Sobota, poslední listopadový večer. Bylo sychravé, mlhavé počasí. Jak se říká, psa bys nevyhnal, nohu nevystrčil. Navíc byl televizní trhák, tancovalo se. V čistém, příjemně vytopeném sále v Licibořicích bylo plno. Vystupoval divadelní spolek Kvítko. V  Mladoňovicích byl soubor založen již před válkou. Přežil sametovou revoluci a s covidem si poradili také.

Kresba Jaroslava Korečka

Na velkém jevišti se také tancovalo a hlavně zpívalo. Zněly písně staré Prahy a kuplety. Nechyběla galérka, pepíci, lehké holky. Samozřejmě i rada Vacátko. Kontakt s publikem byl překvapivě rychlý. Snad nejvíce se líbil kankán. Velkou výhodu měli pánové u jeviště. Vše v doprovodu heligonky, houslí a vozembouchu. Za ním neobvykle stála dáma. V druhé polovině představení převážily písně plavců. Dlouhé modré stuhy přes celé jeviště efektně navodily vodní živel. Mezi nimi proplouvala elévka souboru coby labuť. Děvče se narodilo s rytmem v těle. Třeba o ni ještě hodně uslyšíme.

Muzikanti sestoupili do hlediště k panu Ždímalovi. Ten svým zvonivým hlasem vystřihl Starou Vltavu. Také sklidil ovace stojících diváků. Před více než padesáti lety se pro něho nedaleko kostela stavoval pan František Kolář z Kulturního střediska v Chrudimi. Účinkoval v jeho pořadech. Kolářové také soubor Kvítko založili. Na konci si celý sál s chutí zazpíval Tu naši písničku českou. Samozřejmě se muselo přidávat. S blížícím adventem to byly koledy. Závěrem všem poděkoval pan starosta a pozval soubor na malé občerstvení. To byla jejich odměna za skvělé představení.