Chrudim - Galerie Art v sobotu 10. listopadu v 15 hodin zahájí výstavu olejomaleb Tomáše Honze. Představí dva pilíře z jeho rozmanité tvorby, soubor menších obrazů z toulek malebnou přírodou Železných hor, podél Chrudimky a v okolí Luže a několik větších pláten vzniklých v ateliéru.

Tomáš Honz se narodil v roce1989, vystudoval malbu u profesora Rittsteina na Akademii Výtvarných Umění v Praze. Také dálkově absolvoval dva semestry na The Art Department v USA a semestr na Taipei National University of Arts na Tchajwanu. V Taipei se učil zejména kaligrafii a tradiční čínskou malbu. Získal schopnosti práce s barvou a smyslu pro objem, kompozici námětu a kresebný základ.

"Chrudim je v pátek po setmění tichá."                                Foto: Radek Kalhous

Obrazy z plenéru působí živě. Jsou malované rychlými tahy, často během velmi krátké doby, protože světlo, příroda i lidské rozpoložení jsou tak prchlivé. Malíř s úspěchem zachovává iluzi skutečnosti. S delším odstupem se tak obrazy jeví docela realistické, při pohledu zblízka se ale rozpadají na jednotlivé barevné skvrny a procítěné tahy štětce.

Chrudimka pod Strádovem, olej na plátně, 2018

Páteční noc v Chrudimi, olej na plátně, 50x70cm 2018

O harmonii v přírodě Tomáš říká:

„Všechno v přírodě má své místo. Nic nechybí a nic nepřebývá.Všechna zvířata, lidé, stromy, hory, kameny, ošklivé věci, krásné věci, malé věci, velké věci, zdravé věci, nemocné věci. Všechno je tak, jak má být. Správný obraz má být přesně takový. Je potřeba ho udělat takovým způsobem, aby byl jako příroda - v harmonii. To neznamená fotorealistický. Znamená to, že při pohledu na něj budete cítit pocit správnosti - stejný pocit, jako když pozorně pohlédnete kamkoliv do přírody." 

K výstavě v chrudimské Galerii ART, Světlany a Luboše Jelínkových, kteří malíře po celý rok podporovali, vznikla kniha, ve které malíř vypráví, jak obrazy vznikaly, co všechno musel prožít, než je namaloval a bez úhony dovezl do svého pražského ateliéru.

Je plná barevných reprodukcí a zachycuje příběh mladého malíře, který se jeden rok toulal v podhůří Železných hor, podél řeky Chrudimky, mezi Chrudimí, Pardubicemi, Luží a Hlinskem. Cestoval vlakem, na kole a nejvíc a také nejraději chodil pěšky. Se štětci a napnutým plátnem v ruksaku, nebo přidělaným na kole, v dešti či na spalujícím slunci maloval krajinu, kterou před sto lety podobným způsobem zpodobňovali jeho starší kolegové Antonín Slavíček, František Kaván či Oldřich Blažíček.