Ozbrojeneslozky.cz - Zejména generace narozené po roce 1990 se vyznačují charakteristikami, která z nich činí jehňata na louce obklopené vlky. Jde o lpění na pohodlí, zhýčkanost a změkčilost. Iracionalitu z lenosti studovat a přemýšlet. Hodnotovou neukotvenost, spíše pocitovost než cit. Pohrdání občanskými povinnostmi a naopak činění gest "globální" zodpovědnosti. A v neposlední řadě závislost na moderních technologiích a ztrátu řady tradičních dovedností.

1. Zhýčkanost a změkčilost

Zaznělo to v jednom z předchozích článků a můžeme se od toho odrazit: Dnešní (západní) mládež se těžko vyrovnává s čímkoli negativním, včetně toho, že se s ní na facebooku někdo odmítne přátelit. To není domněnka, tomuto jevu se věnují přední sociologové a psychologové a dokládají jej na datech rozsáhlých výzkumů. Jde o nechuť nebo dokonce neschopnost snášet sebemenší nepohodlí, ať fyzické či psychické. Jako by se jednotlivé stupně Maslowovy pyramidy potřeb shlukly do jedné – osobního komfortu.

Většina z tzv. generace Y (narozeni do r. 1995) a zejména Z (a čím víc na západ, tak i ti starší z generace X) se musí nacházet v optimální teplotě, nasycenosti, dostatečně rychle připojena na internet a trendy oblečena, aby byla vůbec schopna nějaké elementární existence. Na tyto „cíti“ nesmí být kladeny nepříjemné požadavky (třeba školní a pracovní), vyžadují a očekávají ochranu od všeho nepříjemného a zlého (proto facebook maže fotografie zachycující násilí). Tím jsou ovšem zcela odtrženi od reality, což dál posiluje jejich nerealistická očekávání a přecitlivělost, a tudíž oslabuje schopnost snést diskomfort a adaptovat se na méně příznivé podmínky.

Přitom se zdá, že dnešní děti, aspoň do určitého věku, se projevují stejně jako jejich vrstevníci před sto lety. Do nějakých cca osmi let se stejně dobře vyrovnají se smrtí babičky jako s ledovou vodou v bazénu, kde se koupají až do promodrání. Dovolenou strávenou ve stanu kontra v pětihvězdičkovém hotelu hodnotí stejně kvalitně. Atp. Dříve či později u nich ale přírodní přirozenost končí převálcována technologickými výdobytky, stádností kolektivu a především rodičovskou výchovou. Ta již dříve problematizovaný model laissez fair rozšířila do podoby „ať si dělá, co chce/ cokoli udělá špatně, si pro sebe zdůvodním a jeho omluvím/ k absolvování školy stačí čtyřky/ hlavně jej do ničeho nenutit a nevystavit nepříjemnostem.“ Je neuvěřitelné, že některé státy (jako Norsko) tento model přivedly k dokonalosti, když z něj učinily normu vymahatelnou sociálkou.

2. Iracionalita

Aby se člověk plně a správně socializoval, je třeba, aby dokázal ve svém životě sladit či alespoň vyvážit rozum a cit. Řadě lidí jednodušších, ovšem nejmladším generacím již téměř nezávisle na vzdělání, činí zásadní problém racionální uvažování, tak jak jej definovali světoví myslitelé 17. a 18. století. Bez ohledu na to, zda přikládali větší váhu empirismu nebo racionalismu (jejich syntézu provedl až Kant). To prvé se týká zkušenostního poznání. Jak známo, chybami se člověk učí, a co tě nezabije, to tě posílí. Jenže dnes jsou západní občané od zažití negativních zkušeností chráněni.

To druhé se týká rozumu, přičemž Spinoza trefně definoval tři stupně poznání: z doslechu / z neurčité zkušenosti / a právě z rozumu, tj. poznání pravé, vzniklé z podstaty, vytvořením názoru. Co dnes většina lidí uvozuje jako „podle mého názoru“ či „já si myslím“ ve skutečnosti spadá do prvních dvou kategorií, jakési dojmologie. Ke skutečnému názoru je třeba dojít přes analýzu zvažovaného jevu, zpochybňování jeho částí a kritické zhodnocení. Teprve na základě tohoto procesu pak také dokážeme podložit názor argumenty, de facto vysvětlit, jak jsme k němu dospěli. Toho je na internetových diskusích schopen sotva jeden ze sta. Ti ostatní totiž nepřemýšlí, myšlení bolí, je to námaha, je to nepříjemné…

Zjednodušení myšlení, ba dokonce oproštění se od něj, souvisí s pohodlností. Většina lidí je jednak líná věnovat čas studiu jevu, o němž si chtějí(?) něco myslet, především se ale bojí, že v průběhu narazí na poznatky, které do jejich původní představy a pocitu nezapadají, popř. neodpovídají dojmům nejbližšího sociálního okolí, takže za jejich prosazování by hrozilo vyloučení ze skupiny. Tento jev se označuje jako kognitivní disonance (poznávací nesoulad). Tím se ostatně vysvětluje, proč putinovec čerpá informace z webů placených Kremlem, aby se ve svém bludu ještě více utvrdil, proč má nácek tendenci popírat Holocaust a vyhýbá se exkurzi do Osvětimi jako čert kříži atd.   

3. Hodnotová neukotvenost

Nejedná-li člověk racionálně, jedná tedy iracionálně. Vítězí pocity. Což není nutně totéž, co cit – jako jsou názory degradovány na dojmy, tak cit je degradován na pocit. Generace Y a Z se orientují v rozsahu „To se mi líbí“ anebo? Nic, co se mi nelíbí, nevidím, neslyším, nemluvím. Nepříjemný pocit je třeba vytěsnit, nikoli se zabývat jeho příčinou a jejím řešením. Léčba je pouze symptomatická, povrchní. Je vám nepříjemné vidět uprchlíky na maďarských hranicích? Fajn, vyrazíte tam na víkend a v místě, které znáte z televizních zpráv, jim rozdáte vodu a ovoce. Jednu rodinu kousek popovezete smáčklou na zadních sedadlech. A dál? Cítíte se dobře. Jako Moláček si to pověsíte na zeď. Bezesporu si myslí, že tím napomohl k řešení – smutnou realitou je, že tím vyřešil jen své psychické nepohodlí.

Mizí hodnoty a s nimi ukotvenost dnešního člověka. Je to, jako když budete sledovat řeku z jednoho břehu a uvidíte, že teče zleva doprava. Nejste-li ukotveni a necháte se proudem unést na druhý břeh, dost možná to ani nepostřehnete, budete s vervou tvrdit, že řeka teče zprava doleva. Vše je otázkou perspektivy a tu je žádoucí si podržet a uvědomovat. Opak vede ke zmatenosti, z níž pokračuje cesta relativizaci: Je to žluté i modré, resp. nijaké. Byl Hitler padouch nebo hrdina? Byli bratři Mašínové padouchy nebo hrdiny? Jsou migranti bezpečnostní hrozbou nebo darem z nebes? Odkud kráčíš, člověče, a kam?

Tradiční hodnoty jsou bagatelizovány, vysmívány, ba rovnou zatracovány. Aniž by je nahradily nové. Ty původní se utvářely v průběhu staletí. Nové snadné rychlé recepty jsou laciné jako ty od Ládi Hrušky. Husovo přikázání „žij v pravdě, mluv pravdu…“ se proměnilo v „mluv politicky korektně a pokud možno tak i mysli.“ Desítky tisíc našich předků padly při obraně Evropy proti muslimským ofenzivám – proboha, to byli hlupáci, že neobjevili multikulturalismus a světový mír! „Pro boha?“ Jakého? Musíme být humanisty, ale jaksi se zapomíná, že k této ctnosti nabádal Ježíš, v praxi vedl vynález knihtisku, rozšíření gramotnosti a zrod občanské společnosti. Ta dochází do stadia, kdy nevěří, nečte, o politiku se nezajímá – jen tím humanismem se zaklíná, sic neschopna jeho definice.

4. Nezodpovědnost

Zodpovídat se… komu, čemu. Jakoby leckomu nebylo nic svaté. Vyjma sama sebe, což ovšem v praxi znamená zodpovědnost vůči vlastnímu komfortu. Ovšem postarat se sám o sebe, toho kvůli státnímu paternalismu už západní občanstvo také není zdaleka schopno. Rostoucí očekávání si vynucují expanzi občanských práv a záměnu s právy lidskými. Tak se v Německu stalo lidským právem imigrantů bezplatné bydlení a kapesné až 400 euro měsíčně. Podle Merkelové je třeba standard v Evropě sjednotit, zatímco u nás na něj nedosahuje jediný důchodce. To i komunisté proklamovali ve svém sociálním programu, že kdo nepracuje, ať nejí – evidentně k socialismu vedl jiný recept. Dnes se zdá, že v Listině práv a svobod je ukotveno především právo na pohodlí a svoboda dělat cokoli.

Jenže nemůže být svobody bez zodpovědnosti. Zodpovědnosti přispívat ze všech sil k zachování a rozvoji systému, který garantuje svobodu právě toto činit. Willi Brandt: „Demokracie nesmí jít tak daleko, aby se v rodině hlasovalo, kdo je otec.“ Benjamin Franklin: „Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně hlasování odmítne.“ Charles de Gaulle: „Demokracie je zákonnost, přísné dodržování zákonů jak mocenskými orgány a organizacemi, tak i všemi občany.“ Michail Sergejevič Gorbačov: „Demokracie bez veřejné informovanosti neexistuje a existovat nemůže.“ Winston Churchill: „Dějiny učí, že demokracie bez hodnot se snadno promění ve zjevnou nebo kamuflovanou totalitu.“

Je tedy non-sense tvrdit, že vaším nezadatelným právem je svoboda, současně však odmítat se na jejím zachování podílet. Výstižnou ukázkou této zvlčilosti byla hysterie kolem záměru obnovit vojenské odvody (což je úkon administrativní, nešlo zdaleka o znovuzavedení povinné vojenské služby). Jiný příklad - není správné pomáhat imigrantům, kteří svoji svobodu uplatňují ilegálním přechodem hranic a nezaslouženým pobíráním německých sociálních dávek, namísto bojem a budováním lepšího místa pro život tam, kde jsou doma. Kam se vytratila zodpovědnost, jejich i naše?

Absenci pravé zodpovědnosti za sebe, svou rodinu, místní i národní pospolitost, maskují zodpovědnosti jiné. Zejména ta za globální klima. Jezděte na kole a v MHD místo autem a naši potomci ještě za 200 let budou schopni žít tak jako my, aniž by se i v Praze brodili po kolena v oceánu. Vážně? Budou žít na souši, za to v chalífátu. To nevadí, to je rovnocenné. Všechny kultury, právní a vládní systémy od nich odvozené, jsou přeci stejně hodnotné. Všichni lidé jsou stejně hodnotní. Hodní jako zlí.

Všichni broučci a syslové jsou také stejně hodnotní jako lidé, proto je v pořádku nechat obyvatele řady obcí dusit se automobilovým kouřem, než vyasfaltovat kus louky… Vzdor korektnosti, vznešeným globální cílům, proklamovanému humanismu a rovnosti, ti lidé, zejména mladí lidé, kteří takto uvažují, si vydávají za hodnotnější, než lidské kreatury, které jejich usilování o všeobecné planetární dobro zpochybňují. Veskrze jde o hodnotovou plochost, nikoli její opak. Myšlení, pardon, cítění, sorry, vlastně „dojmění“ je černobílé. Vše, co je barevné, patří do přihrádky galaktické temnoty. Dělení my – světlo, a oni – Temná strana Síly. V tom případě ať žije Darth Vader.

5. Závislost na technologii

Vítězí zjednodušení, a to ve všech myslitelných oblastech. Zmínili jsme již zjednodušení myšlení a hodnot. Ale zjednodušení proniká všude jako rakovina, do docela banálních záležitostí. Projevuje se třeba i nahrazováním výuky psacího písma Comenia Scriptem, Pohlreichovou mantrou „odlehčete svíčkovou“ a rojením nepřeberného množství mobilních aplikací. (Jedinou výjimkou jsou snad jen ministři financí – zaklínají se zjednodušením daňového přiznání, leč statečně činí správu daní stále složitější.) Vše je hnáno snahou ulehčit si práci, aby měl člověk více volného času. V tom případě se ptám: Kde je? Jak to, že ještě nepracujeme jen od pondělí do čtvrtku?

Skutečnost je zřejmě taková, že všechny ty moderní technologie fungují na stejném principu jako cigarety, Coca Cola a jídlo v McDonalds – obsahují příměsi, které vás nutí poručit si další porci. A také komplementy, což v ekonomické teorii znamená, že ze spotřeby jednoho statku vyplývá spotřeba jiného. Když si koupíte auto, musíte si kupovat také benzín, servisní služby a pojištění. Rozšiřuje se tak portfolio produktů a služeb, na nichž jsme závislí. Smartphony by byly samy o sobě k ničemu, kdybyste do nich nestáhli aplikace a aktualizace těch aplikací.

Kdyby ale šlo jen o to, že tento druh činnosti nám čas nepřidává, nýbrž bere, s každou další možností dělat něco navíc. Problém je rovněž v tom, že zapomínáme, jak to či ono udělat postaru, bez nejnovější technologie, offline. A generace Y a Z to ani nevědí, nezažily to. Možná se aspoň zvídavě někdo z jejich řad zeptá:

„Mami, jak jste si s tátou domlouvali rande, když nebyly mobily?“

„Na předcházející schůzce. Nebo jsme si zavolali z telefonní budky, případně od sousedů, kteří byli v pořadníku před námi a už měli svoji linku.“

„A mami, jak jste si dali vědět, když do toho jednomu z vás něco přišlo a zdržel se?“

„Buď mohl od někud zavolat třeba do toho podniku, kde jsem čekala, a číšník mi to vyřídil. Nebo jsem čekala hodinu a pak šla domů.“

„Mami, jak ale mohl zavolat, dejme tomu z nějaké budky, když neměl mobil a v něm internet, aby si našel číslo do toho podniku?“

„V té budce byl velký tlustý telefonní seznam. Nebo šlo o podnik, kde jsme se scházeli často, takže si tatínek číslo pamatoval.“

…

Nebo jiný příklad - opravdu už jen stateční se brání používání navigace. Když plánují cestu, podívají se na mapu (kromě online zvládají i papírovou, kterou vozí v autě, tzv. autoatlas), vypíší nebo zapamatují si klíčové a orientační body (projedu městy A, B, C a v D zahnu na třetí křižovatce doprava). Když v průběhu cesty zapomenou či ztratí orientaci (mimo ty, kdo ještě pořád vědí, že směřují na nějakou světovou stranu, což lze učit podle slunce), jsou schopni zeptat se kolemjdoucích. Tyto přirozené elementární schopnosti dávno ztratili ti, kdo naslouchají pokynům „Za sto metrů odboč vpravo.“  Končí to vjetím, v lepším případě, do pole, v horším do vrat něčí stodoly, tupým a bezradným uvíznutím v dopravních zácpách atd.

Mnohé moderní technologie nás tedy nejen připravují o čas, ale také o dovednosti, které jsou důležité, ba podmínkou k přežití. Jednoduchou věc vyřizujeme s kolegou (mnohdy sedícím ve vedlejší kanceláři) výměnou e-mailů několik dní, ačkoli ústně by se vyřešily v řádu minut. Závislost na technice, u některých jedinců patologická jako závislost na drogách, lidi také odcizuje. Zkratkovité komentování na facebooku a ještě kratší tweetování neučí stručnosti a věcnosti, jak se tvůrci těchto sítí alibisticky vymlouvají, nýbrž plochosti a zkratkovitosti, černobílosti a afektovanosti, v souhrnu zaostávání komunikačních schopností. Stejně tak vygooglovat neznamená vědět a myslet. Kdyby ano, mohla by povinná školní docházka končit druhou třídou, kdy se člověk naučí číst. Mnohým by to jistě vyhovovalo.

Vraťme se ale ještě k odcizení v důsledku rozvíjení technologií. O porážku naší živočišné potravy se postarají jatka, o její zpracování do úhledných kousků a kousíčků masokombináty. A i v nich už spíše stroje než řezníci. Zřejmě již většina tuzemské populace by měla problém, nejen neznalost, porazit a naporcovat prase, natož králíčka. Většina výsledné produkty pořád ještě sní, ale v generacích Y a Z přibývá morálních vegetariánů. V krizové situaci by hodně z nich pomřelo hladem, ať už by si neuměli nic ulovit a připravit k snědku, nebo nebyli psychicky schopni se o to ani pokusit. O tom, že technické zabíjení nepřítele – stisknutím tlačítka k odpálení rakety, drží západní armády bojeschopné, ani nemluvě. I tak se piloti amerických dronů potýkají s psychickými problémy. Do boje povolaní civilisté z generace Z tváří tvář nepříteli po skluzu do stejného zákopu by sotva tasili nůž.

Důsledky

Předcházející rozvaha, jistě ne zdaleka vyčerpávající, vede k závěru, jenž byl deklarován v názvu tohoto článku. Naše civilizace, ta západní, severo-atlantická, západní, křesťanská… – jakkoli chcete, zejména pak její evropská část, se nachází ve stadiu naprosté nepoužitelnosti a bezbrannosti. A také bezradnosti, proti níž bojuje, zacyklena a polapena v sérii vlastních omylů, utvrzováním sebe samé v opaku. Ztratila schopnost sebereflexe. A přes zjevnou popularitu dalajlámy se vzpírá jeho proslulému doporučení: „Jakmile zjistíte, že jste učinili chybu, konejte kroky k její nápravě.“ Chyby jsou re-definovány na ne-chyby, leckdy na ctnost a stále opakovanou humanitu. Z „chybovat je lidské“ se stalo „chyby jsou lidskost“, za lidskost se nemusíte omlouvat, natož ji napravovat.

Očekávání, jež bývala vždy spojována s nastupující generací, se tentokrát nenaplňují. Proklamované zásluhy euro-politiků druhé poloviny 20. století, že totiž ušetřili generace (W), X, Y, Z válečných konfliktů, a od X je navíc i vyprostili z bipolárního rozdělení světa (Studené války), dopřáli jim volnost a blahobyt, se ukazují kontraproduktivní. Svým ochranářským přístupem vychovali mrzáčky po stránce psychologické i fyzické. Za to v bláhové nevědomosti, v níž mír, bezlimitní svobodu a blahobyt pokládají za samozřejmé.  A k bezbřehé sebestřednosti a aroganci, jež je vedou k absolutnímu nezájmu o zodpovědné podílení se na budování společnosti. Slovo „zodpovědné“ je třeba podtrhnout, protože euro-mamánci se zhusta cítí povoláni v rámci uspokojování svých potřeb přispívat k nastolování dobra všehomíra, a to totalitními metodami, jež sami právě nepoznali.

Nejdále v tomto směru došlo Německo. Je zřejmé, že program 4D se zvrhl někam úplně jinam. Z demilitarizace, denacifikace, demokratizace a demonopolizace se zrodilo něco úplně jiného, než bylo zamýšleno. Dnes by Německo potřebovalo desocializaci, demultikulturizaci, dekorektivizaci a detabuizaci řady důležitých společenských témat. Bez toho není důvod, aby k němu zbytek Evropy vzhlížel a následoval jej.

Že jsou výše popsané jevy podmíněny prostředím a nemusí jít nutně o nezastavitelný trend, jenž s dalšími generacemi povede k nevyhnutelnému pádu evropské civilizace, ostatně svědčí docela jiný národ. Podívejte se na Izrael, na jeho mládež. I kdyby ve všech jiných ohledech již byla zvlčilá, zpohodlnělá, na technice závislá, tak jedno vypustit nemůže – vojnu, v níž s velkou pravděpodobností zažije ostré operace. Z čehož se ovšem neplaší a nedezertuje, protože na občané rakety je uvyklá, na svůj národ je hrdá a dobře ví, že jej celý udržuje jen permanentní připravenost a ochota k boji.

Je to paradox – před pouhými sedmi dekádami Němci málem vyhubili Židy a ovládli celou Evropu. Dnes jsou z nich slaboši, kteří si vyšlapují na porážku, kdežto Židé jsou jediným životaschopným národem vyspělé civilizace.