Chrudimské noviny Příběh nalezeného pejska

Dnes: 0°C
Zítra: 2°C
Pozítří: 6°C

Příběh nalezeného pejska

Ve čtvrtek 4. dubna se nám ve Studnicích u Hlinska zaběhl náš pes Dan. Není můj, je to pes rodičů mé ženy. Já jsem tam v té době pracoval se synem na autodílně (kterou u nich v bývalém hospodářském stavení syn má) a v tom přišla babička ať jedeme psa hledat. Projeli jsme se synem několikrát Studnice, volali jsme ho, ale pes nikde. Byla už tma a tak jsme se převlékli a rozhodli jsme se odjet domů s tím, že pes se zase sám vrátí, ono už to tak několikrát vyšlo.


Druhý den po příjezdu na dílnu jsme vykulili oči, měli jsme psi dva. Náš se večer vrátil a přivedl si dva kamarády, (jak jsme se záhy dověděli od babičky a dědy,)jednoho rhodeského ridžbeka a jeho souputníka jezevčíka, ale na poněkud delších nožičkách. Ten neváhal a přijal babiččinu nabídku k noclehu, ridžbek pozvání nepřijal a utekl. V pátek jsme nechali vesnickým rozhlasem vyhlásit pátrání, jestli se někomu ze vsi neztratil, ale nikdo se neozval. Musím podotknout, že naše babička je milovník zvířat a obzvláště psů, já ironicky tvrdím, že psi má radši než nás. Jenže milý jezevčíček nebyl přijat psím pánem domu, žárlil a tak se babička rozhodla, že bude bydlet u nás na dílně. Když jsem o něj počtvrté nechtěně zakopl a málem jsem si rozbil hlavu o zvednuté auto, začalo mě pomalu docházet, že tam asi s námi být nemůže, nemohli jsme kvůli němu ani svářet, brousit atd. A co teď?


Chtěl jsem pejska odvézt do Hlinska na Městskou policii, jenže jsem narazil na tvrdý odpor naší babičky, ta se rozhodla nečinně čekat, dokud se někdo sám neozve a začala pomalu k pejskovi citově přirůstat, dala mu jméno Míša. Blížil se průšvih, že nám chudák pejsek zůstane na krku. A tak jsem společně se syny a dědou začali více tlačit na babičku, že to musíme nějak řešit. V jejich očích jsme asi vypadali jako barbaři, dokonce se zdálo, že to pro mne a syny skončí rozlukou od stolu. Abyste to dobře chápali, naše babička nám vyvařuje a musím s uznáním říci, že velmi dobře. U ní prožívám kulinářské orgasmy.


Pejska (teď už Míšu) jsme pouštěli na volno na procházky a tajně jsme s klukama doufali, že najde sám cestu domů. Nenašel. Pokaždé se vrátil a evidentně si babičku vybral jako svoji nejoblíbenější osobu. Jak to s těmi zvířaty dělá nechápu, zřejmě z ní cítí dobré srdce.


Pracovní pátek proběhl, nastala sobota. Hned po příjezdu do Studnic průšvih, Míša opět na naší dílně. Došlo k trochu tvrdší výměně názorů, dospěl jsem k závěru, že musím jednat. Rozhodl jsem se psa naložit a odvézt do města na policii, ať mě poradí co s ním.Babička to dovolila až po mém argumentu, že tak jak o něj brečí teď ona, může se klidně někde někdo trápit nad jeho ztrátou. Jenže milý Míša odmítl nastoupit k transportu.Po všech těch peripetiích o jeho osudu, které probíhaly v jeho přítomnost,mně přestal důvěřovat.


Nedalo se nic dělat, vyrazil jsem tak jak jsem byl v montérkách sám na Městskou policii. Spadl mně tam kámen ze srdce, pejska už majitelé hledali. Dokonce už měli i ridžbeka, ten byl taky jejich. Bohužel s kontaktním mobilním číslem odjel policistův kolega a tak jsem přenechal kontakt na sebe.


Vrátil jsem se do Studnic, všechno jsem rodičům vysvětlil a v dílně při práci jsem očekával telefon. Ozvala se starší uplakaná paní ze Svratky, třásl se jí hlas, že nemohla skoro mluvit, uklidňoval jsem ji , ať v klidu přijedou. Pak mne napadlo, že vlastně Míša nemusí být její. V klidu jsme obědvali a v tom se ozval zvonek a naše babička vyrazila ke dveřím.


Představte si, že po příjezdu paní ze Svratky si s babičkou padli do náruče a obě plakali a to ještě nevěděly, zda-li se jedná o jejich psa, protože Míša byl v kuchyni a oni na chodbě. Paní přijelaspolečně se synem, jejich radostné přivítání s Míšou nenechalo nikoho na pochybách, zdali k sobě patří.


Dopadlo to fajn,  Míša má své pravé jméno Falco a své pravé majitele, mně snad zůstane při práci na dílně hlava celá.


A tak to má být.


M. Znamínko st., Straněnská 1508, 53901 Hlinsko

red

Reklama