Manuál pro nesmělého voliče aneb Jak se neutopit v tekutých píscích volebních programů

Tak jsme je probrali. Jedny víc, druhé míň. Někde jsem našel pevnou zem, jinde tekuté písky, někde skutečný projekt, někde starý projekt v novém kabátě a někde krásnou větu, které chyběla jen drobnost: co vlastně znamená.

Teď už ale není nejzajímavější otázka, co jsem našel u které strany. Důležitější je, co s tím má dělat volič. Nemyslím, koho má volit. To nevím a ani mu to nechci říkat. Zajímá mě, jak má volební program číst, aby pokud možno nekupoval zajíce v pytli.

Nejdřív vědět, kam jdeme

Po přečtení všech programů mi ale došlo, že jednotlivým slibům měla předcházet ještě jedna otázka: jakou Chrudim si vlastně jejich autoři představují? Náznaky směru jsem našel, někde i skutečné strategické uvažování. Ucelený obraz města, jeho předností, rizik a budoucnosti mi však většinou chyběl. Některé kandidátky o vizi mluvily, jen jsem z jejich nabídky nepoznal, jaká je. Možná si ji nechaly pro sebe. Já bych přitom na tom malém papírku nejdřív chtěl vidět, kdo jsme, co chceme a kam jdeme. A pod tím tři nebo čtyři věci, kterým dáme přednost, protože z této představy vycházejí.

Těšil jsem se, že v programech najdu také pokus pojmenovat, čím Chrudim je, čím by mohla být a jak například může chytře využívat blízkosti velkého průmyslového města. Nemusí Pardubice napodobovat ani s nimi soutěžit o stejný druh výroby. Mohla by stavět na svém historickém charakteru, školách, divadle, muzeích, galeriích a přírodě v okolí a rozvíjet se jako příjemné město pro bydlení, vzdělávání a společenský život. Do stejné představy patří okolní obce, jejichž obyvatelé už dnes Chrudim využívají, i doprava uspořádaná tak, aby se při cestách za prací nemuselo zbytečně projíždět jejím centrem. Nové bydlení by pak potřebovalo od začátku dobré spojení a služby, aby klidnější život na okraji nevytvářel větší zátěž uvnitř města. A také výběr podnikání by dostal směr: aktivně hledat firmy s vysokou přidanou hodnotou a kvalifikovanou prací, jejichž provoz odpovídá charakteru města, místo abychom teprve dodatečně řešili hluk a těžkou dopravu. Takto by mi bydlení, doprava, vzdělávání, kultura a místní ekonomika zapadaly do jedné logiky. Netvrdím, že je to jediná správná cesta pro Chrudim, ale právě takové přemýšlení bych chtěl v programu vidět, abych rozuměl, z jaké představy města jednotlivé sliby vyrůstají.

Kdybych po zkušenosti s tímto seriálem psal program sám, jedním z takových témat by pro mě byla doprava jako celek. Začal bych od základů: kolik lidí ve městě žije, kolik aut používají, kolik dalších sem přijíždí, za čím, na jak dlouho a kde parkují. Dobře udělaná analýza by byla podstatnou částí práce, protože teprve z ní bychom mohli vybírat řešení. Parkovací dům může být výborný na konkrétním sídlišti nebo pod bytovým domem, ale není odpovědí na všechno. Záchytné parkoviště s použitelným spojením do centra by zase mohlo převzít část aut lidí, kteří přijíždějí na pracovní den. Možná bychom zjistili, že někde potřebujeme nová stání a jinde můžeme část parkování uvolnit pro jiný život města. To je hypotéza, kterou mají prověřit čísla, nikoli další slib stavby.

Stejně bych postupoval u stárnutí obyvatel. Chtěl bych znát výhled do roku 2030 a 2040, očekávanou potřebu domácí, terénní i pobytové péče a podle ní včas připravovat služby, lidi a případně také pozemky pro nové zařízení. 

Dalším tématem by pro mě bylo nakládání s odpady: kolik jich vytváříme, jaké druhy, co nás stojí jejich svoz a zpracování a jaké možnosti budeme mít za deset nebo dvacet let. Nezačínal bych počtem kontejnerů ani vybranou technologií. Nejdřív bych chtěl vědět, jaký systém město potřebuje a co si může dovolit.

A mezi tyto dlouhodobé věci bych zařadil také návrh Nicka Svobody na praktické vzdělávání dětí v práci s umělou inteligencí. Má jiný čas než příprava dopravní stavby nebo domova seniorů: začít potřebujeme teď. Jeho věta, že než to za nás udělá stát, ujede nám vlak, pojmenovává důvod i naléhavost. Město může ve spolupráci se školami zajistit odborníky, podpořit učitele a zpřístupnit takové vzdělávání i dětem, které tuto možnost doma nemají.

Tohle jsou moje příklady, nikoli hotový program pro Chrudim. Ukazují ale, co jsem v nabídce kandidátek hledal: několik podstatných věcí, které spojuje poznání města a představa jeho budoucnosti. A potom klidně jednu obyčejnou větu, že se budeme s péčí řádného hospodáře starat také o chodníky, parky a úklid.

 

Stačil by malý papírek

U obyčejné dohody nás většinou zajímá co, za kolik a kdy. Na to by stačil malý papírek. Ve volbách je situace složitější, protože hlas po půl roce nevezmeme zpátky jen proto, že jsme zjistili, že krásný slib byl technicky nemožný nebo na něj město nemá peníze. Proto jsem při čtení postupně přidal další otázky a došel k jednoduchému měřítku: proč, co, jak, za kolik a kdy.

Nečekám před volbami projektovou dokumentaci každého chodníku. Kandidátka, která chce řídit město, by ale měla mít několik hlavních priorit promyšlených opravdu hluboko. Vědět, proč je potřebujeme, co má vzniknout, jakou cestou, jaký je alespoň řád nákladů, odkud přijdou peníze a kam se chce za čtyři roky dostat.

U ostatních témat je poctivé říct, že je teprve připravíme, prověříme a spočítáme. Jenže pokud má kandidátka patnáct bodů a u všech bude pouze podporovat, analyzovat a hledat možnosti, těžko poznám, co chce skutečně udělat. Nemusíte před volbami vědět všechno. Ale měli byste velmi dobře vědět něco.

„Prověříme možnosti“ může být rozumný první krok složitého projektu. Problém nastává, když je zároveň krokem posledním. Prověřovat se dá čtyři roky, jednat také, a právě tam začínají tekuté písky: politik nic přesně neslíbil, takže se velmi obtížně dokazuje, že něco nesplnil.

Tekuté písky začínají už v jazyce

Při čtení programů jsem si začal všímat, jak snadno se konkrétní věc rozpustí v odborně znějící řeči. Najednou se „rozvíjí“, „posiluje“, „zvyšují kapacity“, „naplňují potřeby“ a „vytvářejí podmínky“. Všechna ta slova mohou být správná, jen se v jejich společnosti občas ztratí to, co mělo vzniknout.

Je rozdíl mezi větou „postavíme domov pro seniory“ a větou „budeme rozvíjet kapacity tak, abychom uspokojili potřeby seniorů“. Ta druhá může znamenat nový domov, přístavbu, deset dalších lůžek, terénní službu nebo něco, co se teprve bude hledat. První větu si dvě babičky mohou zopakovat ve frontě v Lidlu a za čtyři roky se na ni zeptat. Druhá kolem nich propluje jako něco, čemu rozumějí odborníci.

Nemusí to být pokaždé záměr. Někdy člověk převezme slovník prostředí a ani si nevšimne, že už nemluví tak, jak by stejnou věc řekl doma u stolu. Výsledek je ovšem podobný: čin se promění v proces a kontrolovatelný závazek v obecný záměr, který připouští několik výkladů.

Tady si vzpomenu na Orwella a jeho varování před vztahem jazyka a myšlení. Každá úřednická fráze samozřejmě není Newspeak, ale když konkrétní slova nahrazujeme abstrakcemi, začne být spolu s řečí nejasná i odpovědnost. Proto mám stále větší slabost pro obyčejná slovesa: postavíme, opravíme, otevřeme, koupíme, zrušíme. Pro politika mají jednu nepříjemnou vlastnost. Po čtyřech letech se hůř vysvětluje, že znamenala něco úplně jiného.

 

Co je politika a co je prostě práce radnice

Město musí opravovat chodníky, sekat trávu, udržovat školy, vyvážet odpad a komunikovat s občany. To všechno je důležité, jen bych tomu automaticky neříkal politická vize.

Politika začíná být zajímavá, když je potřeba vybrat mezi možnostmi, jedné dát přednost, druhou odložit, najít peníze a nést odpovědnost za výsledek. Dokud napíšeme „budeme podporovat dostupné bydlení“, skoro nikdo není proti. Jakmile řekneme kde, kolik bytů, pro koho, za kolik a co kvůli tomu město odloží, začne skutečná politika a zpravidla také skutečný nesouhlas.

V programech se mi tak postupně rýsovaly tři druhy slibů: dlouhodobé strategické věci, běžná správa města a odpovědi na to, co občany pálí právě teď. Ani jedna skupina není špatně. Jejich poměr ale prozradí, zda kandidát přemýšlí o městě na příští léto, nebo na příštích dvacet let.

A u každého většího tématu se vyplatí ještě jedna otázka: je to vůbec problém Chrudimi? Co funguje v Amsterdamu nebo Kodani, nemusí mít stejnou váhu tady. Stejně pošetilé by ovšem bylo odmítnout stárnutí populace jen proto, že se týká celé republiky. Pokud čísla ukazují, že přichází i k nám, má si ho politika všimnout dřív, než nám sedne na krk.

Volební novinky staré patnáct let

Některé sliby už jsou splněné, jiné se připravují deset nebo patnáct let a další připravuje někdo úplně jiný. Pokračovat v dobrém projektu předchůdců je v pořádku. Pak ale stačí napsat „budeme pokračovat“ a vysvětlit, co k dosavadní práci přidáme.

Proto jsem se pořád vracel k otázce: co je proti dnešku skutečně nové? Někdy stačilo deset minut hledání a volební novinka zestárla o patnáct let.

Program by přitom měl stát na vlastních nohách. Videa a rozhovory ho mohou dobře vysvětlovat, neměla by ho ale teprve dopisovat. Pokud důležitý význam slibu existuje jen ve dvacetivteřinovém klipu mezi receptem, fotografií psa a reklamou na zahradní nábytek, volič ho nemusí nikdy potkat. Za čtyři roky pak budeme obtížně hledat, co se vlastně slíbilo.

Slib, který přestřelí problém

Někdy politik neslíbí málo, ale naopak víc, než po něm žádá i ten, jehož zájmy hájí. Erik Jahnický za Chrudim společně ve volebním videu říká: „Jednoznačně stojíme proti jakékoliv výstavbě v okolí hospice.“

V návrhu samotného Hospice, který mám k dispozici, je ovšem něco jiného: přesunout tři nejbližší domy, část pozemku odkoupit a změnit v zeleň, přičemž se počítá se zbývající bytovou výstavbou. Kandidát je tedy radikálnější než instituce, kterou chce chránit. Navíc nevíme, co znamená „okolí hospice“ – třicet metrů, sto metrů, nebo celé území mezi hospicem a gymnáziem.

Razantní věta může znít přesvědčivě, dokud se nezeptáme na její rozsah a důsledky. I zákaz potřebuje vědět kde a proč, zvlášť když stejná kandidátka zároveň podporuje výstavbu bytů.

A potom přijde koalice

Po volbách se autoři různých programů zavřou do místnosti, spočítají mandáty a dohodnou se na společném vládnutí. Za čtyři roky pak může přijít krásná věta: „My jsme to chtěli, ale koaliční partner nesouhlasil.“

Proto by mě zajímalo také, které priority jsou pro kandidátku skutečně zásadní a přes co pro ni nejede vlak. Kompromis je normální součást politiky. Pro voliče je jen nepříjemné, když se teprve po volbách dozví, co si vlastně koupil.

Stejný metr je někdy lepší než odborník

Před mnoha lety jsem vybíral bezpečnostní agenturu pro velký koncert. Security jsem nerozuměl natolik, abych odhalil každou krásně zabalenou hloupost, takže jsem pozval tři konkurenční firmy k jednomu stolu a položil jim stejné otázky.

Fungovalo to báječně. Jakmile jeden přeháněl, konkurent se začal vrtět na židli. Za hodinu a půl jsem se dozvěděl víc, než kdyby mi každý zvlášť dvě hodiny ukazoval powerpoint. Před volbami nemusíme být odborníky současně na dopravu, školy, sociální služby a vodárny. Pomůže položit všem stejné otázky a pozorně poslouchat.

Něco podobného udělal Pardubický rozhlas: kandidujícím uskupením položil tři stejné otázky na parkování, vodárenství a péči o seniory a nemocné, s limitem tisíc znaků na odpověď. Použil jsem to jako dodatečné srovnání, nikoliv k zpětnému dopisování chybějících částí programů.

Najednou bylo lépe vidět, kde panuje široká shoda a kde skutečný politický spor. U parkování chce většina kombinovat více řešení, rozdíly začínají u financování a spoluúčasti obyvatel. U vodárenství se rozcházejí zastánci veřejného provozu s těmi, kteří chtějí nejprve ekonomicky porovnat varianty. U péče o seniory se téměř všichni shodují na podpoře domácí a terénní péče i potřebných pobytových kapacit.

Anketa nabídla také malý bonus: DIALOG uvádí senior taxi jako budoucí krok, zatímco o několik odpovědí výš František Pilný připomíná, že už v Chrudimi funguje. Možná návod pro příště: stejné tři nebo čtyři tvrdé otázky, tisíc znaků na odpověď. A slovo „podpoříme“ počítat do limitu dvakrát.

Když se tekuté písky dostanou do praxe

Během psaní se objevila ještě jedna zkušenost. Neurčitost nekončí volebním programem. Někdy pokračuje i v odpovědi na docela konkrétní otázku.

Radní Aleš Nunvář reagoval na čtenářský komentář Filipa Kučery mimo jiné obhajobou restaurátora Zdeňka Šmahela: pracuje spolehlivě, pro město dlouhodobě a ve výběrových řízeních obvykle bývá nejlevnější. Jenže čtenářova výhrada směřovala k přímému zadání zakázky na základě výjimky člověku, který současně kandiduje za uskupení radního odpovědného za investice. Pozdě přidělená dotace může vysvětlit spěch. Tvrzení, že někdo obvykle bývá nejlevnější, však nenahrazuje srovnání u této zakázky ani vysvětlení, podle jakých pravidel město výjimku použilo.

U opravy zdi na Žižkově náměstí Nunvář uvedl, že se stav za tři roky od dokončení projektu zhoršil a při stavbě se zjistilo, že zeď nemá základy. Zdivo se za tři roky zhoršit mohlo. Základy se za tři roky neztratily; pokud chyběly, chyběly už při přípravě projektu.

Navíc se pracuje v prostoru bývalého hradebního příkopu na navážkách, což uvádí i samo město. Nabízí se tedy otázka, jak před stavbou ověřilo podloží a založení zdi. Bez příslušných průzkumů nemohu rozhodnout, kdo pochybil, ale ujištění, že dodatky ke smlouvě jsou zákonné, tuto otázku nezodpovídá. Zákonný dodatek ještě není vysvědčením kvalitní přípravy.

Neurčitý slib a uhýbavá odpověď nejsou totéž. Voliče ovšem mohou nechat na stejném místě: vyslechl spoustu slov a pořád neví to, na co se ptal. V programu se čin rozpustí v procesu, v následné debatě se otázka rozpustí v odpovědi na něco jiného. Mlha a tekuté písky si zřejmě rozumějí.

Číst programy také dozadu

Volební program si proto schovejme a za čtyři roky ho znovu otevřeme. Co se podařilo, co ne, co překazily okolnosti a co prostě zapadlo?

Nesplněný slib nemusí být podvod. Poctivý projekt může narazit na překážku, kterou kandidát nemohl předvídat. Pak by ale měl umět vysvětlit, co se stalo, a odpovědět na otázku, kterou dostal.

Trochu mě mrzí, že jsem si metodu pořádně ujasnil až ve chvíli, kdy už byly programy venku. Kdyby kandidáti předem věděli, že jejich nabídku někdo vezme vážně a bude se ptát na důvody, provedení, náklady a termíny, možná by některé mlhavé věty nevznikly. Možná se příště tekuté písky jen naučí lépe česky, ale i to by znamenalo, že jejich autoři začali počítat s pozorným čtenářem.

Politici nejsou naši učitelé a program není učebnice, které musíme za každou cenu porozumět. Je to nabídka. Když jí nerozumím, můžu se zeptat, co přesně znamená. A když odpověď trvá deset minut a stále nevím, co přesně mi nabízejí, možná už odpověď mám.

Nemusíme poznat objektivně nejlepšího politika. Stačilo by poznat člověka, který ví, co chce udělat, dovede nám to říct normální větou a je ochoten za svůj závazek nést odpovědnost.

 

 

P. S. Omlouvám se čtenářům za tolik dlouhých textů. Zkrátit je se mi nakonec nepodařilo. A děkuju každému, kdo se některým prokousal až do konce.

Ještě jednou děkuji všem, kteří mi s tímto seriálem pomohli, mezi ně počítám i ChatGPT.

Pokud se najde člověk, který přečetl všechny články a k tomu ještě analyzované volební programy, rád bych ho poznal osobně. Tak vzácný úkaz zvu na výbornou alžírskou kávu do kavárny Na podsíni. Určitě bude o čem si povídat.