Svobodné fórum - Od nedávného sněmu hnutí ANO přibývá lidí, kteří chápou, že babišismus ohrožuje svobodné prostředí. Přibývá také diskusí o tom, jak najít cestu ven. To se podaří jedině tehdy, když pochopíme příčiny babišismu, přiznáme si chyby a budeme hledat spojence napříč demokratickým spektrem. Babišismus je třeba porazit a s ním i oligarchii.

Češi hluboko v babišismu.

Slavný sněm hnutí ANO byl absurdním způsobem zinscenován a vůdce obdržel 100 procent hlasů. Už slovo „sněm“ je znásilněním jazyka, neboť nikdo s nikým tu nesněmoval.

Sněmu předcházela nehorázná likvidace nepohodlné ministryně spravedlnosti Válkové. Nejprve ji Babišovy Lidové noviny zkompromitovaly a pak ji Andrej Babiš donutil rezignovat s ohledem na „neúnosný mediální obraz“. Válková nechtěla dělat personální změny v justici podle scénáře Andreje Babiše. To jí srazilo hlavu.

Další tlak Andreje Babiše nyní míří na Českou televizi. Agrofert tlačí na Radu ČT svými stížnostmi kvůli kritické žurnalistice na pořad Reportéři ČT. Jde o jeden z posledních ostrůvků svobody a kritické žurnalistiky v oblasti velkých médií, který tu zbyl poté, co Babiš salámovou metodou postupně zlikvidoval kritickou žurnalistiku v MF DNES a v Lidových novinách a jeho zákulisnímu tlaku podlehla většina ostatních médií.

Situace začíná být kritická, protože Martin Komárek, jeden z nejagresivnějších Babišových bojovníků, tlačí poslance Parlamentu, aby zpochybnili současné vedení televize skrze problémy v jejím hospodaření a tím otevřeli dveře k výměně Rady a následně i vedení televize. Tuto akci podporuje Miloš Zeman.

Co je to babišismus

Po sociálních sítích koluje nekratší český vtip: „Do Agrofretu přišla finanční kontrola.“

Vtip vyjadřuje základní charateristiku babišismu, což je specifická česká varianta oligarchického režimu, který se v různých formách prosazuje ve východních zemích. Jde v něm o to, že jeden hráč díky ekonomické a politické moci funguje de facto ve zvláštím právním režimu. Pravidla hry se ho už téměř netýkají. Dokonce ani ta, která sám určuje. Finanční kontroloři jsou jeho přímí podřízení. Státní zástupci ani policie si na něj netroufnou. Významná média, která by ho měla kontrolovat, mu patří a na čelných místech v jejich redakcích pracují nedůstojní kolaboranti anebo přímo zastánci oligarchie.

Babišismus je kumulace politické, ekonomické a mediální moci, která postupně rozežírá mechanismy svobodné společnosti. Omezuje svobodné šíření informací, kritiku a dělbu moci. Takto oslabená a kontaminovaná společnosnost se může stát snadnou obětí dalších vnějších i vnitřích predátorů. V době mezinárodní krize jde o fatální téma.

Přišel prostě kouzelník. Jeden velice silný hráč obsadil významnou část médií, čtvrtinu parlamentu, určuje agendu vládní koalice a začíná ve svůj prospěch ovlivňovat nové zákony, zkouší ovlivnit personální obsazení justice a veřejnoprávních médií. Silný politický marketing a rafinované diskreditační metody postupně marginalizují vliv tradičních politických stran, jež jsou – ať už je jakkoli kritizujeme – základem pluralitního politického systému. A to vše se děje v době, kdy se zhoršila mezinárodní bezpečnostní situace a naše západní a liberální orientace je ohrožena chováním samotné hlavy státu.

Jak se nám tato nemoc přihodila?

Nevystupujeme zde proti jednomu člověku, ale proti systému. Ten nespadl z nebe. Proto se pokusme pochopit příčiny a uvědomit si chyby.

Oligarchický systém je neblahým důsledkem přepjatého „budování kapitalismu“, který jsme si tu naordinovali místo toho, abychom budovali demokracii. V této zdánlivě drobné distinkci je totiž obsažena skoro celá naše česká tragedie současné doby.

Destabilizace liberální polistopadové společnosti má hluboké kořeny. Ekonomická recese, divoká korupce, babišovská manipulace, nestatečnost novinářů, milenky a kmotři, to vše jsou jen epizody a epizodní role mnohem širšího a vážnějšího příběhu polistopadové cesty národa.

Prvotní příčinou našich bolestí není nic jiného než přerušení a likvidace demokratických tradic. Český národ upadl po válce do umrtvující diktatury zaostalého východního impéria. Likvidace soukromého majetku, individuální svobody a celé přirozené struktury společnosti vytvořila oslabenou a zmanipulovanou společnost. Dodnes jsme se z toho nevzpamatovali. Naše demokratické instituce jsou křehké, podnikatelská vrstva i střední třída jsou slabé. Magnetismus moci směřuje k pár silným hráčům.

Oligarchie nastává tam, kde chybí silná střední vrstva, bohatá struktura občanské společnosti, silné demokratické strany a kde se ze zvyku nadřazuje právo silnějšího. Dříve totalitní společnosti jsou přirozeně náchylné k oligarchii.

Oligarcha není totéž co podnikatel. Podnikatel se soustředí na jedno či dvě odvětví ekonomiky a usiluje o zisk. Oligarcha usiluje o rozpínání mocenského vlivu a nabourává křehké a nevyvinuté mechanismy svobodné společnosti tím, že ovládá média, část politické scény, usiluje o vliv na justici. Oligarchie je totalitářské embryo, které roste uvnitř organismu slabé společnosti. Je to vetřelec, proti němuž nemá společnost dostatek protilátek.

Jak to bylo s vinou pravice

Takřka ve všech diskuzích o příčinách současného babišismu se objevují hořké výčitky vůči bývalým vládám pravice, které prý ostře rozdělily společnost, způsobily ohromnou lidovou frustraci z ekonomické nejistoty a zejména diskreditovaly demokratický režim vysokou mírou korupce. Uvedené výtky na adresu pravice jsou vážné. Se všemi je ovšem také třeba polemizovat. Protože Babiš chce vykreslit pravicové strany jako pachatele na lavici obžalovaných. Tomu je třeba se postavit. Tak především:

1. Lidovou frustraci způsobila v letech 2011 až 2012 ekonomická recese, která k nám dorazila ze zahraničí. Pravicové strany čelily této situaci zodpovědnou rozpočtovou politikou, nicméně s mimořádně neschopnou komunikací svých cílů. Nezvládly provést národ zhoršenými ekonomickými podmínkami tak, aby lidé cítili naději a smysluplné vedení. Chování prezidenta Václava Klause i obou vládních pravicových stran bylo přitom plné zloby a vzájemných podrazů. Byl to strašný pohled a důsledky sklízíme dosud.
2. Lidová frustrace, která nás nyní dovedla až k babišismu, eskalovala v letech 2012 a 2013 kvůli obecnému pocitu rozsáhlé korupce. Je třeba zdůraznit, že neexistují vůbec žádná ověřitelná data o skutečné míře korupčního chování. Existují jen a pouze měření pocitů. Korupce tu nepochybně byla a je. Ale antikorupční hnutí nebojují s korupcí. Bojují jen a výlučně o svoji moc a lidový pocit všeobecné korupce účelově posílily.

Antikorupční hnutí jako výtah k moci

Dojem, že se „všude hodně krade“, se opíral o skutečně děsivé zvěsti kupříkladu z pražského magistrátu a z mnoha úrovní veřejné správy. Drahá auta pražských radních, z nichž si někteří obouvali boty z krokodýlí kůže, musela přinést své kyselé ovoce.

Na vybičování všelidového znechucení a hysterie se pak podepsala celá dlouhá řada falešných mesiášů, jako byl Vít Bárta, Miloš Zeman, Tomio Okamura či Karel Janeček. Všichni se přiživili na boji s korupcí.

Absolutním vítězem antikorupční revoluce se však stal oligarcha Andrej Babiš, což je při jeho minulosti, známých podnikatelských metodách a hlavně štědrém opečovávání různých politiků, jako byl třeba Stanislav Gross či Ivan Langer, naprostým vrcholem absurdity.

Útok Šlachty a Ištvána na stabilitu státu

Zásadní korupční kauzy, které rozhýbaly veřejnost, nebyly ve značné míře uspokojivě uzavřeny. Ta hlavní kauza, která byla spojená s premiérovou přítelkyní Janou Nagyovou, dnes Nečasovou, skončila v zásadě naprostou blamáží policie a státního zastupitelství. Za normálních podmínek fungujícího právního řádu by se zodpovědní lidé, tedy šéf speciální policejní jednotky plukovník Šlachta a olomoucký státní zástupce Ištván, museli ze svého tehdejšího postupu tvrdě zodpovídat a nejspíš by sami čelili trestnímu stíhání. Zneužili zjevně pravomoci veřejných činitelů a svrhli naprosto nepřiměřeným policejním zásahem a neodůvodněnými veřejnými výroky o propojení politiky a organizovaného zločinu legální vládu.

Tato vláda byla sice velmi nepopulární, příběh premiérovy milenky byl politicky i morálně neudržitelný, ale nesmírně teatrální kriminalizace celého prostředí premiéra Petra Nečase a špiček ODS byla faktickým útokem na bezpečnost státu a na férovou politickou soutěž.

Otřesnou a nezodpovědnou roli sehrála v celém případu i populisticky zaměřená média, a to včetně těch takzvaně intelektuálních, jako je Respekt. Nejprve si vůbec nekladla otázku, zda je natolik teatrální postup represivních složek správný, natož aby nazřela, že celá hysterie je hluboce nespravedlivá vůči Petru Nečasovi. Jakkoli zjevně nebyl velkým vůdcem, jakého demokratická pravice potřebovala, tak zároveň fungoval v mnoha zásadních ohledech jako prozápadní a demokratický politik. Jistě že selhal, ale míra jeho zostuzení je naprosto účelová a nespravedlivá.

Přiměřenost je v právním a demokratickém prostředí naprosto zásadním principem. Policie a státní zástupci nemají co hrát divadlo pro média a vykreslovat v dramatických prohlášeních spiknutí mafie, když k ničemu takovému není důvod. Tento princip přiměřenosti tu byl flagrantně porušen. A následná hysterie vynesla Andreje Babiše.

Od budování komunismu k budování kapitalismu

Naše polistopadová demokracie měla velmi mělké kořeny. Nemohlo tomu být jinak. Když se nám v listopadu 1989 přihodila v důsledku pádu sovětského impéria naše nová svoboda, tak jsme nevěděli, jak s ní naložit. Díky mezinárodnímu kontextu jsme formálně obnovili demokracii. Ovšem bez demokratických tradic a bez silných demokratických stran. Protože demokracie byla pro většinu Čechů příliš neurčitým pojmem. Proto bylo tak jednoduché po vládě jedné strany Čechům nabulíkovat, že politické strany jsou špatné a že se v nich nemají angažovat. To ohrozilo demokracii asi ze všeho nejvíce a z této antidemokratické lži o špatných stranách těží Babiš dosud. Tato křehkost demokracie je podstatnějším problémem než všichni kmotři dohromady.

Češi měli po Listopadu na prvním místě budovat demokratické strany a tím i pluralitu a silný parlamentní systém. Místo toho budovali kapitalismus a řešili skoro výlučně ekonomiku. Jako by v nové ekonomické soutěži mohli všichni dohromady naráz vyhrát. Navíc bez podnikatelské tradice, etiky a pravidel.

Nejde o to, někoho pranýřovat. Ale jde o to, abychom si uvědomili, že zaměňování dílčích ekonomických doktrín s celkovým demokratickým konceptem je principiálně chybné. Už proto, že zastánci volného trhu jako středověká církev exkomunikovali pak z demokracie každého, kdo měl vůči této dílčí koncepci výhrady. Část levice na tuto svoji exkomunikaci z polistopadového režimu pod dojmem touhy chudých lidí po socialistických jistotách přistoupila, a chovala se tudíž jako antirežimní síla.

Nesmyslný fanatismus části někdejší české pravice nás dovedl až do oligarchie. Ruku v ruce s antireformní a polokomunistickou rétorikou levice. Místo pluralitní demokracie, jež se opírá o silné a ideově zakotvené strany, jsme budovali kapitalismus. A vybudovali jsme omylem oligarchii.

Kapitalismus je absurdní pojem

Řekněme si rovnou, že slovo „kapitalismus“ je ve své podstatě perverzní. Je to pojmenování jednoho z mnoha aspektů přirozeného stavu společnosti, ovšem zastaralou a pokřivenou optikou marxismu-leninismu, který nesmyslně vyzdvihuje jeden, byť významný výsek společenského života a dělá z něj hybnou sílu. Je to podobný nesmysl jako Freudův názor, že za vším je sex.

Pojem „kapitalismus“ byl zaveden marxistickou teorií jako negativní označení pro tržní hospodářství a zabýval se zejména výrobou. Definice říká, že výrobní prostředky jsou v kapitalismu v soukromém vlastnictví a využívají se k dosažení zisku. Extremistická ideologie komunismu postavila všechno, co je normální a přirozené, mimo zákon. Společnost se rozdělila na jednolitou masu pracujících a na třídní nepřátele. Nikomu nepatřilo nic, ze společnosti zmizela základní motivace pro práci. Instinkty hospodáře, který se zodpovědně stará o svůj majetek, vymizely a ekonomická síla socialismu, postavená na nařizování a donucování, rapidně zaostávala za tzv. kapitalistickými zeměmi.

Ty naopak zaznamenávaly úžasný vzestup. Obchodní domy na Západě překypovaly rozmanitou nabídkou zboží. Lidé v socialismu stále častěji o tomto luxusu slýchávali, vyprávěli si o něm a toužili po něm.

To byl výchozí stav. Zaostalé, chudé Československo a další země východního bloku stály tváří v tvář bohatým západním zemím. A lidé z Východu toužili po zboží ze Západu.

Češi po roce 1989 toužili mnohem více po kapitalismu než po demokracii. Líbila se jim demokratizace, ale už si nepamatovali, jak funguje zastupitelská demokracie. Toužili spíše po vedlejším produktu svobodné společnosti, kterou je za příznivých okolností blahobyt. Ten je jistě důležitý, ale když stojí na prvním místě veškerého společenského směřování, pak je tato společnost nutně nestabilní a vnitřně nesoudržná. I malá recese pak otřese politickým systémem a ohrozí svobodu.

To, že jsme tady jen málo budovali demokracii a mnohem více kapitalismus, to nelze vyčítat celému národu, ale lze to vyčítat jeho vůdcům a společenské elitě. Po politicky zmateném Václavu Havlovi, kterému ovšem vděčíme za prozápadní cestu národa v politickém smyslu, přišel Václav Klaus, který jako první řekl lidem, že je třeba se vrátit ke kapitalismu. Což se také jevilo jako cesta na Západ, ale v mnohem hmatatelnější rovině. Klaus přitom politické struktury Západu vždy spíše znevažoval.

Václav Klaus hlásal, že každý nese zodpovědnost hlavně sám za sebe a že lidé, kteří dosahují vyšších zisků slouží společnosti, protože zařizují lidem práci a příjmy a šíří blahobyt. To způsobilo obrovské nadšení a Klaus se stal hegemonem české politické scény. Proběhlo něco jako celonárodní školení v návratu k tržnímu hospodářství. Vidina luxusu se začala přibližovat. Demokracie se vezla jen jaksi samopohybem.

Otisk osobnosti Václava Klause na polistopadovém vývoji je nesmírně hluboký a je třeba říci, že není ve všem všudy špatný. Obnova politického stranictví byla prvním pozitivním přínosem, jen ji chápal jako doprovodný jev zavádění tržní ekonomiky, jako nástroj k dosažení ekonomických reforem.

Pak to jsou zcela konkrétní kroky, které fakticky vedly k ekonomickému rozvoji země. Dal kupříkladu zemi měnovou stabilitu a prosadil privatizaci. Lidé začali mít pocit, že už začíná blahobytný kapitalismus. Pak ale začaly problémy, které musely přijít. Stále větší část národa se musela dívat na to, jak pár vyvolených, kteří měli na startovní čáře zřetelný náskok, začíná ovládat scénu. Ekonomická reforma se technicky víceméně povedla, ale zcela zbankrotovala ideově a politicky. To je důsledek nadřazování budování kapitalismu nad budováním demokracie. A také důsledek připuštění komunistické nomenklatury k velkému byznysu.

Přímá cesta od kapitalismu k oligarchii

Ideologie Václava Klause, která opanovala českou společnost, by nebyla tak nebezpečná, kdyby měla stejně silnou demokratickou protiváhu. Havel byl však na Klause slabý, jeho demokratické povědomí bylo výrazně intelektuálské, nemělo praktickou rovinu. Havlovská intelektuální elita dávala navíc najevo obyčejným lidem svoji celkovou nadřazenost. Místo toho, aby národ politicky vedla, stavěla se do falešné morální opozice vůči konzumní kultuře většiny. Tím vyklidila pole pragmatikům a vekslácké podnikatelské kultuře.

Obnova kapitalismu vytvořila fanatickou atmosféru, kdy na jedné straně stály síly kapitalismu falešně zaměňovaného s ryzí demokracií a na druhé straně stály síly kryptokomunismu (což bylo zčásti navíc pravda). Tragické je, že na straně „demokracie a kapitalismu“ stála část komunistické nomenklatury.

Pokusy vybudovat politický střed, ať už zprava od někdejší ODA a Unie svobody, či zleva od středové části sociální demokracie, působily jen jako kverulantství a selhaly. Politický vůdce liberálního středu se tu nenašel, protože populistické a vyhraněné slogany se nesly éterem mnohem lépe. Třeba opakovaná mobilizace ODS proti komunistům.

Logika třídního boje pravice s levicí zaplavila celou společnost. Místo toho abychom se shodli na demokracii, bojovali jsme tu o kapitalismus. Tím jsme projevili mnohem větší uvíznutí ve stereotypech mentality režimu KSČ, než jsme si sami uvědomovali.

Klaus razil ideologii, že třetí cestou mezi kapitalismem a komunismem je polokomunismus, a zásadně ho odmítal. Nemáme tu ovšem už dávno výběr mezi kapitalismem a komunismem. Máme tady na výběr mezi plně svobodnou a pluralitní společností na jedné straně a na druhé straně s oligarchií a putinovským autoritářstvím, které potlačuje svobody. Oligarchové a autoritáři si berou občas něco z populistické ideologie extrémní levice a jindy zase něco z fašismu. Ale Babiš vymyslel tu nejgeniálnější cestu, která mnoha Čechům imponuje: Nezastává vůbec nic. Ohledně idejí, programu a zahraničně politické orientace státu si ostentativně vůbec nic nemyslí. Hodnotově zmatená a pustá společnost tento intelektuální „výkon“ Andreje Babiše oceňuje.

Zrod oligarchie

Moment, kdy se z kapitalismu stává oligarchie nastává tehdy, kdy se dovrší marxisticky popsaný proces, že kumulovaný kapitál ovládne společnost, a to i díky ideologii ultraliberálního fanatismu, který brojí proti jakékoli regulační brzdě takové moci. Ekonomika pak stojí na kapitalistických monopolech, oligopolech a kartelech, které postupně ovládají stále větší části společnosti a z čistě ekonomické roviny přesahují stále více do politiky a do médií. Jako bychom tu budovali kapitalismus podle učebnic z VUML. A není divu, že nomenklaturní komunistický šíbr je právě v takovém druhu kapitalismu králem.

Postkomunistické společnosti jsou velice náchylné k nástupu oligarchie, protože jim chybí bohatá a rozmanitá struktura společnosti. Ta je po dlouhých letech totalitní vlády zničená, zákony jsou nedokonalé, střední vrstva se nedokázala etablovat, politické strany, spolky a církve jsou slabé, odbory zdiskreditované a divoký kapitalismus v takovém prostředí nemůže vést k ničemu jinému než k oligarchii, tedy vládě těch, kteří měli kdysi na startovní čáře zásadní náskok. Třeba tím, že patřili k někdejší nomenklatuře a často rovnou k StB. Vinu za budování oligarchie má pravice i levice. Proto by nás měly také společně tohoto „dárečku“ zbavit.

Jak porazit oligarchii? Návrat plurality a sebevědomí

Oligarchii lze postupně přemoci jedině návratem k pravému smyslu odstranění komunismu.

Komunismu jsme se nezbavovali proto, abychom budovali kapitalismus, nýbrž proto, abychom byli svobodnými lidmi. Proto je ustavení pluralitní demokratické společnosti podstatnější než zavádění volného trhu, jakkoli s ním souvisí.

Musíme se vrátit na začátek. K vědomé práci na obnově pluralitní a svobodné společnosti.

O co tedy jde, jestliže chceme porazit oligarchii:

Jde hlavně o to, aby žádný, ani ten nejbohatší člověk neměl vyšší míru práv než jiný občan.

Nikdo, ani Kellner, ani Babiš, ani Chrenek si nesmí myslet, že si mohou všechno dovolit a že pro ně platí jiná pravidla.

Jestliže z ekonomické moci plynou vyšší možnosti politického vlivu, tak musí být pod důslednou společenskou kontrolou. To předpokládá statečné a sebevědomé novináře. Statečné a sebevědomé manažery médií, kteří pochopí svoji mimořádnou zodpovědnost v této době.

Jde také o to, aby strany demokratické pravice a demokratické levice, které shodně vidí budoucnost českého národa v rodině demokratických západních zemí, uznaly společný zájem na překonání oligarchie i východní buranizace české společnosti tím, že budou spolupracovat a utvářet široké koalice za cílem vytlačení antidemokratických predátorů ze hry. Takové koalice se nejprve mohou setkat u zákonů, jež oligarchům znemožní kumulaci moci.

Jde o to, abychom rehabilitovali, obnovili a posílili demokratické strany. Abychom už nedovolili jejich permanentní účelovou diskreditaci a marginalizaci.

Jde o to, abychom se angažovali se v občanských hnutích na obranu západní orientace země proti ruskému autoritářství a proputinovské manipulaci, jež u nás vzrůstá.

Jde o to, aby byl překonán antagonismus mezi zastánci pravice a levice. Je třeba vidět zcela jiné antagonismy, které jsou skutečně vážné: Mezi pluralitní společností západního typu a oligarchií východního typu. Antagonismus mezi plně svobodnou společností a mezi společností manipulovanou a znásilňovanou autoritáři, mocnými oligarchy a jejich marketingem.

Jde tu o to, abychom dokázali odmítnout spolupráci s oligarchií i tehdy, když nám to přináší osobní nejistotu a rizika. Jde o to umět oligarchovi říci do očí: „Sire, běžte do háje. Já s vámi nehraju.“

Jde tu prostě o občanské sebevědomí, které se nevztahuje jen na Andreje Babiše. Vztahuje se na každého oligarchu, který si myslí, že nás bude řídit jako loutky. Jednejme s oligarchy jako rovný s rovným. Tím nejvíce podpoříme svobodnou společnost.

Pavel Šafr / Svobodné fórum