Svobodné forum - Ve svých kondolencích ke skonu „vůdce kubánské revoluce“ většina státníků, až na pár latinskoamerických brutálních snílků, volila víceméně neutrální výrazivo – jako, že Castro byl symbolem své doby a spolu s ním odešla celá epocha. Zkrátka to, co s jistotou lze říct na pohřbu každého zakládajícího šíbra okresního formátu. 

Jen americký prezident, který jako Socrates ví jen to, že nic neví, pokládá hodnotící slova za předčasná. O povaze Castrova počínání prý rozhodne teprve soud dějin. Jako kdyby soudu současníků bylo málo a citově neangažovaní historici mohli odhalit v archivech cosi, co nám ukáže diktátora v příznivějším světle. Z toho je vidět, jak nepoučitelná bývá někdy intelektuální elita, vždy schopná najít záminku pro pochopení a ospravedlnění i těch největších zločinů, jen když se dějí ve jménu pokroku a pro blaho lidu.

Obama očividně sdílí blud všech levičáků, že Fidel Castro, jenž sám údajně vzešel z nuzných poměrů, osvobodil svou vlast ze zločinné moci zkorumpovaného diktátora Batisty. I kdyby vstoupil do učebnic dějepravy, není na tomto obrázku zbla pravdy. Fidel Castro nikdy nebyl synkem chudých rodičů. Sám o svém původu se v četných rozhovorech vyjadřoval takto: „Narodil jsem se do rodiny plantážníka-latifundisty. Otec, který se na Kubu přistěhoval ze Španělska, byl dobrým podnikatelem a stavitelem a během krátké doby našetřil slušný kapitál, který vložil do nákupu půdy… Naše rodina patřila k vlastníkům půdy s vysokými ekonomickými příjmy a používala značných privilegií vlastních všem velkostatkářům v zemi…“

Ve svých kondolencích ke skonu „vůdce kubánské revoluce“ většina státníků, až na pár latinskoamerických brutálních snílků, volila víceméně neutrální výrazivo – jako, že Castro byl symbolem své doby a spolu s ním odešla celá epocha. Zkrátka to, co s jistotou lze říct na pohřbu každého zakládajícího šíbra okresního formátu. Jen americký prezident, který jako Socrates ví jen to, že nic neví, pokládá hodnotící slova za předčasná. O povaze Castrova počínání prý rozhodne teprve soud dějin. Jako kdyby soudu současníků bylo málo a citově neangažovaní historici mohli odhalit v archivech cosi, co nám ukáže diktátora v příznivějším světle. Z toho je vidět, jak nepoučitelná bývá někdy intelektuální elita, vždy schopná najít záminku pro pochopení a ospravedlnění i těch největších zločinů, jen když se dějí ve jménu pokroku a pro blaho lidu.

Obama očividně sdílí blud všech levičáků, že Fidel Castro, jenž sám údajně vzešel z nuzných poměrů, osvobodil svou vlast ze zločinné moci zkorumpovaného diktátora Batisty. I kdyby vstoupil do učebnic dějepravy, není na tomto obrázku zbla pravdy. Fidel Castro nikdy nebyl synkem chudých rodičů. Sám o svém původu se v četných rozhovorech vyjadřoval takto: „Narodil jsem se do rodiny plantážníka-latifundisty. Otec, který se na Kubu přistěhoval ze Španělska, byl dobrým podnikatelem a stavitelem a během krátké doby našetřil slušný kapitál, který vložil do nákupu půdy… Naše rodina patřila k vlastníkům půdy s vysokými ekonomickými příjmy a používala značných privilegií vlastních všem velkostatkářům v zemi…“

Co se týče jeho postoje k diktátorovi Batistovi, bývalý ruský premiér Jegor Gajdar, který začátkem 60. let pobýval s rodinou na Kubě a velmi se kamarádil s Fidelem Castrem, podává ve svých vzpomínkách následující svědectví: „Fidel byl pyšný na svůj původ ze starého šlechtického kastilského rodu. Byl to okruh lidí zvyklých odjakživa Kubě vládnout. Těžko nesl příchod k moci Američany dosazeného režimu Batisty, který se jim jevil jako póvl, jako moc lůzy. Čím byl pro Fidela, jeho otce a ostatní Kastilce nevzdělaný mulat Batista? Míň než nikdo. Byl pro ně parvenu, zbohatlíkem bez noblesy, jenž měl zůstat seržantem, ne vládcem Kuby.“ Proto ho Fidel nenáviděl, stejně tak, jako nenáviděl Američany, co za jeho vzestupem stáli.

Castrova rodina dopadla dobře a dosáhla svého, leč čeho dosáhla Kuba? Do roku 1959 byl ostrov jednou z nejbohatších zemí Latinské Ameriky s nejrychleji rostoucí kapitalizací komoditního trhu. Když mafiánský boss Benjamin Siegel přezdívaný Bugsy stavěl svůj první hotel s kasinem v osadě Las Vegas v Nevadské poušti, otevřel zároveň obdobné zařízení v Havaně. Do obou míst proudili turisté, peníze, kvetly hazardní hry a veřejné domy. Kdo chce vědět, jak by asi vypadala Kuba nebýt Fidelovy revoluce, může zavítat do Las Vegas. Komunistický režim sice veřejné domy zrušil, ale prostituci se od té doby oddává celé pokolení kubánských žen. Se znárodněním průmyslu a kolektivizací zemědělství kubánský blahobyt skončil. Zkrachovalo dokonce to, co z definice zkrachovat nemůže – cukrovarnický průmysl. Kuba, která v prvních letech po revoluci usilovala o „safru 10 milionů“ neboli sklizeň 10 milionů tun cukrové třtiny, dnes cukr dováží, jako ostatně jakékoli jiné zboží. Jedna z nejúrodnějších zemí světa, o které se říkalo, že když do její žírné půdy zastrčíte starou hůl, tak na jaře vyraší výhonky, začala trpět hladem. Stejně tak jako hlad přišel do Vietnamu po vítězství Ho Či Mina.

Potravinové příděly fungují na Kubě dodnes. Každý Kubánec dostává lístky, za které si může koupit jídlo v místně příslušném skladišti. Bodega, jak se říká výdejním místům, není klasickým obchodem, připomíná spíš družstevní Jednotu někdy v době gottwaldovské hojnosti: prázdné regály a pár druhů základních potravin. Jeden jedlík má nárok na pět vajec měsíčně.

Turistickou atrakcí se dávno stal vozový park Kuby. Auta nebyla znárodněna, a to je zachránilo před společným osudem všeho ostatního. Auta Kubánců si dobře pamatují časy Batistovy hrůzovlády, na jejich údržbě prokázali ostrovane své nevídané technické dovednosti. Základem neuvěřitelných konstrukcí jsou vyřazené šicí stroje značky Singer. Kdo má auto, může mluvit o štěstí: může po ostrově vozit cizí turisty, vyprávět jim o lásce k Fidelovi a vydělávat pár grošů na to nejnutnější, co se dá koupit na černém trhu. Zatímco domovní opravy, voda a elektřina jsou nadále přidělovány státem zadarmo, byť v omezené míře, samotné byty až za Raúla Castra přešly do osobního vlastnictví nájemníků. Bytový fond se od dob Batisty nezměnil, turistický střed Havany je výkladní skříní kdysi výstavních, leč na dřeň ošuntělých, oprýskaných budov připomínajících koloniální nádheru staré Kuby.

Kubánci jsou od narození po smrt absolutně ve všem odkázáni na stát. 70 procent obyvatelstva je zaměstnáno státními podniky. Levicový tisk rád omílá starou bajku o vymoženostech kubánského zdravotnictví, samozřejmě pro všechny bezplatného. Hugo Chavez svého času uvěřil bajce a brzy seznal, jak osudově chyboval. Ve skutečnosti současný systém je vytvořen podle vzoru a s vydatnou pomocí sovětských a jiných komunistických odborníků (František Kriegel by mohl vyprávět a Valtr Komárek by mohl psát romány) a dodnes vypadá přesně tak, jak vypadal vesnický OÚNZ někde ve Střední Asii v 60. letech minulého století. Léky se předepisují podle základního dělícího principu: proti bolesti hlavy či proti bolesti břicha. Ve zdravotnických zařízeních je zarážející předpotopní technická vybavenost, žádné přístroje, žádné moderní léčebné metody, ani odborníci schopní přístroje ovládat. Každá výjimka jen potvrzuje pravidlo – je to velká bída, sto let za opicemi. Ano, v barech se tančí samba a na náměstích hraje hudba, avšak i to jen anekdoticky odpovídá představě štěstí ze staré písničkové parodie: „Chleba nebude, bude muzika, másla nebude, bude věčně jen muzika…“

Někdo se může zeptat, jak může temperamentní obyvatelstvo snášet takový život na začátku 21. století? Jak bude snášet – to uvidíme záhy. Jak a proč snášelo doteď, je jasné. Naprosto izolovaná země byla terčem totální propagandy a represe. S budováním socialismu je to všude stejné: začíná výstavbou koncentračních táborů a jimi také končí. Prvními stavbami komunismu na Kubě byly věznice. Dostat se tam mohl každý, kdo nebyl náležitě nadšen z revoluční proměny Ostrova svobody – vzdoroval vytvoření zemědělských družstev, byl nábožensky horlivý nebo alternativně orientován. V dobách rozkvětu v táborech nucených prací pobývalo na 350 tisíc lidí – v poměru k obyvatelstvu je to zcela srovnatelné s rozmachem sovětského gulagu ve Stalinových dobách. Nad branami kubánských převýchovných zařízení se skvěl inspirativní slogan „Práce polidšťuje“ – vtipná parafráze na nacistické „Práce osvobozuje“.

Značné byly i počty popravených. Zatímco podle oficiálních údajů v časech Pinochetovy krutovlády v Chile zahynulo z politických důvodů na 3 tisíce lidí včetně ozbrojených povstalců a nahodilých kolemjdoucích, organizace Kubánský archiv zdokumentovala 3 615 provedených rozsudků smrti a 1 253 mimosoudních poprav. To jsou jenom prokázané případy doložené dokumenty. „Černá kniha komunismu“ odhaduje počet popravených na 15 až 17 tisíc lidí.

Uznaným vzorem a velitelem revolučních popravčích čet byl idol světové levice Ernesto Che Guevara. Měl chorobné zalíbení ve vlastnoručním popravování jinak smýšlejících klečících před ním na kolenou. Zastřelil je vždy zezadu ranou do týla, z bezprostřední blízkosti. Sám se chlubil, že v době, kdy řídil zlopověstnou havanskou věznici La Cabaña, vlastnoručně odpráskl na 1 500 kontrarevolucionářů včetně čtrnáctiletých chlapců. Každý nenapravitelný romantik, který se pyšní tričkem s natištěným obrázkem tohoto sadistického katana, by si měl najít v souborech citátů z jeho projevů tento: „Aby člověk mohl být popraven, žádného rozsudku není třeba. Soud je přežitek buržoazní minulosti. Revolucionář musí jednat bez citů jako chladnokrevný vraždící stroj puzený čistou nenávistí.“ Zajisté – dnes už vzrůšo hromadných poprav pominulo. Touha po svobodě po 30 letech pravidelného vykynožování bývá značně utlumená. Pak už stačí jen propaganda. Nemožnost vraždit dle libosti byla vlastně tím motorem, který později hnal Che Guevaru z Kuby na jiná bojiště – do Angoly nebo Bolívie.

Neznamená to ovšem, že by na dnešní Kubě nebyli političtí vězňové. Všichni vědí o děsuplné americké základně v Guantánamu, kde krvavý americký imperialismus drží bez soudu několik desítek mírumilovných islamistů, většinou chycených na bojištích v Afghánistánu. Probuzen uprostřed noci každý levicový aktivista vám vyjmenuje zločiny páchané Američany ve vlhkých kasematech Guantánama. Víme, že jídelníček připravovaný s dodržováním zákonů halal se obměňuje pouze jednou za dva týdny, že Pepsi Colu a zmrzlinu dostávají bojovníci za svobodu jenom dvakrát týdně a vězeňská knihovna nečítá více než 17 tisíc svazků. Pokroková veřejnost pevně věří, že právě existence tohoto zařízení vyvolává spravedlivý ozbrojený odpor svobodymilovného islámu proti Americe. A bývá značně rozmrzelá, když ji někdo opáčí, že jen v provincii Guantánamo, na kubánské straně ostnatého drátu, fungují 94 věznice. Celkem na Ostrově svobody je v provozu 300 zařízení vězeňského typu – za krvavého Batisty jich bylo toliko 12.

I dnes pro cestování do světa potřebují Kubánci výjezdní doložku, která se samozřejmě dá sehnat také za úplatek. Od začátku budování socialismu z tohoto pozemského ráje uteklo zhruba 1 200 000 lidí včetně sestry, dcery a dvou synovců zesnulého hrdiny. Nemálo z nich utonulo v moři v dohledu floridských mrakodrapů. Castrova smrt vyvolala mezi emigranty v Miami záchvat nadšení a novou naději na světlo na konci tunelu. Možná, že poněkud předčasně, zato výmluvně. Na rozdíl od Kubánců, kteří vykouzlují na tvářích povinný výraz hlubokého zármutku, floridské emigranty nikdo k přetvářce nenutí.

Jefim Fištejn, svobodneforum.cz