Chrudim - Filmový klub Chrudim chystá na čtvrtek 22. prosince v kině unikátní pásmo pod názvem Vánoce za všechny prachy aneb Co nového na FAMU. Organizátoři slibují, že ho jinde a jindy jen tak neuvidíte.

"Servírovat se budou nejnovější dílka studentů FAMU, mezi nimi i premiéra filmu Nejrychlejší Matěj na světě (20 min.). Jde o ztřeštěnou pohádku od mladého chrudimského tvůrce Tomáše Pavlíčka, v níž si roli kouzelné babičky střihla Zuzana Bydžovská a hudební doprovod nahrála pardubická punková skupina Volant. Autor sám provede publikum celým večerem a bude vstřícný ke všem zvědavcům," říká jeden z pořadatelů Miloš Pelikán.

Těšit se lze podle něj i na hraný snímek Cagey Tigers (25 min.), o kterém jeho režisér Aramisova říká: „Je to příběh o přátelském trojúhelníku, ze kterého se pozvolna stává trojúhelník milostný. To vše v improvizovaném stylu připomínajícím tvorbu československé nové vlny.“ Stojí za zmínku, že film byl letos vybrán do studentské sekce Cinéfondation na festivalu v Cannes.

Hlavní postavou v Malém okruhu pozornosti (25 min.) je režisér. Název dílka, které natočil Josef Tuka, je divadelním termínem znamenajícím naprosté soustředění herce při představení. Do tohoto kruhu nikdo nemůže zasáhnout, herec se soustředí pouze na svůj výkon. Divadelní režisér (Miroslav Krobot) si profesní návyk přenáší i do soukromého života. Jeho jednání a gesta jsou sice elegantní a efektní, ale rodinný život se mu rozpadá.

"Další snímky odtajníme nejspíš až v kině. Určitě mezi nimi bude i nějaký dokument a animovaná chuťovka. A možná mezi nás zavítá někdo z famácké líhně talentů," uzavírá Miloš Pelikán.

Začátek představení je ve 20 hodin. Vstupné: s průkazem FK 40 Kč, bez něj 70 Kč. Informace o filmovém klubu najdete na stránkách http://fkchrudim.unas.cz.

Chrudim - V úterý byla v Galerii Art na Resslově náměstí zahájena výstava obrazů pod názvem Česká krajina, na které jsou prezentována díla předních českých krajinářů, kteří tvořili ve 20. století převážně na Českomoravské vrchovině.

K vidění jsou zde díla malířů, jako jsou Vincenc Beneš, Antonín Hudeček, František Kaván, Gustav Porš, Oldřich Blažíček, František Cína Jelínek, Gustav Macoun, Vlastimil Rada, Ota Bubeníček, Alois Kalvoda, Otakar Nejedlý, Karel Jan Sigmund, Jaroslav Grus, Jaroslav Panuška nebo Jan Slavíček.

Jejich obrazy pocházejí ze soukromých sbírek a představují krajinu ve všech ročních obdobích i malířských stylech. Patnáct dnes již nežijících malířů patří k těm nejlepším, kteří tvořili českou moderní krajinomalbu.

Výstava v Galerii Art potrvá do 12. ledna 2012.

Pardubice - Rada Pardubického kraje potvrdila výsledky konkurzního řízení na funkci ředitele Konzervatoře Pardubice. Jeho vítězem se stal Dalibor Hlava.

Třináct let působil na konzervatoři ve funkci zástupce ředitele Jaromíra Höniga, který odchází do důchodu. Po absolutoriu gymnázia začíná Hlavovo sepětí s pardubickou konzervatoří. Vystudoval zde hru na housle, dovednosti a znalosti pak prohloubil na brněnské JAMU.

Po vysokoškolských studiích se vrátil zpět do Pardubic, kde nastoupil do Východočeského státního komorního orchestru Pardubice jako zástupce koncertního mistra a napůl úvazku přijal místo učitele houslové hry na konzervatoři. V roce 1998 opustil komorní filharmonii, aby se zcela věnoval výuce talentovaných žáků

Pardubice/Selb - Pardubická malířka Eva Francová představuje v galerii Goller v německém Selbu průřez svojí tvorbou z let 2000 až 2011. Přispěje tak k oslavám dvacetiletého výročí partnerství mezi městy Pardubice a Selb, které začínají v Německu v příštím týdnu. Vyvrcholením těchto oslav se stane série tří adventních koncertů pěveckého sboru Skřivánek v Selbu a okolí.

Partnerská smlouva mezi městy Pardubice a Selb byla podepsána v říjnu roku 1991. Od té doby se rozvíjí spolupráce mezi školami, sportovci, umělci a podobně. Dvacet let už trvá tradice výměnných pobytů školních dětí z obou měst. Přátelské vztahy mnohých „stážistů“ přetrvaly a dnes se vzájemně navštěvují i s rodinami.

Ještě dál pokročila ve spolupráci dětí pardubická ZŠ Závodu míru. Už dva roky spolupracuje se svou partnerskou Grundschule Selb na společném ekologickém projektu, učícím děti vztahu k přírodě a týmové práci. Na společných setkáních si pak děti mohou v praxi ověřit také své jazykové znalosti.

Chrudim - Od 8. prosince bude k vidění v Muzeu loutkářských kultur v Břetislavově ulici patrně nejstarší česká loutka. Jde o dřevěné torzo ženské postavy, jehož stáří se odhaduje na více než 300 let. Archeologové ho objevili před šesti lety při vykopávkách v centru Prahy.

Loutka z lipového dřeva, která je vysoká 23 centimetrů, byla nalezena v historické odpadní jímce na náměstí Republiky při největším plošném archeologickém průzkumu, který se kdy v Praze konal. Vzhledem k promíchaným vrstvám v této jímce se ale nedá určit přesné datum, kdy loutka vznikla, ani kdo ji vyrobil nebo komu patřila. Podle odborníků mohla být vyrobena někdy kolem roku 1750, možná i dříve.

Výstava tohoto vzácného exponátu je časově omezena. Trvat bude přesně měsíc. Poté bude loutka přemístěna zpět do speciálního umělohmotného trezoru. Dotýkat se jí lze pouze v rukavicích. 

Chrudim - Starou českou pohádku, známou hlavně díky literárnímu zpracování Boženy Němcové a hudbě Antonína Dvořáka, předkládají nyní žáci Základní umělecké školy v Chrudimi v nové podobě. V pohádkovém příběhu nechybí ani boj se zlem, ani motiv trestu za nekalé činy a následné odpuštění, ani dostatek humoru.

Prostředí ze života na venkově, na zámku a v pekle poskytlo mladým hercům, zpěvákům a hudebníkům plno rozmanitých příležitostí k rozehrání muzikálového příběhu prostoupeného mnoha písněmi a svěží hudbou.

Autor scénáře a hudby: Jan Stejskal
Účinkují žáci hudebního a dramatického oboru Základní umělecké školy v Chrudimi pod vedením učitelů Danuše Markové, Renaty Klečkové, Jaroslava Vašíčka, Miroslava Pilného, Věry Novákové a dalších.

Premiéra pro veřejnost: sobota 17. 12. 2011 ve 14 hod. v Divadle Karla Pippicha.

Pardubice - Letošní na různé ankety poměrně bohatý rok přinesl zdejšímu zámku další úspěch. Na jaře, kdy nejprve suverénně vyhrál krajské kolo ankety o nejkrásnější památku České republiky, kterou pořádal portál iDnes.cz, se probojoval až do finále a nakonec se umístil na 6. místě. Nyní bodoval v anketě pořádané Agenturou CzechTourism Ceny Kudy z nudy 2011, kde se společně s Berlovou vápenkou umístil na děleném 2. a 3. místě v kategorii "Východní Čechy". 

Chrudim - Zdejší Loutkářské muzeum pošilhává se svými loutkami po zápisu do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Problém však je, že se chrudimské loutky zatím nedostaly ani do obdobného českého seznamu, což je podmínkou k přijetí do UNESCO.

Podle všeho to však zdejší loutky nebudou mít snadné ani v Česku. Náměstkyně ministra kultury Anna Matoušková, která přijela do Chrudimi zhodnotit zdejší expozici a záměry vedení muzea, je totiž toho názoru, že přednost u odborné mezinárodní komise nejspíš dostanou loutkářství z Libereckého a Královéhradeckého kraje, které mají nejen větší tradici, ale i více pracují na svém zviditelnění.

Loutkářské muzeum v Chrudimi musí nyní podle Matouškové ze všeho nejdříve přijít s vlastním projektem a přihlásit ho do února 2012 k zápisu do seznamu českého kulturního dědictví. Teprve v případě úspěchu by se mohlo o světový zápis pokusit. Matoušková odhaduje, že nejdříve v roce 2014.

Nadějí pro Chrudimské je šéfka Souboru lidových staveb Vysočina Ilona Vojancová, která bude mít celý projekt na starosti. Patří totiž v Česku k několika málo lidem, kteří mají zkušenosti se složitou procedurou UNESCO.

Před rokem se jí například podařilo dostat do prestižního světového seznamu kulturního dědictví masopustní pochůzky na Hlinecku. Sama teď věří, že s loutkami znovu prorazí. Na listině UNESCO mají totiž zatím jediné zastoupení loutky z Jávy a české loutky mají ve srovnání s nimi podle Vojancové šanci uspět.

Chrudim - Mistr ateliérové fotografie, obdivovatel kyprých ženských tvarů, rytíř Řádu čestné legie a majitel řady dalších mezinárodních ocenění, Jan Saudek, přijel potřetí v životě hledat múzu do Chrudimě. Tentokrát jej sem nezaválo květinové hnutí jako v 60. letech minulého století, ale sobotní vernisáž výstavy jeho fotografií v Galerii Art.

Ostatně ta praskala ve švech. Přijeli lidé z Chrudimi a okolí, z Pardubic, Hradce Králové i odjinud a ve vzduchu bylo cítit vzrušení ze setkání s vitálním bavičem, kterým šestasedmdesátiletý rodilý Pražák Saudek bezesporu je. Než se ale dostal ke slovu, stihl dav korzovat galerií a zhodnotit průřez jeho práce za několik uplynulých desetiletí.

Někteří se přitom snažili vylepšit svoji představivost nad Saudkovým erotičnem podávaným vínem a nutno dodat, že nejpilněji se v tomto směru jevil předseda spolku Chrudimských patriotů, architekt Kopečný. Byť sklenku často střídal a umně skrýval v ruce, jeho rumělkový obličej v těsné blízkosti mistrových fotografií mnohé napovídal.

A pak už to přišlo. Vodopád slov, žonglérství s pojmy, hbité pohyby na otevřené scéně zaplněné do posledního místečka. Takovou „arénu“ Saudek očividně miluje a bylo to na něm znát. Přestože působil komicky, rozhodně ne tragikomicky. Jeho řeč měla smysl a postihla celý jeho ne vždy radostný život.

Saudek zmínil ve zkratce svoje dřívější dvě výpravy do Chrudimi za zdejšími kráskami a kulturou a z radosti nad zaplněným sálem dal všanc svoji jedenáctitisícovou penzi. Posteskl si zároveň nad „uznáním“, kterého se mu v Česku dostává, zatímco svět mu tleská ve stoje.

Například prestižní týdeník Reflex jej vůbec nezařadil mezi první padesátku nejvýznamějších českých fotografů a také veškerá státní vyznamenání se mu zatím vyhýbají obloukem, přestože jiní fotografové jsou jimi dekorováni. Lehce si přitom šťouchl do prezidenta Klause, když připomněl, čí je to vlastně zeť, zatímco on se musel za normalizace protloukat dělnickými profesemi a byl špehován státní bezpečností.

V návalu slov postihl také svoje „italské“ období, kdy mu členové rodiny zabavili negativy a začali ho vydírat. Proto jsou některé vystavené exponáty v Chrudimi jedinými originály, které má mistr k dispozici. Na závěr svého projevu ještě vystřihl Shakespearův citát, jehož dílo kdysi přeložil jeho strýc Adolf Saudek.

Poté se už Jan Saudek vrhl do víru svých obdivovatelů a nestačil se podepisovat a fotografovat s nimi. Lidé brali galerii útokem a kupovali snad každý Saudkův katalog či pohlednici. Všichni si chtěli domů odnést na mistra památku, což byla neklamná známka toho, že ne každý měl zrovna při sobě od šedesáti do sto dvaceti tisíc. Přesně v těchto relacích se totiž ceny Saudkových fotografií pohybují. Ale i takoví kupci se tu v sobotu našli.

Co říci závěrem? Saudek je noblesní bonviván - navenek s dětskou duší klauna a uvnitř křehký chlapík ze staré prvorepublikové školy. Jeho múzou je symbol plodnosti, Věstonická Venuše. Jak příznačné pro umělce, který zplodil tolik dětí a tolik snímků, jež rozdělují svět na ty, kteří ho bezmezně obdivují a na ty, které svým lidstvím provokuje.

Chrudim - Byl utahaný a zatoužil chvíli po ústraní. Přesto se ještě stihl podepsat na zeď chrudimské kavárny Picollo, kde si dávají dostaveníčko všichni místní intelektuálové, a vzápětí vyslyšel žádost Chrudimských novin o rozhovor.

"A tak, vy jste zdejší noviny, to pro vás musím udělat," odpověděl Jan Saudek a naznačil mi, abychom si spolu sedli stranou zájmu veřejnosti. Za pár vteřin bylo jasné, že si budeme rozumět a z tónu našeho rozhovoru mi přišlo, že se vlastně známe spoustu let. Mám rád otevřené lidi bez přetvářky a přesně takový živočišný Saudek je.

Před návštěvníky vernisáže jste se pochlubil příběhem z roku 1961, který jste v Chrudimi prožil. Co to bylo za historku? Byla to milostná historka. Navštívil jsem tady s mým bratříčkem dvě dívky, za kterými jsme přijeli do Chrudimi vlakem. Byli jsme tehdy podstatně mladší a dívky ještě o trochu víc a došlo zde tenkrát k tomu, co v období květin a volné lásky bylo běžné. Prostě jsme se tady tenkrát ušlechtile bavili. Poté jsem Chrudim navštívil ještě jednou. Bylo to s mojí bývalou přítelkyní v roce 1996, kdy jsem byl hostem při otevření Pohodového knihkupectví ve Filištínské ulici společně s moderátorem Janem Rosákem. Bylo to rovněž rozkošné, ale už nedošlo k takové orgii jako poprvé, protože se doba změnila.

Nyní jsme v Chrudimi potřetí a musím přiznat, že výstava je připravena neobyčejně pečlivě a s citem a že zdejší atmosféra byla jedna z nejlepších, které jsem kdy zažil. Sám jsem bohužel Pražák, ale musím říct, že Pražáky nemám moc rád, protože jsou, je to strašný výraz, oprsklí, ale lepší výraz nenalézám. Jsou vychytralí, znudění a tady jsem se setkal, možná si to namlouvám, s větší upřímností.

 Pochvalně jste se zmínil o Východočeškách... Proč? Češky jsou vůbec nejkrásnější holky na světě, ale pamatuji si tenkrát na ty dívenky, o nichž jsem hovořil, a navíc mám ještě přítelkyni z Pardubic, což je odsud nedaleko, proto si myslím, že nic lepšího, než Východočešky, prostě neexistuje. Někdo říká - Moravanky. Připouštím, že ano, ale přeci jenom zdejší dívky jsou fenomen.

Všiml jsem si, že se na Vás přišly podívat i ženy, které Vám stály modelem. Ano, byla tu za mnou paní Václava Růžičková a Veronika Bromová, která mi stála modelem hned několikrát, a musím uznat, že všechny tyhle fotky jsou nezapomenutelné. Je to opět důkaz, že nekecám a že jsou dívky z tohoto kraje nejpůvabnější. 

Jak dokážete navodit atmosféru, že se nechají některé ženy Vámi přesvědčit do odvážných věcí? Nedělám odvážné věci. Bojím se opravdu něčeho smělého a jsem v podstatě vystrašený. Mám ale dojem, že každá dívka je uzpůsobena k ukazování se, protože je k tomu stvořena a je nádherná na pohled. Pouze jednou, na sklonku svého života, jsem si v sedmdesáti vyzkoušel pornografii, když jsem si řekl, že je nejvyšší čas. Vystupoval jsem v ní samozřejmě já sám, abych někoho nezneužíval a ukázal, že nejsem srab, který fotografuje lidi a sám se schovává. Tvůrci těchto věcí se za ně stydí a nikdy se za svou práci nepostaví.

Udělal jsem tedy jednu jedinou pornografickou fotku, ani dobrou ani špatnou, ale udělal jsem ji samospouští s přítelkyní a byl na ni prostě nejvyšší čas.  

 Co konkrétního plánujete v roce 2012? Věřím, že bych mohl příští rok zase začít naplno fotografovat, vzchopit se, protože jsem na fotografii dočasně zanevřel. Chci jít zase do všeho naplno jako kdysi. Možná je to směšné, protože jsem nedávno někde řekl, že určitou fotografii udělám, až budu starý, což je samozřejmě k smíchu, ale je dobré věřit, že to nikdy neskončí. Víra vám nedá se vzdát. A navíc jsem to slíbil místnímu panu galeristovi.

Čekáte ještě na nějakou múzu? Ano, čekám na lásku, představuji si ji jako pěknou macatou ženskou, která se se mnou bude milovat.

Děkuji za rozhovor.