Konec léta jsem netrávil v Thajsku, oblíbené destinaci našich důchodců, ale na vodě. Počasí nás zaskočilo. Nejdříve prudké bouřky, které následoval vytrvalý déšť. Když máte mokré troje věci, které by měly na týden stačit, musíte si uchránit suchý spacák. Tam jsem si uvědomil, jak musí být lidem na východě Ukrajiny, kteří přišli o přístřeší. Představte si obyvatele Prahy, kteří jsou bez prostředků a v pohybu. Válka, kterou tam vede stát proti svým občanům, je od nás vzdálená dva dny autem. Týden pod širákem v dešti by si měli vyzkoušet všichni naši jestřábi, no spíše připomínající načepýřené štěbetající vrabce, na které stačí tlesknout do dlaní. Abych neurazil, snad ten křivý dravčí zoban.

Nevím, kde se bere ta krvelačnost v lidech, kteří ještě nedávno hlásali pravdu a lásku. K vraždění civilních obyvatel mlčí i církev. Jako by zde nebyli křesťané. V době, kdy se fotografovala na billboardy všechna ta různá uskupení pro město, za město, nad město, pod město a všichni vědí jak na to. Všichni chtějí pořádek a průhlednost hospodaření, starat se o občany. Mezi nimi se objevují i recyklovaní politici, kteří by dokázali zařadit ještě vyšší rychlost zadlužování a současní, kteří musí hlídat skříně s kostlivci. Všichni společně se však bojí referenda a nikdo se nehlásí k takřka dvěstětisícové sekeře, kterou dostanou novorozenci do kolébky.

Tehdy stály několik týdnů na hranicích Ukrajiny kamióny s humanitární pomoci. Civilní obyvatelstvo bylo masakrováno a nemohla se poskytnout ani základní pomoc. Na každé kandidátce nechybí lékař nebo učitel. Prví dobře vědí, co znamenají zbytečně mrtví a zranění lidé. Druzí by se měli zajímat, jak asi začínal školní rok dětí ve válce. Nezaznamenal jsem jedinou reakci na tuto situaci. Až na jednu, kde si na volební poutač umístili říkánku, která začíná, "Na Ukrajině zuří válka..." Takový cynismus, na to musí být žaludek. Jestli si někdo chce naklonit občana tím, že mu rozbombarduje domov, tak se máme na co těšit.

Agitační básnička na náštěnce Málkovců.  Foto: Chrudimské noviny

Přijel k nám do Chrudimi cirkus?  Foto: Chrudimské noviny

Já sám válku nezažil. Ono stačí žít v míru. Znal jsem lidi, co jí prošli, ti o ní nechtěli mluvit. Na to byli partyzánkové, kteří se přihlásili k odboji osmého května a besedovali po školách. Je sto let od vyhlášení světové války. Vždy se musí najít nějaký důvod. Proto se nikdy nemůže vyšetřit pád newyorských dvojčat, nebo dopravního letadla nad Ukrajinou.

Já sám jsem na Ukrajině nikdy nebyl. Jednou jsem chtěl navštívit letiště v Mukačevu, kde můj otec sloužil při mobilizaci. Na hraničním přechodu mě varovali, že mne mohou při zpáteční cestě třeba týden zdržovat. Tolik času jsem bohužel neměl. O tomto území, které Ukrajina Československu zabrala, se také nemluví. Ona již První republika v čele s Masarykem není v módě. Jeho socha stojí na náměstí v nedalekém Sněžném. Přežila okupace, revoluce, vydržela na místě, kam ji občané postavili na počest svému presidentovi. Ono totiž není nutné ohýbat hřbety a dělat ze sebe úslužné lokajíčky a služtičky. Dodnes zde funguje zemědělské družstvo, to se stará o galerii v bývalé škole. Nad vchodem je nápis, který taky nikdo neodstranil a tím bych chtěl končit. "V těchto síních dovídá se robě, čím povinno je bohu, vlasti a sobě."

Jaroslav Koreček, Škrovád