První impulz k psaní knihy jsem dostal při jednom dálkovém letu do Ameriky, kdy nám v letadle pouštěli film a na začátku běželo varování, že se ve filmu mluví řečí dospělých. V knížce ten obrat používám jako popis vymoženosti, kterou mají emancipovaní, demokratičtí občané: schopnost vstoupit do veřejného prostoru a přitom obrazně řečeno nechat své rány, svá citlivá místa v šatně. Zdá se mi symptomatické, že spojení adult language v angličtině v sobě obsahuje něco neslušného, většinou sexuálního. V němčině pro to naopak vůbec žádné zvláštní slovo nemáme. Tedy dospělost je tu pořád ještě cosi samozřejmého, pozitivního. Když se řekne, chovej se jako dospělý, připomínáme tím tomu člověku, že je v jeho silách překonávat svoje vnitřní stavy, bojovat s vlastní náladovostí.

 

 

Ta propaganda zatím ještě pořád vychází z amerických a britských elit, ale už se v Evropě systematicky zabydluje – v médiích a různých prostředích, která se považují za liberální. I ve státech, které nikdy neměly kolonie v Africe ani černé otroky, jako je Rakousko, se vážně diskutuje o tom, jestli by se z čítanek nemělo ze starých textů odstranit slovo negr. Ještě důležitější se mi zdá být jakási institucionální souvislost, kterou tu máme stejně jako v Americe: každá regulace ve jménu nějaké senzitivní skupiny lidí dává moc novému kontrolnímu grémiu. Takzvaná boloňská reforma univerzit, prováděná údajně jménem těch, kdo nemají přístup ke vzdělání, vytvořila naprosto antiproduktivní aparát. V něm byrokrati vytvářejí evaluaci výzkumu a výuky, ačkoli ani jednomu nerozumějí. Formulují ukazatele, podle nichž mají univerzity fungovat. A samotná studia reglementují takovým způsobem, že pozornost a energie studentů se odhadem ze 70 procent vyčerpává na formalitách, místo aby se opravdu věnovali studiu. Kromě toho máme poradny pro senzitivní studenty všeho druhu, které jejich senzitivitu zpravidla naopak stupňují.

 

Fakt je, že jistá antiautoritářská výchova přispěla ke stavu, kdy dnes už dospělí lidé ani netuší, že své psychické stavy a nálady mohou nějak překonat, zvládnout. Důležitější mi ale připadá vznik těch parazitních byrokratických aparátů. Ty se většinou zakládaly s použitím zdánlivě emancipačních argumentů. Aparáty mají jednu zásadní strukturální funkci: ničí expertizu, produkují servilní průměr a dusí každou kritiku.

 

 

Tendence, které bych popsal heslem „slova vytvářejí opak reality“, a nositele oněch tendencí heslem „lidé žijí ze svých chyb“, to všechno se začalo vynořovat v 80. letech. Souběžně s úspornou politikou, již tehdy přijala většina vlád v Evropě. Infantilizaci významně pomohlo i to, že se velké společenské otázky odpolitizovaly ve prospěch moralizování. Moralizování vzniká, když kontrolní aparáty hovoří jménem slabých. Morálka vyžaduje jako protagonistu vždy nějaké úplné neviňátko. Jen nevinní a slabí se moralistům zdají být také dobří. Odtud ta záliba v dítěti a ve všem dětském.

 

 

Spojovací „I“ je zrovna jeden takový vynález lidí, kteří žijí ze svých starých chyb. Dá se to jen těžko napsat, a už vůbec ne vyslovit. Přitom minimální požadavek, když v jazyce zavádíte něco nového, by měl být, že to nové musí perfektně fungovat a musí to být lepší než to staré. Jinak novota zase zmizí. Ale protože tihle lidé o jazyku nic nevědí a protože pokračování problematického stavu jim zajišťuje živobytí, vždycky budou přicházet se špatnými návrhy. Mimochodem, spojovací „I“ už taky začíná mít sexistický nádech, údajně jsou jeho použitím vylučováni transsexuálové a queer lidé. Psychoanalyticky by se dalo říct, že tvorba politicky korektního jazyka je poháněna nemilosrdným superegem, které nemůže být nikdy uspokojeno a které každé, byť i dobře míněné řešení musí vzápětí potrestat jako zlo, které se nám už opět vynořilo. Viděno zvenku to všechno nepostrádá jistou komičnost. Mám dojem, že Česká republika, podobně jako třeba Slovinsko, si tu byla schopna uchovat určitou míru zdravého rozumu. Nezavádíte hned panicky každou blbost do praxe. Myslím, že to souvisí s tím, že se zrovnoprávněním muže a ženy – stejně jako se zrovnoprávněním homosexuálů – byly svého času socialistické země mnohem dál než kapitalistický Západ. Ten se dnes vytahuje, jako kdyby to všechno vynalezl on.