhodně bych neřekl, že žijeme v mírových časech.

Říkáte, že válka v pravém slova smyslu to není, ale mír také ne. Co jsou tedy zbraně nebo potenciální zbraně v této situaci?

Pokud mluvíte o konfliktu ve smyslu, jak jsme ho vždy chápali, tedy, že se snažíte změnit chování druhé strany k obrazu svému, obvykle pomocí síly, to už dnes můžete dělat skrze moderní informační prostředky.

Můžete začít ovlivňovat druhou stranu, aniž byste nutně použili sílu. Domnívám se, že společně s tím, jak se mění návyky naší společnosti ohledně konzumování informací, stává se právě tento způsob zbraní. Používanou zbraní, chcete-li.

Takže jsou to lživé zprávy, dezinformace, informace vyňaté z kontextu. Všechny tyto věci působí a záleží na okolnostech, kdy a jak se použijí. Pracují s tématy určitých obav uvnitř společnosti nebo tématy, která společnost rozdělují. A s dalším rozvojem technologií to bude stále závažnější problém.

Kreml úspěch neodpouští

 V Litvě mi náměstek ministra obrany řekl, že čelí až 55 tisícům hackerských útoků ročně kombinovaným s dezinformačními kampaněmi. Jaká je v tomto ohledu situace v Lotyšsku?

Nejsem v tuto chvíli zástupcem Lotyšska, ale podobně jako Litva i Lotyšsko čelí řadě kyberútoků. Jsou to především komerčně orientované kyberútoky, tak jako ve většině dalších zemí. Lotyšsko čelí samozřejmě i jiným typům kyberútoků, ale nijak významně se v tom neliší od jiných evropských zemí.

Místní společnost se dá považovat za zranitelnější v tom slova smyslu, že většina Lotyšů rozumí a mluví rusky a jsou tím pádem více vystaveni či otevřeni ruské propagandistické mašinérii. Na některé občany to nemá žádný účinek, na mnoho lidí to ale působí velmi efektivně. V tom se možná Lotyšsko od ostatních evropkých zemí odlišuje.

Pobaltské státy byly vždycky jakýmsi malým trnem v oku Ruska. Osobně se domnívám, že důvodem jsou úspěchy pobaltských států, které ovšem Kreml nemůže akceptovat, protože to nesouzní s jeho světonázorem, s jeho pojetím správy země.

Kreml si nemůže dovolit ukázat úspěšné státy, které vzešly ze Sovětského svazu, a přitom nejsou autoritářské nebo závislé na jednom vůdci. Nemůže si dovolit ukázat, že demokracie, demokratická správa v postsovětském prostoru přinesla prosperitu, spokojenou společnost a tak dále.

Proto se zmiňované útoky nevyhýbají žádnému z pobaltských států. Rusko se snaží podkopat důvěryhodnost místních vlád. Jedním z jeho ústředních témat je, že jsme padlé státy, že se máme mnohem hůř než v sovětských časech atd. A čas od času se snaží zneužít slabá místa ruské menšiny a buduje u ní nedůvěru k pobaltským vládám.

Ruská menšina

V Lotyšsku tvoří ruská menšina třetinu obyvatelstva. Jsou tito lidé zneužitelnější? Jsou více vystaveni propagandě než zbytek společnosti? A funguje na ně?

Řekl bych, že z pohledu Ruska jsou jasně dané dvě cílové skupiny. Rusové a Lotyši. A podle toho se také liší způsob přístupu k nim. Co se týká rusky mluvících, bylo by velmi zjednodušující házet je do jednoho pytle.

Je to velice různorodá skupina. Jsou v ní lidé, kteří jsou velmi proevropští, kteří vyznávají dmokratické hodnoty atd. Pak jsou v ní lidé, kterým se zamlouvá typ státu, který v Rusku vybudoval Vladimir Putin, a pak pravděpodobně největší skupinou jsou tzv. nezařazení. Ti se můžou podle okolností střídavě přiklánět na obě strany.

Takže, je propaganda u ruské menšiny úspěšná? Neřekl bych. Ale jistá míra „ruského narativu“ k nám proniká a řekl bych, že je to ve větší míře, než je nám příjemné.

V této souvislosti se musím zeptat i na Českou republiku. Liší se nějak témata propagandy mířené do Pobaltí od zbytku Evropy nebo konkrétně třeba do Česka?

Myslím, že ty narativy nebo témata se příliš neliší. V rámci několika projektů jsme se setkali s tématy, která jsou protlačována do mediálního prostoru v České republice. Ruská menšina v tomto ohledu slouží jako nástroj jen částečně.

Řekl bych, že ústředním tématem jsou demokratické hodnoty zkažené zevnitř. Že Evropská unie vás jen zneužívá, místo aby vám pomáhala. Že ve starých dobrých časech, v sovětském systému, se měli lidé lépe. A že vláda slouží buď Bruselu nebo Washingtonu, ne skutečným lidem.

To jsou v podstatě stálá témata, která Rusko tlačí všude na Západě. Jednou za čas nicméně najdeme odchylky. Například v případě severských států propagandistické narativy poštvávají jednotlivé státy proti sobě. Myslím, že i v České republice se objevily zprávy o „zneužívání dětí“ v severských zemích. To má vyprovokovat negativní pocity ve stylu – tváří se, jakoby si žili velmi dobře, ale ve skutečnosti jde o velmi zkaženou společnost.

V případě Pobaltí je zase tématem xenofobie. Tyto státy jsou prezentovány jako xenofobní, utlačující menšiny. Obecně jsou ty narativy ale hodně podobné.

Rozum jako zbraň

Ještě velmi obecnou otázku, ale asi si jí položí každý. Jak se proti tomu dá bránit?

Čím méně má společnost zranitelných míst, která se dají zneužít, tím lépe. Věci jako sociální nerovnost, nedůvěra ve vládu. Všichni nicméně chápeme, že toto jsou věci, které se nedají vyřešit jednoduše, nezmizí během chvilky.

Druhým receptem je racionální uvažování. Většina propagandistických narativů totiž cílí primárně na instinkt a emoce. Což je velmi úzce spojené s tím, jak dnes konzumujeme nebo zpracováváme informace. Typicky zpracováváme informace právě instinktivně a emocionálně, což je pro úspěch propagandy klíčové.

Takže moje základní rada a prosba by asi zněla. Používejte při nakládání s informacemi racionální uvažování, používejte rozum. A jednou za čas si zkuste sami ověřovat fakta. To ovšem platí nejen pro Rusko, ale pro mediální prostředí obecně.

Čím více o věcech přemýšlíte, tím blíže jste porozumění reality. To ale obnáší i vzdělávání veřejnosti právě v ověřování faktů. Musíte veřejnosti dát návod, jak si věci může ověřit. Například, když si něco přečtete na Facebooku, zamyslet se nad tím, proč to někdo měl potřebu napsat, proč jsem si to měl přečíst a jaké pocity to mělo u mě vyvolat. Je u odkazu nějaký sponzorovaný prvek? To jsou všechno velmi jednoduché nástroje, jak začít s ověřováním.

V neposlední řadě musíme stále opakovat, proč jsme na straně demokracie. Demokracii už vnímáme jako samozřejmost. Nedoceňujeme už, že chodíme ke svobodným volbám, že se podle jejich výsledků mění vlády, že můžeme cestovat, můžeme svobodně vyjadřovat své názory. Já jsem ale dost starý na to, abych si pamatoval dobu, kdy nic z toho nebyla pravda.

Potřebujeme fondy pro novináře

Takže by Evropa měla více zdůrazňovat, jaké jsou výhody života v demokracii? Chybí jí proti propagandě ten správný příběh?

Nemluvíme o tom, jaké výhody nám plynou z toho, že můžeme žít jako svobodní občané v demokratické společnosti. Domnívám se, že tady je skutečně prostor pro veřejné instituce nebo neziskové instituce, aby na toto téma začaly více mluvit. Ale ještě k té předchozí otázce způsobů obrany proti dezinformacím: Určitě se nesmí zapomenout na silnou nezávislou novinařinu. Ta je ohromně důležitá.

Jedním z problémů totiž je, že celé informační prostředí se smršťuje. Už není moc možností, jak na mediálním trhu vydělat, a proto čím dál více prostoru dostává senzacechtivost. Podle mého názoru by se měla kvalitní novinařina považovat za veřejné blaho.

A proto by v zemích jako Lotyšsko, Litva, ale i v České republice měly být nějaké veřejné fondy na posílení nezávislé kvalitní žurnalistiky. Protože když se tak nestane, úroveň novinařiny se bude snižovat. Bude čím dál senzacechtivější a působící na emoce. A do médií se dostanou jen lidé, kteří budou mít peníze a za ně si budou kupovat vliv skrze média. A to není zkrátka dobré pro demokracii.

Pokud to ale obrátím od veřejné role k roli jednotlivce: Jak je každý z nás jako občan do „dezinformační války“ zatažen? Hybridní válka, informační válka, to vše jsou velmi abstraktní pojmy, ale já bych ráda slyšela, do jaké míry se týká každého jednotlivého člověka, ať už je to třeba používáním mobilního telefonu…

Kolik na to máme času (smích)? První věc. Kdokoliv si pořídí mobilní přístroj, musí vědět, že jeho soukromí přestalo existovat. Cokoliv na něm děláme, může někdo zneužít. To je první věc, která se týká technologie.

Sofistikované přístroje vám pak můžou poskytovat informace přímo šité na míru, a to v určitý čas, kdy se dá předpokládat, že budete reagovat určitým způsobem. To je založeno na průběžném sbírání dat o vás, většinově z chytrých telefonů, ale nejen z nich.

Už to není tak, že by na nás někdo útočil jako na společnost, ale každý člen této společnosti může být individuálním cílem. A to nemluvím o science fiction. To je dnešní realita.

Na tohle by vám většina lidí, myslím, odpověděla: „Já ale pro nikoho nejsem zajímavý…“

Jeden člen společnosti možná není zajímavý, ale pokud sesbírám data o deseti tisících podobně smýšlejících jedincích a zařídím, aby se chovali stejně – šli protestovat, nebo naopak zůstali doma nebo volili určitým způsobem – to už dopad má.

Když lidé třeba do telefonu zadají svou polohu, kde se přes den pohybovali, sdílejí na něm své názory, telefon ví, kolik vydělávají, s kým se setkávají. Takové věci by nesvěřili jen tak někomu. Jenže přes telefon je svěřují zcela neznámým osobám vlastně neustále.

Co se týká chování jednotlivců: Většina Čechů je asi na Facebooku, plno jich je na WhatsAppu. Jak tyto platformy vydělávají miliardy dolarů?

Skrze reklamu.

Ano, ale na čem je ta reklama založená? Na tom, že na těchto platformách trávíme spoustu času. A proč na nich trávíme tolik času? Protože algoritmy, kterým jsme předtím sdělili své osobní informace, už vědí, co chceme vidět, takže nám předloží něco, co se nám líbí a na co budeme mít emocionální reakci.

Takže, když na vás na sociální síti vyskočí příspěvek, kde si řeknete: „Jak strašné? Jak to může takhle být?“, kliknete na něj. Ale jestli to, co se tam píše, je pravda, nebo ne, a jestli si jen někdo nepohrává s vašimi instinkty, aby vás zabavil, vás ani nenapadne. A tím se vracím zpět k tomu, co jsem už zmínil. Pokoušejte se být racionální.

V roce 2015 vyšla studie Microsoftu, která říká, že průměrná doba pozornosti věnovaná digitálnímu zpravodajskému příspěvku je osm vteřin. Za osm sekund neuděláte rozhodnutí, ale můžete vytvořit emoci.

Buďte tedy opatrní s emocemi, které ve vás vyvolávají přístroje nebo programy, které byly přímo k tomu účelu vytvořeny. Buďte lidmi, přemýšlejte o těch věcech.

I když to možná zní jako zjednodušený pohled na věc, ty algoritmy je těžké oklamat. Jsou velmi dobře naprogramované a vědí, jak se cítíte, co si asi budete o jednotlivých věcech myslet a jak budete reagovat. A bohužel za nimi můžou být i špatní lidé, kteří je můžou zneužít. Je to celý průmysl.

Pro jednotlivé lidi je ale samozřejmě těžké, v podstatě nemožné, tyto algoritmy porazit. Domnívám se, že je potřeba na ně zavést určitá regulační opatření.

Umělá inteligence a ohrožení vůle člověka

To je přesně má poslední otázka. Do jaké míry by měly být jednotlivé platformy regulovány? V Pobaltí jste regulovali například ruské televizní kanály, které podporovaly nenávistnou rétoriku, ale regulace se nijak nevztahují na Facebook nebo jiné sociální sítě, kde se stejné věci provozují ve velkém.

Tradiční média lze regulovat vlastně jednoduchým způsobem. Musíme udržovat právní stát. Takže, když jakékoliv médium používá nenávistnou rétoriku, nesmí se to obejít bez následku, ať jde o kohokoliv. Pokud dodržují rámec pravidel, mělo by to být v pořádku pro všechny.

Já bych určitě nezakazoval nějaké televizní kanály, protože jsou z Ruska nebo jiných míst. Pokud ale porušují zákony, pak musí čelit následkům, ale jen při porušení práva.

S Facebookem je to něco jiného. Já nevěřím v regulaci jednotlivých účtů. To je velmi kluzký povrch. Každý může říct, že je to jeho osobní názor a na něj máme všichni právo. Domnívám se, ale, že nejvíce zla pochází z koordinovaných kampaní.

Jeden post na Facebooku nezpůsobí nijak zásadní pohromu. Když ho ale začnou například šířit boti a ztrojnásobí jeho dosah, už je to něco jiného.

Myslím, že samotné platformy by měly vytvořit účinnější systémy na zachycení „robotického“ chování, tedy chování, kdy za šířením příspěvků a postů zjevně nestojí člověk. A také, že by se měly více otevřít nezávislému regulačnímu orgánu, který by dozoroval, jestli Facebook nebo YouTube či Instagram uplatňují takovou politiku, že nebude už možné za velmi nízkou cenu zakoupit štvavé kampaně a podobně.

Co je tedy v téhle oblasti největší výzvou do budoucna?

Je to umělá inteligence, která na základě posbíraných dat bude schopná měnit chování lidí. Jsme na prahu doby, kdy se bavíme o ohrožení svobodné vůle člověka.

To je velice závažné téma, jelikož celý demokratický systém je založen na svobodné vůli jednotlivců. Pokud ale budou stroje a umělá inteligence na základě našich dat schopny ji tvarovat, aniž bychom to rozpoznali, pak to vyvolává velmi zásadní otázky.

Jak bude nadále řízen demokratický proces? Jak bude fungovat společnost? Jak takové věci případně omezíme, pokud je budeme chtít omezit? Programy, které mají za úkol hromadně měnit chování občanů? Domnívám se, že musíme s odpověďmi na tyto otázky a jejich řešením přijít hodně rychle. Protože tady nemluvím o vzdálené budoucnosti. Mluvím o něčem, co číhá za rohem, respektive výzkumy potvrzují, že tato doba je velmi, velmi blízko.