Aktuálně.cz - Blog Tomáše Sedláčka - Rusko činí kolem tří procent našeho exportu, Čína procento jedno. Má cenu kvůli těmto čtyřem procentům měnit ráz Česka?

Má cenu tyto dvě země vůbec řešit a věnovat jim tolik času? A měnit kvůli nim duch zahraniční politiky? Pohoršit si kvůli nim vztah se zbývajícími devadesáti šesti procenty našich vývozců? Ideologie stranou, toto je nemoudré i z čistě hokynářského pohledu, v nějž se mění naše kdysi vznešená zahraniční politika. Přitom nemám nic proti obchodu s Čínou či Ruskem. Obchodovat ano, lísat se ne.

Sázka na nejistotu

Jak to vše začalo: původním argumentem byla diverzifikace. Západní evropské trhy činí příliš velikou část našeho zahraničního obchodu, tak pojďme hledat odbytiště jinde. Což zní částečně logicky, ale jen částečně. Je to jako mít hlavního odběratele, který je řádný a spokojený, vypočitatelný, pravidelný a bere si ode mne drtivé množství výrobků, ale já bych se rozhodl hledat si (pro jistotu) malého odběratele. Potud O. K. Problém je, pokud se kvůli tomu malému odcizím tomu tradičnímu věrnému velkému. Navíc sázka na Rusko je vše, jen ne sázka na jistotu. I kdyby se nám nakrásně zdvojnásobil vývoz jak do Ruska, tak do Číny, ve srovnání s vývozem do Evropy je to kapička. Ruská ekonomika ve srovnání s evropskou je jedna osminka. Jedno procento evropského růstu se tedy (vy)rovná osmi ruským. Celá ruská ekonomika je tak zhruba stejné velikosti jako Itálie. Dostává se Itálii, zajímavějšímu trhu, tolik péče v "ekonomické diplomacii" jako Rusku?

Zejména u Ruska všichni (a zejména ruští) komentátoři a pozorovatelé vědí, že je téměř před kolapsem. Například Michail Dmitrijev přirovnává situaci k roku 1913, kdy Rusko bylo chvíli při síle a hned se v něm začaly realizovat imperiální tendence, které byly jinak drženy pod pokličkou ekonomickou slabostí. On i jiní v Putinově zahraniční politice vidí úhybný manévr, který má odpoutat pozornost od vnitřních ekonomických problémů. Ropa prudce klesla, a pokud cena nevzroste, ruská ekonomika nemůže být funkční a nezbude než začít s nepopulárními reformami. Prudce oslabil i rubl.

Sankce začínají Rusko citelně bolet, a to podle vyjádření ruského ministra financí (tedy opět teze, že sankce nic neznamenají, jde do kopru). Ruské podniky jsou předlužené a podle Kirilla Rogova za to může fakt, že v zemi, kde může kdykoli dojít k znárodnění, je zadlužený podnik pro predátora méně atraktivní. Rusko navýšilo zbrojní výdaje o třicet procent, což byl podle The Economist hlavní důvod, proč odstoupil Alexej Kudrin, bývalý ministr financí. Ruská centrální banka, která udržuje rubl v devizovém koridoru, vyčerpává zahraniční rezervy a spekuluje se, jak dlouho jí to ještě vydrží. Mezi komentátory se diskutuje, zda se ruská ekonomika položí do dvou let nebo dříve. Bonmot amerického senátora McCaina, že Rusko je benzinová pumpa převlečená za stát, je jistě trošku přehnaný, ale meritum věci vystihuje.

Macecha na Čecha?

Bohužel se děje, a tento trend má u nás delší tradici zavedenou předešlým prezidentem, že se naše hlavy státu jakýmsi tajemstvím stávají obdivovateli Moskvy. Současný prezident je sice dle vyznání evropský federalista, ale pochvalné nebo konstruktivní evropské ideologie od něj slyšíme mnohem méně než jeho opakování pozic ruských. Proč se náš (!) prezident chová tak macešky, až pohrdlivě vůči vlastním lidem a tak lísavě vůči Rusku nebo Číně? Podobně i prezident předešlý: z Čechů chválil extremisty a národovce, ale jinými elitami zdá se pohrdal, povzbudivých slov na téma Evropa jsme slyšeli pramálo.

V zahraničním obchodě je to trošku jako s turistikou. Jsem rád, že je Praha v centru turistického zájmu, problém začne, pokud z Prahy začneme dělat umělou vesnici, aby se líbila turistům. Pak Praha přestane být Prahou, ztratí duši a stane se nezajímavým turistlandem. Jenže Prahu nepředělávají turisté, ale Pražané. Tak abychom pro jednu turistickou skupinu z jedné země nepředělali Prahu tak, že k nám ostatní turisté přestanou jezdit. A možná by se to nelíbilo ani jim samotným.