Když jsem viděl prořezávat nejstarší škrovádský strom, nevěřil jsem svým očím. Strom chráněný státem se prořezává těsně před květem. Rány tohoto velikána se ani neošetří po řezech motorovou pilou, která do nich zanese olej a zapříčiní hnilobu a brzký konec tohoto stromu. Přemyslovská lípa, typický strom českých návsí, musí ustoupit třešničkám, které živoří uprostřed návsi na pevném podkladu ze škrovádského pískovce. Lípa, která zanedlouho rozkvete, přiláká stovky včel a její omamná vůně, hlavně v podvečer, se bude linout celým Škrovádem. 

Již v biblických dobách bylo největším trestem pro poražené otrávit studně a skácet stromy. To vždy byly a jsou největší cennosti pro člověka, které se nedají ničím nahradit. Vojáci po lokte zatřísnění krví nepřátel to odmítali dělat. Nastoupili vyvrhelové a zločinci, kteří se vždy přidávají na vítěznou stranu. Ve středověku se kati zakrývali kápí, když vykonávali konečný  rozsudek. Nyní se ti, kteří vykonávají konečné rozsudky nad likvidací stromů, zakrývají do různých komisí, odborů na ochranu zelení a péče o životní prostředí. Naši hlídací psi demokracie mi spíše připomínají mopslíky, kteří pod stolem olizují páníčkovy nohy. Jinak by už dávno zveřejňovali jména těch, kteří tato nevratitelná rozhodnutí dělají, kteří vypracovávají odborné posudky i jména těch, kdo hlasují.

V Chrudimi se bezohledný městský úředník nezastavil ani před vykácením napučených sakur.  Foto: Chrudimské noviny

Musím se ještě vrátit ke stromům, němým svědkům minulého století, které toto řádění nepřežily. Dominanta Škrovádu byl tis, který zpevňoval základy Bartůňkovy chaloupky. O jeho likvidaci se usilovalo více než třicet let. Jeho kmen s dutinou větší než dva metry odolal nedávnému orkánu Kiril. Dutinu, kterou odhalí každý hajný pouhým poklepem, odborníci nepoznali. Jinak by už dávno museli korunu tohoto stromu odlehčit. Strom mohl žít dál a zpevňovat základy. Hlavně ale měl mít vedle sebe třicetileté brášky. V olšině také nemuselo padnout tolik olší. Opět se nikdo nehlásí k ortelu, který byl na nich vykonán.

Před více než padesáti lety se rozhodl profesor Přibyl strávit důchod ve Škrovádu. V této době měla být olšina vykácena. Stromy už byly rozděleny podle zásluh. Protože o dřevo jde, stejně jako nyní, až v první řadě. Dokázal přesvědčit tehdejší vedení národního výboru o významu a přínosu stromů k životnímu prostředí a hlavně lidem. Tenkrát se občanům na úřadu ještě naslouchalo. Profesor byl člověk vážený a nebál se žáků jako ti současní. Hlavně však olšina měla před sebou padesát let života. Nyní je zde díra jak po dobře mířeném direktu do předních zubů. Za sokolovnou ohrožovaly občany také dvě lípy. Lípy, které sázeli sokolové za německé okupace, přežily i okupaci ruskou. Za Němců byli hrdinové ti, kteří tyto stromy, symbol československé státnosti, sázeli. Nyní se považují za hrdiny ti, kteří je kácí. Na návsi vadila více než stoletá mohutná krasavice. Okolo jejího pařezu se válely větve plné pupenů a sám pařez znovu obrůstá. Vzpomeňme na Jiráskovu Lucernu, jak museli lípu před vrchností bránit. Jakoby se historie opakovala.

V Nerudově ulici šly k zemi lípy, o něž se město roky nestaralo. Záměrně?  Foto: Chrudimské noviny

Nechápu, proč se nevysazují na návsi stromy desítky let staré, jako se vysazovaly při zakládání zámeckého parku. Už slyším, jak by to bylo drahé. Kdyby se nerealizovala betonová nesmyslná kreace „božích prstů“, která zlikvidovala jediný veřejný prostor ve Slatiňanech, mohly si dnes děti hrát ve stínu lip.

Jsou lidé, kteří mají beton rádi, dokonce si fotografiemi New Yorku vyzdobí interiéry. Těm doporučuji je doplnit barevně vyvedenou rakovinou vyžraných dětských plic. O králi zámeckého parku, mohutném buku, toho bylo napsáno tolik, že bych se opakoval. Opět mi nejsou známí ti, kteří se ho rozhodli poslat k zemi. Jsem přesvědčen, že by i s několika větvemi byl okrasou parku. Parku, který už dávno neodpovídá původním plánům. Stromy rostou tam, kde ořech vypadl vráně ze zobáku.

V Chrudimi ohrožovala občany lípa nedaleko sokolovny, ale hlavně alej lip k městskému nádraží. Když jsem stromy v dubnu prohlížel, z jedné dutiny po odřízlé větvi rostl více než šestiletý stromek. Nejméně tak dlouho se o toto stromořadí nikdo nestaral. Lípy zmizely. Mají je snad nahradit javory. Nedovedu si představit, že by někdo v Kanadě vykácel alej národních symbolů javorů a nahradil by je lípami. Na toto musí být hodně drzé čelo.

Když jsem minulou zimu viděl na skládce obrovskou hromadu listnáčů, zajímal jsem se, odkud ty stromy jsou. Byly z Vaňkových školek. Musely ustoupit hale japonského investora. Pochybuji, že by si doma dovolil vykácet stromy a postavit tam halu. A kdyby, tak až by vylezl z vězení, by si nikde ani neškrt. V kolonii Česko si však může dovolit všecko.

V chátrajícím areálu bývalé Transporty, která dříve zaměstnala půl okresu, by se místo jistě našlo a nemusela se nenávratně ničit další půda. Nedávno mi psala známá z cesty po Novém Zélandu. Ten navštěvují turisté a obdivují aleje stromů podél silnic. Nejdražší pokoje mají okna přímo do korun stromů. U nás stromy ohrožují řidiče a stíní do oken. Proto musí padnout.

Před léty jsem mohl doprovázet Markétu na její výstavě soch v Paříži. Denně jsem chodil podél parčíku, kde bylo vykáceno sedm stromů, asi takových jako ve Vaňkových školkách. Pobouření Pařížané svůj hněv obrátili proti firmě, která zde měnila eskalátory. Ta to lehce vyvrátila tím, že technologii výměny změnila až po vykácení stromů. Demonstranti svůj hněv obrátili proti starostovi tamnějšího obvodu. Ještě koncem týdne se pan starosta poroučel. Jak jsem se později dozvěděl, zanedlouho ho následoval i prefekt. Vyšlo najevo, že stromy stínily při ranní toaletě starostově milence. Hlavní heslo demonstrantů bylo: "Kdo nemá rád stromy, nemá rád lidi." Připomínám, že Paříž má zhruba tolik obyvatel jako naše republika.

Musím uznat, že ti naši jsou jiní držáci. Hlavně však pro naprostou apatii občanů, všelijakých kavárenských zelených, ochranářů přírody, zdravotníků, vlastně nás všech, kterým je jedno, jaký vzduch budou dýchat naše děti. Všichni umožňujeme svou nečinností řádění lidí, kteří mají na starosti péči o veřejnou zeleň a kterým chybí sociální cítění, což dnes není in.

Jaroslav Koreček, Škrovád