Není to tak dávno, co jsme ze všech stran, především těch veřejných, slyšeli ujišťování o všem možném a nemožném. O tom nemožném především. Slibovat možné, znamená slibovat potřebné. A potřebné není tak vidět, jako nemožné. Hlavně se však z nesplnění možného hůře vymlouvá.

„Zasadíme se o výstavbu obchvatu,“ byla slova, která jsme všichni slyšeli a četli od členů Věcí veřejných v našem městě asi nejčastěji. Dokonce i pardubický tajemník se obul do starosty Řezníčka, když tento litoval absence snahy o zprostředkování setkání s ministrem dopravy. Celá věc se prý nakonec měla trochu jinak a možná šlo jen o zákulisní čachry chrudimské maloměstské politiky. V paměti však zůstává hlasitý křik snad všech, kdo jen chvilku toužili po Vítu Bártovi na samotném vrcholu.

Co se však nestalo v posledních dnech a týdnech, v nichž nás média sytila kašičkou, která nebyla zrovna stravitelnou.

Krom obvyklých bulvárních pochoutek „kdo, kde, s kým a za kolik“, dočkali jsme se kabaretního představení na téma „úplatek, toť prostá půjčka příteli,“ a samozřejmě též klasické české hry „já nic, já muzikant, to všechno ten zlý svět kolem“. Bárta, Škarka, Kočí. Chybět nesmí samozřejmě paní Peak a její vypečené hrátky s voliči, kteří vložili důvěru do podnikatelského pokusu jistého Napoleona Bárty, majitele (dnes už bývalého) šmírovací Agentury Bílého Lva.

Novou tradicí, kterou tyto ženy přinesly do politiky, tak určitě nebude kultivovanost, šestý smysl (pokud jím není smysl pro vulgarity po konzumaci „těžkého francouzského vína“), citlivost a jemnost. Přinesly sprostotu, které se vyrovná asi jen ministr Prostředníček a spící, hulvátský Kníže.

Naše noviny tedy neváhaly a chrudimskou kancelář Veřejných věcí kontaktovaly. Těšili jsme se na pár jasných slov, pevné stanovisko.

Čekali jsme vyjádření k situaci, která je lokálně možná méně zajímavá, než hlasitě vydupávaný obchvat. Globálně však tlačí silnici u Vestce hluboko k archeologickým vykopávkám.

Dočkali jsme se ticha, které si nezadá s tichem na hřbitově u svatého Kříže. Ani slovo. Ani čárka. Ani tečka. Nic.

Chrudimské Věci veřejné jako by přestaly existovat.

Nezbývá, než doufat, že hrdinství, s jakým táhly do donkichotských bitev v letech předchozích, předvedou brzy znovu. Jen místo planiny u větrných mlýnů bude místem jejich bitvy Waterloo.

Dříve mnoho slov, dnes ticho po pěšině ...