Peter Hahne, vystudovaný teolog, zástupce ředitele celostátní televize ZDF, moderátor a publicista, totiž nastavuje dnešní německé společnosti nepříliš přívětivé, nicméně o to potřebnější zrcadlo. Čtenář, který je alespoň trochu vnímavý, navíc brzy pochopí, že Hahneho zobecněná kritika se v mnoha ohledech týká většiny zemí západního civilizačního okruhu.

Kniha vykresluje německou societu jako „zbabělou společnost kompromisů“ případně „společnost žijící pro zábavu“, kde čím dál tím méně záleží na nějakém objektivním morálním řádu, cíli, nebo smyslu existence. A tak přes veškerý lesk neonů a blikající světla se jedná o společnost z valné části nešťastnou, dezorientovanou a odcizenou v mezilidských vztazích.

To vše se dle autora odráží také v negativním promítnutí do těch oblastí, v nichž bylo vždy Německo vnímáno jako jedna z nejvyspělejších zemí vůbec – preciznost, vzdělanost, umění, kultura.

Pro českého čtenáře tak může být šokující, když Hahne naprosto bez sentimentu ukazuje, že německá pečlivost a kulturnost patří z velké části minulosti : „na jednu stranu slyšíme nářky, že je příliš málo míst pro výcvik. Na druhou stranu, právě podniky nemohou oblíbené učební obory obsadit. Z 2000 žadatelů na 60 míst u berlínské Volksbank v dubnu 2004 se jich na tuto práci hodilo jen 40…nedostatky ve výchově, ve všeobecném vzdělání, dokonce i v základních početních dovednostech, v psaní a čtení…Naprosté okno při pokusu o rozhovor na témata, která jsou součástí všeobecného vzdělání, nebo se vztahují k aktuálním událostem.“

Stejně překvapivě pak působí popis Berlína jako hlavního města simulantů, kde se ročně odehraje až šedesát tisíc zbytečných návštěv u lékaře. Obzvláště pikantní je, že většinu těchto marodů netvoří senioři, ale mladí lidé.

Na pozadí těchto (a dalších) skutečností si Hahne klade otázku, zda takový trend vůbec může německá kultura přežít. Jak dlouho ještě může vydržet kultura pruských ctností, precizní německé práce a mnoha velikánů kulturního i filozofického života, když není nic, co by ji rozvíjelo. Chce- li někdo navazovat na kulturní odkaz, potřebuje znát jeho kořeny. Jestliže však typickým produktem zábavní společnosti je „kolísavý jedinec bez kořenů“, jsou pak možnosti a šance pro budoucnost o poznání zúženy.

Hahne v této souvislosti zmiňuje ne zrovna veselou příhodu z návštěvy USA : „Náhodou jsem vyslechl rozhovor mladého amerického páru. Mladík se vrátil z cesty po Německu a užasle říkal : „Němci ztratili svou kulturu.“

Pro autora, který chápe společnost v „burkovském“ duchu, tedy jako věčnou smlouvu mrtvých, živých a dosud nenarozených je výsledek logický – ztráta kořenů přirozeně vede ke ztrátě životních cílů.

Doprovodné jevy jako feminismus, vymírání populace nebo hodnotový relativismus dodávají sebevražedné spirále ještě větší rychlost.

Rizika spojená s takto nepříznivým vývojem navíc znásobuje početná menšina muslimských imigrantů a jejich potomků, z velké části pohlížející na hostitelskou zemi s určitou mírou averze. Tato menšina ovšem disponuje něčím, co se z německé společnosti vytrácí – vizí, vírou a odhodláním. Hahne v tomto bodě bije na poplach a vyzývá k neústupnosti vůči snahám islamizovat veřejný život v Německu. Velmi výstižně rovněž glosuje činnost nové levice, která je k muslimským „emancipačním požadavkům“ chápavě vstřícná, ale ke křesťanství se staví odtažitě až nepřátelsky.

Ani argumentace tolerancí zde u Hahneho neobstojí : „Když prohlásíme, že všechny myšlenky jsou stejně hodnotné, pak lidem rychle začnou být lhostejné…Takové pojetí tolerance je ovšem blízké pouze povrchním lidem, pro něž je ztělesněným protikladem fanatismu…Společnost žijící pro zábavu se bojí střetu, neboť by to narušilo princip klidu a pocitu spokojenosti. Přesto je tento klid klamem.“

Kritika zábavní společnosti rozhodně neznamená kritiku zábavy jako takové. Právě naopak. Hahne si je vědom pozitivního významu zábavy a humoru jako něčeho co by nás mělo stále provázet životem. Problém však spatřuje tehdy, když se zábava – jejíž představa je navíc mnohdy vytvářena reklamními společnostmi - stane jediným smyslem snažení společnosti. A nakonec na to doplatí oba – zábava i společnost. Povinná zábava se pak podobá křečovitému, nezdravému smíchu, který člověk vydává jen proto, aby byl „cool“

Slovy Hahneho : „Člověk se samozřejmě potřebuje v životě bavit. Ale beze smyslu to není zábava, ani to nedává smysl.“

Hahne, který doporučuje návrat ke třem základním „prodejním artiklům Nového Zákona“, tedy víře, naději a lásce, zůstává optimistou. Věří ve zvrácení nepříznivého stavu a začíná mnohá zlepšení pozorovat ve svém okolí. Požadavek jistého šlápnutí na brzdu jde podle něj napříč generacemi i politickým spektrem, kde byl donedávna pouze doménou konzervativního křídla CDU/CSU.

Jako důkaz Hahne cituje z článku, otištěném v levicovém magazínu „Tempo“ : „ Říkali nám, že rodina je špatná…že rodina ničí osobnost. Lhali nám. Rodina je stále nejlepší ze všech způsobů života. Jen ona zprostředkovává lásku, štěstí a bezpečí. Alternativní způsoby života ztroskotaly…Zakládejte rodiny ! Nic nemluví proti a mnoho mluví pro…Ženy by zase měly zůstávat doma. Mít děti je mnohem vzrušující než 98 % všech zaměstnání. Vsadíte se ?“

Ne, toto vskutku není citace z konzervativního listu, nýbrž z periodika blízkého sociální demokracii.

Pro návrat ke kořenům Hahne doporučuje obnovit „vlasteneckou sebeúctu“ hodnou svobodných a zodpovědných občanů Německa : „Nebudeme- li brát ohled na společnost a kořeny hodnot, jsou snahy o reformu neproveditelné.“

Autor knihy tak vyslovuje konzervativní postulát o nezbytné roli přediva přirozených vztahů a komunit. Pokud chce člověk vzít osud do vlastních rukou, musí vědět z čeho vzešel, odkud pochází, jaké má kořeny a kam chce dále směřovat .

„Budoucnost je původ“, takto nazval Hahne jednu z kapitol knihy, přičemž přirozeně vůbec nemyslel v biologicky rasové kategorii. „Otázky po našem původu, po našich kořenech, po naší identitě – to všechno jsou dnes klíčové otázky po budoucnosti. Ten, kdo se jimi dnes zabývá, není reakcionář, ale progresivista.“

Přestože osobně bych s těmito tvrzeními souhlasil, musím odmítnout Hahneho názor na skloubení národní a evropské identity v rámci Evropské unie. Hahne sice patří mezi kritiky EU a to zejména v hodnotové rovině, plošně však evropskou ideu neodmítá. Sám by byl spokojen s Evropskou unií postavenou na křesťanských hodnotách, kde by pod jednotícím prvkem společných politických, kulturních a ekonomických zájmů vedle sebe rovně existovaly také národní individuality.

Dle mého mínění je taková představa naprosto nereálná a zdá se, že v tomto ohledu se konzervativec Hahne chytil do pasti bytostně nekonzervativního konstruktivismu, přičemž opustil tradiční model mezivládní spolupráce.

I přes tuto výhradu však mohu všem zvídavým čtenářům „Konec legrace“ doporučit. Kromě jasně formulovaného sdělení, výborně složené kompozice a provokativně vyslovených podnětů k zamyšlení totiž nabízí i takový pohled na současné Německo, s nímž český čtenář nebývá běžně konfrontován.

A to není málo… 

Marek Skřipský, Neviditelný pes

Bestseller si můžete objednat v reedici zde.