Pardubice – Další skandální ničení historických hrobů možná bude mít pokračování. Město v únoru zadalo objednávku s požadavkem, který se oficiálně tvářil jako oprava pomníku, za kterou zaplatilo 200 tisíc, ale v podobě nicneříkajících žulových monobloků. Původní historický pomník byl odstraněn. Institut hrobů má aktuálně ve správě další, již osmý hrob.

Původní podoba pomníku.  Zdroj: Facebook/Linda Orlik

Před pár dny zveřejnil tiskový úsek zprávu, že se do jejich „péče“ dostal další hrob, tentokrát ředitele cukrovaru Matouše Jezbery (1841–1893). Institut hrobů v péči města vznikl v roce 2016 s cílem zachovat místa posledního odpočinku slavných osobností: „To je to nejmenší, co můžeme udělat pro to, aby tito lidé nebyli zapomenuti,“ řekl primátor Pardubic Martin Charvát.

Institut hrobů nepečuje o pomníky, ale pouze zachovává drahá označení hrobů, zatímco staré náhrobky bez piety a úcty odstraňuje.

Nová podoba místa posledního odpočinku spisovatele.  Zdroj: Facebook/Linda Orlik

Jaromír John, vlastním jménem Bohumil Markalous (1882–1952), byl absolvent chrudimského gymnázia a později docent dějin umění, novinář, pedagog a spisovatel a od roku 1943 partner řestocké spisovatelky Heleny Šmahelové. Zemřel v roce 1952 v Jaroměři a pochován byl do rodinného hrobu v Pardubicích. Ten se dostal v roce 2017 do „péče“ města, které ho nechalo za 200 tisíc „opravit“. Podle primátora šlo o velmi citlivé zpracování a důstojnou náhradu.

Nebyl čas, lámat si hlavu, kdo je kdo, aneb rozkaz, ten zněl jasně

Pro kameníka Tomáše Vamberského, který dostal tuto zakázku od města na starost, to tak skutečně bylo: Oprava neměla stát více než 195 tisíc korun, čímž byl prakticky odsouzen pomník ke zkáze.

Toto rozhodnutí schválila Rada města a také se svolením památkářů i ministerstva obrany. Byla to zároveň památka na hrob válečného veterána, spisovatelova bratra Jaromíra (1884–1915), vyznamenaného ještě za jeho života „pro neohrožené a vynikající výkony před nepřítelem“ nejvyšším uznáním „Signum laudis“. Byl zraněn šrapnelem do páteře u Wasóva a zemřel o tři měsíce později ve vídeňské nemocnici. Původní pomník byl zničen. Jiný kraj, jiný mrav? Lidé se o jeho novou podobu ani nemohli zajímat včas. Tisková zpráva vydaná v únoru již po započetí destrukce se tvářila, že pomník se bude pouze opravovat. Konkrétně bylo použito slovo „obnova“.

A proč například secesní pomník Bohdana Jelínka z roku 1907 stále stojí, ale pomník rodiny Bohumila Markalouse zachován nebyl? No protože přece nebyl oficiálně prohlášen za kulturní památku: „Jak je to prosté a jednoduché, milý lide!“ bude znít na oplátku.

O odstranění náhrobku stále mnoho lidí neví

Mnoho lidí se o přístupu města k opravě pomníku dozvídá s rozhořčením teprve teď: „Tak už vím, proč naše anařské vedení nedovedu pochopit. Náš primátor celkovou demolici nazývá jako citlivou rekonstrukci. To pak, když má každý jiné názvosloví, se nesejdeme,“ uvedl například F. S.: „A je to tedy naprostá ukázka nevkusu a absence citlivosti v takových věcech.“ Ostatní už jen suše poznamenávají, že je to asi nový historický sloh, „anoismus“.

Hroby i se svými náhrobními kameny zanikaly v minulosti a bude tomu tak pokaždé, když se lidé přestanou o zemřelé zajímat. Ne náhrobky, ale činy, ty po nás zůstanou. Právě takový pohled do minulosti nám zmizel před očima a zároveň se další příběh už tvoří. Ještě že po sobě Jaromír John nezanechal jenom ten starý náhrobek, ale že si mohou kulturní přívrženci připomenout jeho zajímavou osobnost a ryzí myšlenky v textech, které po něm zůstaly v časopisech a v knihách.