Stanford University - Své stručné poselství o životě a smrti přednesl Steve Jobs ve svém fascinujícím proslovu k absolventům Stanfordovy univerizy v červnu 2005.

Steve Jobs se poprvé přiblížil smrti o rok dříve, když mu zjistili nádor na slinivce břišní; naštěstí operovatelný, jak se ukázalo ještě večer téhož dne.

Americké univerzity si zvou významné osobnosti, aby promluvily k absolventům při promoci, před jejich „odchodem do života“. V osobě Steva Jobse si tenkrát shodou okolností pozvali člověka, který formální studium opustil už po prvním semestru — měl totiž pocit, že mu předepsané předměty nic nepřinášejí a že jen mrhá úspory svých rodičů.

Steve Jobs shrnul své poselství do tří okruhů, do tří příběhů:

První se týká právě opuštění studia. Zanechat studia je hazardem v zemi, kde mezi lidmi bez diplomu a s diplomem zeje takřka třídní propast. Steve Jobs přestal být řádným studentem už po prvním semestru, ale další rok a půl se „poflakoval“ kolem a neoficiálně docházel na ty předměty, které ho zajímaly. Přespával na zemi u přátel, vracel láhve od koly, aby měl nějaké drobné, a v neděli chodil na bezplatné jídlo k Hare Kršna.

Nevěděl, jak takový „nezodpovědný“ život dopadne, ale věřil, že se to nějak poddá, nějak vyřeší. Netušil jak — ale věřil, že dobře.

Jeho první rada zní, že máme v něco věřit — v cokoli, třeba ve vlastní instinkt, nebo v osud, v karmu, ale v něco — věřit, že vše na naší životní cestě nakonec bude dávat smysl, třebaže předem jej nevidíme. Uvidíme jej až zpětně.

Druhý příběh se odvíjí od jeho vyhazovu z Applu v roce 1985. Vyhodili ho z firmy, kterou spoluzaložil. Bylo mu jen třicet a práci v Applu miloval — měl pocit, že přišel o všechno, a že selhal. Sbíral se půl roku, než si uvědomil, že může začít znovu, a založil NeXT. Firmě se sice nedařilo v prodeji počítačů, ale vyvinula NeXTstep, možná nejlépe navržený operační systém pro osobní počítače, pro který nakonec Apple NeXT koupil, aby systém — pod jménem Mac OS X — vdechl další život počítačům Apple. (iOS z něj vychází též.)

Podle Steva nemáme ani v těžkých chvílích ztrácet víru; a máme dělat to, co milujeme. Jedině tak budeme v životě spokojeni. Nikdy se nemáme smířit s ničím jiným a nemáme přestat hledat, dokud nenajdeme, co milujeme. (Anebo toho, koho milujeme — i pro život osobní to prý platí.) Jak poznáme, že jsme našli? Inu, se všemi záležitostmi srdce je tomu prý tak, že až najdeme, poznáme to.

Na závěr se Steve zaměřil na samu blízkost smrti. Už v sedmnácti si prý někde přečetl, že „prožijete‑li každý den, jako by byl váš poslední, jednou se určitě nezmýlíte“. Kdykoli se příliš mnoho dní po sobě zabýval něčím, čím by nechtěl strávit poslední den života, věděl, že něco musí změnit.

Připomínka smrti prý pomáhá v důležitých životních rozhodnutích: tváří v tvář smrti obstojí jen to důležité — najednou neznamená nic očekávání druhých ani pýcha, strach ze selhání nebo stud. Že beztak zemřeme, nemáme co ztratit a všichni už jsme nazí. Není proč nenásledovat své srdce.

 

Nikdo nechce zemřít, ale nikdo smrti nikdy neunikl. A prý je tomu tak dobře. Smrt je podle Steva nejlepším vynálezem života: odklízí staré a uvolňuje tak místo pro nové.

Náš čas je omezen, a proto bychom jej neměli plýtvat na žití života někoho jiného. Máme se vyhnout pasti nastražené tím, čemu uvěřili jiní; svůj vnitřní hlas nemáme nechat přehlušit názory ostatních; máme mít odvahu následovat své srdce a intuici — prý vědí, co doopravdy chceme, a na ničem jiném nezáleží. A máme zůstat lační a bláhoví.