Prohlášení ministra, že pracuje 16 hodin denně, nesvědčí o ničem jiném, než že je neschopný stihnout to, co má v pracovní době, že tedy je mentálně opožděný o 50 % a k tomu že je tak hloupý, že tuto skutečnost svěřuje všem. Máme tu prostě náhle hromadnou zprávu, že máme neschopné státní úředníky na ministerských postech. V zásadě – nic nového!

Vypráví se o profesoru Sullivanovi, který otočil směr psychoterapie od nimrání se ve vnitřku duše směrem k mezilidským vztahům, že jednou kolem oběda oslovil mladičkou kolegyni na svém pracovišti a zeptal se jí otcovsky (spíš dědečkovsky), zda už byla na obědě.

„Nemám čas, nemám čas,“ ševelila ta blběna, „musím se napřed postarat o pacienty.“ A čekala podrbání za ušima. Místo toho se dočkala hromu.

„Tohle mi řeknete ještě jednou a máte padáka! Doktor, který nemá čas postarat se řádně o sebe, neskýtá záruky, že se postará o své pacienty.“

Chápu, že když chamtivý premiér usilovně buduje své impérium pětadvacet hodin denně a říká tomu práce pro vlast, že se jeho vlezdoprdelkové chtějí přizpůsobit. Měli by si ale uvědomit, že státní úředník je ve funkci proto, že to zvládl, a nikoliv proto, že bude předvádět, jak se při své neschopnosti upracuje stylem nablblého koně Boxera z Animal Farm.

Blog Radkina Honzáka