Imperialismus a rozpínavost je vlastní ruské kultuře obecně, tvrdí ukrajinská kulturoložka Marjam Najemová. Propagandu podsouvají už dětem v populárních seriálech, nadále se snaží dominovat v bývalých zemích Sovětského svazu. „Kdo mluví rusky, je pro ně Rus,“ řekla v rozhovoru pro Blesk Zprávy. Ukrajina i další země si proto podle ní musejí uvědomit, že jsou pro Rusko nadále koloniemi – a pustit se do dekolonizace.

Hovoříte o dekolonizaci od ruských vlivů, jak to má vypadat?

Má dvě roviny. Zaprvé na úrovni institucí – když vláda zavádí a mění vnímání minulosti, snaží se o lepší porozumění, jaký vliv na vás minulost měla a tak podobně. A další rovina je osobní. Dívám se do své vlastní minulosti a hledám, co mohlo přijít z jiné kultury, co mi bylo podsunuto, vpraveno do mé mysli třeba skrze popkulturu. Čili se snažím o sebereflexi z postkoloniálního hlediska.

Co s tím lze dělat?

V zásadě porozumět, kdy a jak přesně se vás Rusko, ruská kultura snažily kolonizovat, v jakých tématech už jste kolonizováni. Něco jako akceptovat, že trpíte nějakou chorobou; snažíte se pochopit, jakou chorobou trpíte a jaký typ léčby potřebujete.

Můžete uvést konkrétní příklady?

Třeba v ruských televizních seriálech pro děti je zajímavá tendence glorifikovat, romantizovat image oligarchů. Na Ukrajině bylo docela populárních pár seriálů, v nichž mezi hlavními postavami byli ruští oligarchové. Je to ruský produkt s ruskými postavami, ruská kultura – ale mnoho postsovětských zemí takové seriály z Ruska kupuje, neboť je to snazší než natáčet vlastní. Bylo zajímavé sledovat, jak se skrze populární kulturu Rusko snaží rozšiřovat pohled, že oligarchie je dobrá věc, může to být něco pěkného a pro společnost pozitivního. To jsou seriály pro děti. Před půl rokem jsem se na ně schválně podívala a pak na ně upozornila na sociálních sítích. Lidi byli v šoku, když si to uvědomili. Zkrátka aparát ruské propagandy nevyužívá jen propagandistické debaty, ale také populární kulturu. Analýza toho je pro mě důležité téma.

Kulturoložka Marjam Najemová

Jak se to týká Ukrajiny?

Pro současnou ruskou vládu je každý, kdo mluví rusky, Rus. A snaží se mít vliv na všechny rusky mluvící lidi. Navíc korupční sítě ruských oligarchů jsou navázané na korupční sítě dalších zemí, takže se propaganda snažila normalizovat i vztahy mezi těmito zeměmi a ruskými oligarchy – tvrdila, že ruská oligarchie je docela OK. Zkrátka neokolonialismus: Když do nějaké země nejdete se zbraní v ruce, ale s korupčními penězi, koupíte si politické strany, aby pracovaly pro vás místo pro svou zemi. Neovládáte tu zem přímo, ale skrze loutky. To Rusko stále dělá s řadou postsovětských zemí a dělalo to i na Ukrajině, než začala roku 2014 válka.

Vidíte to jako úsilí ruské vlády či elit, nebo je to obecněji přístup ruské kultury?

Je to širší záležitost. Politické elity samozřejmě chtějí moc, ale ruský imperialismus vidím jako víc systematický problém celé společnosti, nejde jen o Putina a jeho okolí.

A co lidé na Donbase, kde se mluvilo hlavně rusky?

To byla součást ruské propagandy mířené do světa, že se tito lidé považují za Rusy. Řada průzkumů ukázala, že se většina z nich necítí být Rusy. Identifikovali se jako Ukrajinci hovořící rusky. A i když tam mohli být lidé se silnými sympatiemi k ruské kultuře, od propuknutí plnohodnotné invaze už je nemají, když viděli všechna ta zvěrstva.

Je taková dekolonizace na dlouho?

Vágněji jsem o tom začala přemýšlet s protesty na majdanu – revolucí důstojnosti v únoru 2014. Tehdy také mnoho Ukrajinců naplno přešlo z ruštiny k ukrajinštině, což je velmi důležitý krok k osobní dekolonizaci. Vědomě o dekolonizaci uvažuji možná dva roky, začala jsem, ještě než propukla invaze. Kolonizace trvala staletí, takže jsem smířená, že má osobní dekolonizace potrvá celý můj život. Škody jsou příliš velké a systematické, než abych mohla věřit, že jednou budu zcela svobodná.

Znamená to, že se úplně snažíte odstřihnout od ruské kultury? Nebo ji pořád považujete za příbuznou?

Nelze ignorovat skutečnost, že jsme nějak propojení. Ale lze se na ten vztah dívat z hlediska postkoloniální teorie, tedy že nešlo o vztah dvou rovných zemí či národů, nýbrž mezi dominantní kulturou a podřízenou kulturou. Není možné ignorovat ruskou kulturu, ale chce to hlouběji přemýšlet, vnímat to systematické ujařmování skrze kulturu.

Je to podobné ve všech postsovětských zemích?

Ano, velmi podobné, byť jsou tu i rozdíly. Zrovna jsem mluvila s lidmi z Kazachstánu. V dětství se na ten seriál kultivující ruské oligarchy dívali taky. Všechno to začíná jazykem, to je nejdůležitější nástroj. Nejen pro ruský imperialismus, platí to i pro britský imperialismus v minulosti. V Sovětském svazu byla jen jedna dominující kultura.

S lidmi z Kazachstánu se asi dál bavíte rusky?

Jistě. Ale teď jsem natáčela podcast v ruštině a uvědomila jsem si, jak jsem tu řeč začala zapomínat. Je to zajímavé, divné. V ruštině mě rodiče vychovali a rusky pořád přemýšlím.

Čili ukrajinsky jste se naučila až ve škole?

V Kyjevě jsme všichni bilingvní, v některých jiných oblastech to je jinak. Ruštinu všichni známe, ale ve škole – od školky po univerzitu – i ve všech úřadech používáme ukrajinštinu. Ne však v osobním, každodenním životě. To se nyní samozřejmě mění. Já jsem naplno přepnula před dvěma lety. Ale nečekala jsem, že tak rychle začnu zapomínat ruská slova.

Vy osobně to s identitou a kulturou máte ještě složitější…

Coby napůl Afghánka, napůl Ukrajinka to mám trochu složitější, ale v něčem možná zase lehčí. Snáze vnímám, že existují různé kultury, lidé jako já mívají větší empatii k dalším kulturám. A tohle mě zajímá – co je ukrajinskost a co už ukrajinské není, jaké jsou důsledky kolonialismu. Cítím, že vaše identita může zahrnovat víc než jednu kulturu. I proto teď hledám učitele darí (afghánské perštiny), otec se mnou svou mateřštinou nemluvil, necítil tu potřebu. Ale byla spousta jiných věcí, co mě k afghánské kultuře pojí.

Navštívila jste vlastně otcovu vlast?

Ne, není to bezpečné, nebylo to bezpečné ani před návratem Tálibánu k moci.

Vidíte paralely mezi sovětskou invazí do Afghánistánu a ruskou na Ukrajinu?

Vidím tu podobnosti. Předtím Sovětský svaz a dnes Rusko se vidí jako země, která může vpadnout do jiné jen proto, že chce. To je pro mě imperialismus. Ale kontexty jsou jiné.

Mám dva bratry. Starší, novinář, vlastně zahájil revoluci roku 2014 svým příspěvkem na Facebooku. Pak se stal poslancem a letos náměstkem na ministerstvu infrastruktury. A můj druhý bratr byl právník, teď je v armádě. Aktuálně na frontě. Oba se narodili v Afghánistánu, ne na Ukrajině.

Bylo to složité, prosadit se jako Afghánec v ukrajinské politice?

Vlastně jsem se ho na to neptala. Prostě se angažoval, byl novinářem a pak napsal ten příspěvek na Facebook – „Sejdeme se ve 22:30“. Cítil, že to tak je správné – a měl pravdu, neboť pak začala revoluce. Myslím, že je docela běžné pro lidi z cizích kultur hledat si způsob, jak být aktivnější, viditelnější. Je to dobrý příklad, k čemu jsou dobré smíšené rodiny.

Navíc jsme měli tu výsadu, že oba rodiče byli vystudovaní psychologové. Otec sice pracoval na tržišti, byli jsme docela chudí, ale pořád jsme měli privilegium dobrého vzdělání.

Když sledujete západní média, vnímáte posun v tom, jak referují o Ukrajině?

Ano, dost se to změnilo. Jsem vděčná za veškerou pomoc i pozornost. Ale není to snadný proces. Prospěje mu, když se bude Ukrajincům víc naslouchat, víc se ptát.

Marjam Najemová (Mariam Naiem)

Její otec byl v 80. letech ministrem školství v Afghánistánu, ale po sovětské invazi se nechtěl podílet na kolaborující vládě, tak rezignoval. Potom (ovdovělý, se dvěma syny) šel do Moskvy studovat a potkal její matku – Ukrajinku.  Usadili se pak v Kyjevě. Marjam vystudovala kulturologii, v současnosti se věnuje bádání a osvětě o ukrajinské a ruské kultuře jak doma, tak v anglicky mluvícím světě. Blesk Zprávám poskytla rozhovor v Praze na akci Unlock – setkání aktivistů, novinářů i bloggerů z postsovětského prostoru.

Martin Valeš, blesk.cz