Chrudimské noviny O českém muzikálu Titanic a privilegiích

Dnes: 6°C
Zítra: 6°C
Pozítří: 2°C

O českém muzikálu Titanic a privilegiích

Outsidermedia - Chrudimský místostarosta Miroslav Tejkl přidává svůj příspěvek do diskuze o potopeném Titanicu.

Cameronův kasovní trhák o zkáze Titaniku s di Capriem („chudý Jack“) a Kate Winsletovou („bohatá Rose“) v hlavních rolích už před lety zaplavil filmovou, mediální atd. scénu a v době blížícího se 100. výročí potopení této superlodi (14. – 15. 4. 2012) se nám jistě zas připomene - intenzivněji než v jiných dnech.

Leckdo z nás starších obyvatel českých zemí si možná v této souvislosti vzpomene na scénicky nikdy nerealizovaný český muzikál Titanic s hudbou Bohuslava Ondráčka a s texty Zdeňka Borovce, který byl věnován stejnému tématu a který byl alespoň natočen v podobě gramofonové LP desky v pražském Mozarteu v dubnu 1976. Je to deska plná krásných písniček provázaných a řazených do logických posloupností příběhu i s potřebnými zvukovými efekty … jako kdyby šlo o skutečnou nahrávku muzikálu provedeného na jevišti v „přímém přenosu“ …

K uvedené gramodesce desce mám celkem nostalgický vztah. Z nádherné písničky, kde part vystěhovalecké dívky Anny zpívá Petra Janů („Mých tisíc bratří“) mě až nádherně mrazí  - podobně jako z jiné písně v tomto případě 60. let „Přejdi Jordán“ (… řeku všech nadějí). Nezničitelná víra vystěhovalců do Ameriky, že najdou svou zem, i kdyby (v závěrečných slokách Anniny písně) až s nějakou „další lodí“, graduje pak na konci skladby v popisu bukolické idyly prostého, šťastného rodinného života, kterou hledá mladá žena Anna za oceánem – nebo kdekoli jinde. To už se jedná o zajímavě sladěný duet Anny s důstojníkem Janem, jehož part zpívá Lešek Semelka …  

V textech bylo snad až možná příliš (muzikálové písničky vznikají v roce 1976, tedy na počátku normalizace) zdůrazňováno “třídní hledisko“ týkající se nejen I., II. a III. třídy na Titanicu, ale implicitně v životě vůbec – ten věčný svár bohatých a chudých, privilegia jedněch a handicap druhých.

Potápějící se Titanic

Čili pokud jde o loď, tak privilegia bohatých pasažérů Titaniku a odlišný přístup k mase vystěhovalců „z podpalubí“.

Jenže texty muzikálu od Zdeňka Borovce si v tomto ohledu dost protiřečí.

Tak třeba Josef Laufer, který zpívá part prezidenta a generálního ředitele britské společnosti White Star Line, která Titanic vlastnila, Josepha Bruce Ismaye (na desce chybně označen i oslovován jako „Isman“), uprostřed muzikálu volá „no tak spusťte čluny, ale JEN pro první třídu (to slůvko JEN zdůrazněno i v tembru hlasu). Na jiných místech zas velí Karel Hála jako kapitán Edward John Smith „uzavřete podpalubí“ (kde byla chudina), „všichni zpátky – budeme střílet“(blíže o tom na konci tohoto článku).

Na druhou stranu ale tentýž Laufer-Ismay v jiném partu vysvětluje boháčům, že zlato, prachy, diamanty jim jsou nanic („nechte si je“), že jimi nelze život zaplatit („lituji, že na vás, pánové, nezbude záchranný člun“). Takže nebozí „obchodníci s diamanty“ si už jen s odevzdáním uvědomují, že je čeká jen ten poslední „obchodní kontrakt“ („… před půl pátou jednoduchý obchod se zubatou můžem uzavřít …“).

Ilustrace, zřejmě z tehdejších časopisů a novin, jak mohla vypadat evakuace pasažérů

A dále již zmiňovaný důstojník Jan v druhé polovině desky naopak přesvědčuje děvče ze III. přepravní třídy Annu, aby neváhala a nastoupila do člunu, kde pořád „pro pár žen a dětí ještě místa jsou“ a nakonec naléhá „poslední člun tě ještě může vzít.“  …  

Průvodní komentář Lubomíra Dorůžky, přiložený k desce, nějaký výslovně odlišný přístup k bohatým a chudým příliš nezdůrazňuje. Dorůžka hovoří hlavně o chaosu a bitvě o život, o násilnících, kteří se cpali na místa vyhrazená ženám a dětem, což svědkové potvrzují. Jak uvádí Lenka Bobíková v článku z magazínu Práva ze dne 31. 3. 2012 šlo zejména o muže skákající do člunů, tedy v okamžiku, kdy už dozor námořníků a důstojníků se střelnými zbraněmi neměl potřebný efekt

V komentáři k LP desce se navíc uvádělo, že první čluny byly poloprázdné a že tehdy bylo málo zájemců o nástup do člunu a že situace se změnila teprve poté, kdy se Titanik naklonil a všichni už naprosto jasně pochopili, že superloď nezůstane na hladině, aby mohla vyčkat příjezdu zachránců, ale že se Titanik skutečně potopí (viz z textu partu důstojníka Jana-Semelky, kde Jan zpívá „první člun i třetí, zely prázdnotou, ale teď je bitva o život“).

Záchranná loďka Titaniku fotografovaná z paluby lodě Carpathia

Privilegia bohatých a mocných?

Titanic byl britská obchodní loď (i když jí vlastnila firma v té době už ovládaná americkým kapitálem magnáta J. P. Morgana) - a jako taková měla jistě i „britsky vychované“ důstojníky.

Ti podle svědectví neváhali výstražně použít i střelné zbraně svých podřízených v případě, když někdo narušoval pravidla – tedy přednost žen a dětí při nastupování do záchranných člunů. Lenka Bobíková v Právu ze dne 31. 3. 2012 to považuje za samozřejmost a jen zdůrazňuje, že problém byl spíš v tom, že jeden ze dvou důstojníků, kteří řídili nastupování do člunů, neumožnil nastupovat mužům dokonce ani tehdy, kdy člun nebyl ženami a dětmi zcela obsazen (což se mu pak při vyšetřování vytýkalo).

Na Titanicu se plavili pohádkově bohatí představitele tehdejší superelity Astor a Guggenheim, kteří oba zahynuli – a není známo, že by se (alespoň tito dva nejbohatší) svému údělu vyhýbali. Spíš naopak jako v případě Benjamina Guggenheima, který sundal plovací vestu (Titanic chtěl získat Modrou stuhu, plul tedy „severní cestou“, která se mu s ohledem na kry stala osudnou a tak teplota vody byla kolem nuly – utopit se bylo možná rychlejší a milosrdnější), oblékl si své nejlepší šaty a své ženě (která se zachránila) vzkázal, že umře jako gentleman.

Prezident Ismay (který je i na pouhé LP desce scénicky nikdy neprovedeného českého muzikálu vylíčen velmi arogantně a odpudivě) sice přežil.

Stalo se tak ale údajně proto, že se právě spouštěl člun, který obsazen nebyl, ženy ani děti nebyly v blízkosti a naopak Ismay stál zrovna vedle pažení. Tato vcelku přijatelná okolnost jeho záchrany ale Ismayovi na veřejnosti nepomohla ani v nejmenším. Veřejnost, která má smysl spíš pro jednoduchá melodramatická schémata, ho zkrátka odsoudila, že nezahynul s kapitánem Smithem a stavitelem lodi Andrewsem a nějaké podrobnosti příběhu byly hluboko pod její rozlišovací schopnosti.

Ismay – který po katastrofě odstoupil z obou svých čelných funkcí ve firmě - se zhroutil a z traumatu se nikdy pořádně nevzpamatoval.

Na rodiny zahynulých věnoval – tehdy už bývalý prezident firmy – na jednotlivce skutečně obrovskou částku 10.000 tehdejších liber …

Ze svědectví vyplývá, že žádná výslovná privilegia se žen a dětí z I. a II. třídy oproti ženám z III. třídy netýkala. Doložená svědectví tedy nepotvrzují například tvrzení Lídy Kropáčkové v Britských listech (článek „Kdo by byl dáma“ ze dne 29. 6. 2006), která říká: „… Pasažéři třetí třídy - muži i ženy - byli drženi v podpalubí, aby se umožnila předností záchrana pasažérů první třídy.“ I když nemám zrovna příliš iluze o našem světě, myslím, že by asi bylo těžko představitelné, aby zejména na britské lodi bylo výslovnou praxí, že do záchranných člunů nastupují po skupinách separátně nejdřív ženy a děti z I. třídy – a pak teprve z II. a úplně nakonec z III. třídy …

Jak vyplývá ze svědeckých výpovědí, prostě všechny ženy – ať už z kterékoli přepravní třídy - bylo obtížné přesvědčit, aby se odtrhly od svých milovaných protějšků a nastoupily do záchranných člunů …

Nicméně tato vcelku známá skutečnost ještě sama o sobě těžko vysvětluje fakt, který jako by ukazoval, že přece jen nějaká privilegia existovat musela.

Proč?

Z více jak 2000 pasažérů a členů posádky se zachránilo zhruba 700 lidí, tedy třetina. A pravdou zůstává, že i procentuálně ve vztahu k celkovému počtu té které třídy, se zachránil největší podíl příslušníků první třídy, konkrétně 73 % všech pasažérů I. třídy. Příslušníků II. třídy se zachránilo 39 % z celkového počtu všech těch, kteří ke II. třídě náleželi.  A i procentuálně nejméně přežilo příslušníků III. třídy (mezipalubí) – pouhých 13 % (!) z celého poštu pasažérů III. třídy.

Je toto nějak možné vysvětlit bez existence „privilegií boháčů“?

Myslím, že ano. Důvody jsou podle mého názoru dva. Nešlo o sám fakt, že muži ze III. třídy byli prostě nějakou chudinou, ale z čistě praktického hlediska jich bylo příliš mnoho (a z obchodního hlediska to nemohlo být ani jinak). A tak se stalo, že mužům III. třídy dlouho nebyl umožňován volný pohyb mimo podpalubí (pokud neprolezli různými průlezy), protože těch z posádky bylo příliš málo, aby v případě paniky byli schopni udržet pořádek – a tak podle zásady „úzkého profilu“ mohla posádka jen účelně blokovat východy na palubu. Toto opatření by kapitán a důstojníci na Titanicu asi udělali, i kdyby byl okruh pasažérů složen jenom se zámožných – za předpokladu, že by těch zámožných bylo prostě hodně (jako tomu zřejmě bylo u lodí společnosti Cunard). No a ženy ani z té III. třídy nechtěly (stejně jako jiné ženy) své muže opouštět – na rozdíl od žen z I. a II. třídy se takto nemohly ani přiblížit ke člunům, jeřábům a důstojníkům - tedy do prostor, kde by mohly být výrazněji ovlivňovány …

… aby přece jen nastoupily …

A co je rovněž důležité, je fakt, že ze 700 pasažérů III. třídy bylo žen jenom asi 200. Takže III. třída měla nejen velký podíl, ale i absolutně velký počet ze všech 700 pasažérů „handicapovaný“ svým „mužským pohlavím“ (i pokud bereme v úvahu existenci asi 70 dětí)  

Pokud propojíme oba tyto důvody do jednoho komplexu, je zřejmé, že lze – minimálně do jisté míry - vysvětlit nerovnoměrnost v podílu zachráněných uvnitř jednotlivých tříd – bez výslovného zvýhodňování bohatých, který ostatně – jak již bylo uvedeno - nebyl přece svědky ani nijak přímo zaznamenán …

Existovala tedy na Titaniku privilegia při zachraňování?

Ale tak jistě … existovala.

V jednom, i když možná omluvitelném (viz shora), nicméně významném ohledu privilegium a handicap bezesporu existovaly.

Na jednom ze dvou boků Titaniku, mohl muž nastoupit do záchranného člunu, pokud už žádná žena a dítě z jakékoli třídy v dohledu nechtěla v dané chvíli nastoupit a člun nebyl takto zaplněn.

A této možnosti a naděje byl ovšem muž ze III. přepravní třídy, kterému bylo poměrně dlouho bráněno v přístupu na palubu, zbaven …

Původně uveřejněno na radikálním webu Outsidermedia

V Chrudimi dne 5. 4. 2012

                                                                                                    Miroslav Tejkl

 

Reklama