Markéta Šichtářová, blog.idnes - Když se v Paříži v listopadu 2015 střílelo v klubu Bataclan, do 24 hodin byly facebookové a jiné profily na sociálních sítích zahalené v barvách francouzské trikolory. Když se vraždilo před pár dny v Manchesteru – nic.

 Možná jsem britské barvy jenom přehlédla, možná jsem se nedívala dostatečně pečlivě. Možná veřejnost usoudila, že 130 mrtvých v Paříži je o tolik víc než 22 mrtvých v Manchesteru, že to za tu práci s vlajkou nestojí.

(Popravdě se přiznám – byť je to číselně vzato nepoměr, mnou Manchester otřásl víc, protože v něm šlo o malé děti. A na to jsem jako máma pěti prcků obzvláště citlivá; ale o to teď nejde.)

Abychom si rozuměli: Já nejsem žádný „vlajkař“. Nehalím si svůj profil do emotivních malůvek, když se někde stane neštěstí. Nedělala jsem to tehdy, nedělám to ani teď. Nic proti symbolům, ale taky si přiznejme, že jsou zhola zbytečné. Nepomohou mrtvým, neodvrátí ani riziko od dosud živých, kteří se příště ocitnou v nevhodnou chvíli na nevhodném místě. Pouze a jen pomohou těm živým, kteří cítí lítost nad mrtvými, aby se cítili trochu líp: Vystavením vlajky získají pocit, že vyjadřují sounáležitost (to je jistě pěkné), svůj smutek trochu ventilují navenek, a tím se jim uleví.

Jestliže tentokrát – na rozdíl od vraždění v Paříži – nikdo v mém okolí neuznal za vhodné vyjádřit svou frustraci vystavením vlajky či jiného symbolu, mám pro to jen jediné vysvětlení: Tentokrát byla patrně suma smutku ve společnosti menší. A to si opět umím vysvětlit jen jediným způsobem: Společnost si na vraždění už zvykla. Jak zvrhlé.

Všichni víme, že tenhle druh vražd, kterým se říká terorismus, mají jedno společné: nelegální imigraci těch, kdo nejsou skutečnými uprchlíky před skutečným nebezpečím. A neargumentujte mi tu s IRA, Basky a podobně – kdy bylo o těch slyšet naposledy? Jistě, tohle je milionkrát omleté téma. Ale jedna věc je přece tak trochu „nová“.

Ještě před pár lety by bývalo stačilo neprodyšně a třeba za pomoci hrubé vojenské síly uzavřít vnější hranice Schengenu. Hlavní lákadlo ekonomické migrace, tedy státy jako Německo, Belgie, Francie a další, by tak bylo nedostupné, takže relativně za vodou by tím pádem byla celá Evropa. Tedy i země mimo schengenský prostor – protože který ekonomický a nelegální migrant by stál o azyl třeba v takovém Bulharsku, Chorvatsku a dalších vesměs chudých evropských zemích? Jenomže tahle logika dneska už dávno neplatí. A snad protože jsme si jako společnost na terorismus, nelegální imigraci a multikulturalismus už příliš „zvykli“, ještě jsme si nestačili tak docela všimnout, že se nad Evropou stahují nové mraky, které s imigrací bytostně souvisí.

Dlouho jedinou převážně islámskou zemí Evropy byla Albánie. V poslední době přibyly země nové: Kosovo a do jisté míry i Makedonie. Kosovo je už na druhém břehu: Nejen že v Kosovu jede na plné pecky systematická snaha o islamizaci již dospělého obyvatelstva prostřednictvím imámů, kteří tamní muslimy obracejí na radikální formu islámu wahhábismus, ale navíc také zcela přirozeně tamní islámské, tedy zejména albánské, etnikum má vyšší porodnost než pravoslavné, katolické a další. Takže i díky zcela spontánním demografickým trendům radikální islamizace Kosova nabírá na síle. Ví se také, že Kosovo se stejně jako Albánie stává řízenou líhní sympatizantů Islámského státu. Například německá vláda to nedávno veřejně připustila jako známý fakt v odpovědi na interpelaci z Bundestagu.

Makedonie na druhém břehu dosud není. Stále v ní převažují pravoslavní Makedonci. Jenomže o nárůstu velikosti a radikalizaci islámské menšiny platí to samé, co o Kosovu. A hlavně: Jak už to bývá, islámské obyvatelstvo je koncentrováno do určitých enkláv, není rovnoměrně s Makedonci promícháno. A jak by se dalo čekat, albánská a tedy muslimská menšina se stává majoritou v oblastech sousedících s Kosovem a Albánií. A tím je na průšvih zaděláno.

Etnické spory v Makedonii bublají dlouhodobě. Ovšem s rostoucím islámským radikalismem a s rostoucím počtem muslimů stále sílí. Vzhledem k tomu, že touhou Islámského státu je vytvořit jediný rozsáhlý chalífát, je velmi logické čekat, že místní albánské obyvatelstvo se dříve či později pokusí vytvořit jakousi Velkou Albánii, která by spojovala dnešní území Albánie, Kosovo a také část dnešní Makedonie. Vlastně by se tak v bledě modrém opakoval scénář, který známe z války o Kosovo z roku 1999. Tehdy vlastně nešlo o nic jiného, než že se albánská menšina v Srbsku rozhodla od Srbska odtrhnout, jakkoliv to bylo nazýváno různě, nejčastěji jako „právo na národní sebeurčení“. Srbsko tehdy nechtělo Kosovo pustit; vzdalo se ho teprve až poté, co NATO začalo Srbsko bombardovat a v podstatě ho donutilo část jeho území pustit.

Chci se mýlit. Nicméně já osobně se domnívám, že dříve či později v Makedonii vypukne válka.

Protože Evropská unie použije stejnou logiku, jakou použila v Kosovu, řekne, že makedonští Albánci mají právo na sebeurčení, a bude podporovat rozpad makedonského státu. Zda se k tomu stejně jako v případě Kosova připojí i USA, těžko soudit, protože Trumpova administrativa v tomto ohledu není tak snadno čitelná, jako byly americké administrativy předešlé. Každopádně, i kdyby USA nebyly rozpadu Makedonie tak nakloněné jako rozpadu Srbska, pořád nevidím v dnešním světě žádnou reálnou sílu, která by tomu dokázala zabránit. Která by dokázala zabránit vytvoření Velké Albánie nakloněné podoře Islámského státu (či v té době už nějaké jiné radikální organizaci).

Řekla jsem, že se nad Evropou stahují nové mraky. Když říkám Evropa, mám tím skutečně na mysli celá Evropa, ne jen malá část Balkánu. Kosovo, Makedonie – obojí je krystalickým příkladem salámové metody. V obou zemích nejprve nenápadně začaly vznikat minoritní enklávy. Sílily díky přirozeně vyšší porodnosti tak dlouho, dokud se z menšiny nestaly v konkrétní oblasti většinou. A pak se od území historicky patřící jiné zemi jednoduše odtrhly.

Ve valné většině zemí EU dnes vznikají díky nezvládnuté imigrační politice podobné enklávy. Londýn, Paříž, některá německá města – všechna tato místa dnes vypadají zcela jinak než před deseti lety. Data z trhu práce jednoznačně dokládají, že začleňování imigrantů je mýtus. Ba co víc, například nedávné turecké referendum o ústavě ukázalo, že turecká menšina v EU se dokonce ještě víc vymezuje proti kultuře hostitelské země než samotní Turci žijící na území Turecka. Imigranti z některých kulturně velmi odlišných zemí se do původní evropské kultury nezačleňují ani v několikáté generaci, současně ale jejich enklávy stále sílí.

Dnes se Brusel tváří, že jednotlivé národní menšiny mají právo na sebeurčení. Je to falešný alibismus. Když se chtěli „sebeurčit“ Britové a hlasovali o odtržení od EU, Brusel se najednou kupodivu tak smířlivě netvářil, a to přitom šlo o zcela jinou ligu „odtržení“. Jsem náramně zvědavá, jak se bude Brusel tvářit, až si jednoho krásného dne kupříkladu převážně muslimská Paříž odhlasuje, že se chce národně sebeurčit a odtrhnout se od Francie. Že by NATO trochu rozbombardovalo francouzský venkov, aby Paříž pustil, zatímco manchesterským masakrem už dávno zcela otupělé evropské publikum bude raději hltat v televizi jakousi infantilní reality show?

Já v takové pokrytecké Evropě žít nechci. Evropská komise tento týden oznámila, že prý má plán, „který se neodmítá“, jak přesvědčit zbývající členy EU, které ještě nejsou v eurozóně, aby do ní vstoupily. Plán má být představen příští týden. Tím by byla integrace dokonána. Iluze, že se nás salámová metoda netýká a že bychom si pak snad dokázali ochránit naše hranice, by definitivně padla. Chci, aby naše diplomacie tuhle nabídku na větší integraci, „která se neodmítá“, tvrdě odmítla, ať už budou její technikálie jakékoliv.