„Punker nejsem, to vůbec,“ směje se. „Jedu do Rybitví, do Semtína, pracuju s chemikáliema. Děláme tam různý věci, ale to jsou vnitřní záležitosti, který se bohužel nesměj říkat. Je mi 31, pracuju už od osmnácti, vyučenej jsem kuchař-číšník. Práce mě bavila, ale po nějakých pěti letech už to byl stereotyp a potřeboval jsem změnu,“ vysvětluje. „V Chrudimi žiju od narození, prarodiče už nejsou mezi námi, mám už jenom mamku,“ říká. „Od čtyř let hraju fotbal. Rád jsem mezi lidma, kde se něco děje, když je na náměstí nějaká akce, i kdyby to byly trhy nebo obžínky, tak se tam jdu podívat. Ve volným čase chodím třeba do kina nebo sleduju sport nebo chodím s dětma na hřiště. Mám děti,“ hlásí hrdý otec čtyř dětí. „Je jim devět, pět, tři a dva. Můj největší životní cíl je zabezpečit je, aby byly zdravý. Poučil jsem se, že člověk může věřit jenom sám sobě. Ve světě vládnou peníze. A ten, kdo nemá nic, tak po něm všichni šlapou. Co si člověk nezařídí sám, to nemá. Chodím do práce, vydělávám peníze a vím, kam je mám investovat.“